KOMENTÁŘ / Lidové noviny právě vyšly naposled. Jakožto vedoucího redaktora, který měl možnost tyto noviny tvořit a na jistý čas ovlivnit, se mě zavření mého někdejšího titulu dotýká a cítím smutek.

Řada lidí, kteří vystupovali v debatách o konci Lidovek, plácala banality o ústupu tištěných médií, která drtí síla internetu. Viděli jsme snahu svalit celou věc na pouhý technologický vývoj, v němž jsou tištěné deníky prostě out. Publicista, který rád dává na odiv svoji odevzdanost kulturním zájmům, plakal nad tím, že něco krásného končí, a pak uznal, že noviny už prostě patří do muzea.

Tento směr debaty obnažil povrchnost a mělkost pseudointelektuální diskuze o konci novin pro intelektuály. Jako bychom tu mluvili o nostalgii po parní lokomotivě. Takový ráz debaty se mnoha lidem velmi hodí. Má výhodu, že si neklade žádné složitější morální a politické otázky, nezatěžuje nikoho nepříjemnou zodpovědností a výsledek takového vyprávění dobře vstřebá i naprostý hlupák.

Pravda o Lidových novinách je ale mnohem méně pohodlná a mnohem složitější na hlubší pochopení. Vydávání novin pro demokratickou inteligenci naráželo od počátku na problém, že jsme tu neměli inteligenci dostatečně inteligentní a dostatečně demokratickou, aby si takové noviny udržela a zasloužila. A tím nemám na mysli ani tak čtenáře, ale spíše lidi, kteří ty noviny dělali.

Problém osazenstva Lidových novin přitom nebyl jenom problémem intelektuální kapacity a odborné kompetence, ale velmi často šlo o problém morální. Až příliš velké množství lidí v Lidových novinách a kolem redakce Lidových novin mělo k tomuto listu naprosto cynický a uživatelský vztah. Slyšel jsem kdysi na vlastní uši dva zástupce šéfredaktora, jak si pochvalovali, že jsou pro ně Lidovky bezvadný bankomat. Právě vyráželi autem z redakční garáže na plavecký stadion, ručníky přehozené přes nahá ramena. Bylo to v době, kdy by zodpovědný redaktor měl právě začít sbírat texty a pracovat na jejich kvalitě.

Na cynismus jsem ale narážel neuvěřitelně často. Musel jsem kupříkladu vyrazit zcela cynického novináře, který každé září publikoval vymyšlenou zprávu o jakémsi vojákovi z první světové války. A bavil se tím, že ta vymyšlená zpráva vyšla každý rok znovu a žádný šéfredaktor přede mnou si toho nevšiml. Jiný novinář zase odletěl za redakční peníze do Ameriky s tím, že má možnost udělat rozhovor s Jackem Nicholsonem. A opravdu ten rozhovor hotový předal. Můj kolega naštěstí ověřoval u agenta slavného herce, zda se skutečně s naším novinářem potkal a poskytl mu interview. Nicholsonův agent nám pobaveně sdělil, že se opravdu nepotkali. Zatímco náš novinář chodil po barech na Manhattanu, tak Jack Nicholson byl v Los Angeles. Falsum bylo sice textově brilantní, ale ten kolega na hodinu letěl.

Tohle jsou asi nejbizarnější příhody, u kterých mrzne úsměv na rtech. Ale ukazují na dost děsivou demoralizaci, k níž docházelo zcela běžně a které vedení redakce soustavně čelilo. Lidové noviny spousta lidí po dobu jejich polistopadové existence totiž využívala k takřka bezpracnému příjmu. Lepili se na redakční rozpočet jako telátka na kravský cecík. To byla jedna sorta.

Pak tu byla zcela unikátní sorta provincionálních intelektuálů, která zde publikovala stohy zbytečných textů, jejichž jediným cílem bylo předstírání vlastní autorovy vznešenosti. Řada šéfredaktorů rezignovala na svoji povinnost dbát na kvalitu textů a na stránky listu bezmyšlenkovitě odhazovali mizerný obsah, jako by právě hrabali seno.

A pak jsem u Lidových novin zažil třetí sortu lidí. To byli ideologičtí fanatici. Ti zneužívali Lidové noviny k hlásání své bláznivé pravdy. Po svém nástupu jsem hned několik takových fanatiků propustil nebo jsem s nimi ukončil spolupráci. Jeden zasloužilý historik třeba využíval stránky Lidových novin k tomu, aby třikrát týdně napsal nacionalistický pamflet proti sudetským Němcům. Nebo jsem vyhodil komentátora, který patřil k poradcům, či spíše k servilním poskokům Václava Klause, jenž byl tehdy ještě stále předsedou vlády. Byl to vlasatý rocker, který v Klausovi objevil nový smysl své existence a skoro denně psal o Klausovi absurdní oslavné ódy. Premiér byl pro něj největším žijícím géniem.

Stejná situace se opakovala, když si Lidové noviny podmanil Andrej Babiš. Tehdy psal o ministru financí a pak premiérovi, který byl zároveň vydavatelem Lidových novin, oslavné ódy dokonce šéfredaktor Ištván Léko. Byla to nejtrapnější chvíle v dějinách listu a celá řada novinářů, publicistů a fejetonistů tuhle otřesnou trapnost legitimizovala a vytvářela dojem, že je to všechno normální. Tím zrazovali nejen své řemeslo a svoji vlastní důstojnost, ale také samotné Lidové noviny.

Nemoci v redakci Lidových novin měly chronicky charakter. Bylo možné s nimi bojovat, bylo možné je léčit, ale to vyžadovalo tvrdou práci šéfredaktorů a editorů. A také podporu vydavatele. Poslední dva vydavatelé ale přímo podporovali nemorálnost. Babiš zosobňoval cynický přístup k Lidovým novinám. S ním definitivně převážilo zneužívání a znásilňování Lidových novin. On sám je dokonale zneužil ke své mocenské a politické hře a stal se tak králem všech, kdo Lidové noviny využívali, zneužívali a znásilňovali.
I noviny s tou nejlepší značkou a s nejlepší minulostí jsou křehká věc. Noviny mohou dobře dělat jenom vydavatelé a novináři, kteří je milují a dýchají pro jejich kvalitu a tím i pro jejich čtenáře. Takových lidí byla kdysi v redakci i vydavatelství Lidových novin celá řada. Bohužel byli dost často v menšině.

Jistěže jsme v době, kdy se mění funkce i smysl tištěných médií. A jejich pozice je náročná. Ale jízda na koni neskončila s příchodem automobilu. Jenom dostala jiný smysl. Ale můžeme si ji pořád užít.

Noviny i dnes slouží k tomu, že se okolo nich sdružuje nesmírně cenná komunita čtenářů, kteří mají rádi kontext článků v rámci stran a celého tištěného média. A dokážou si užít radost z kvalitních textů, radost z klidného získávání informací v jejich hloubce. S novinami člověk může usnout v posteli. Jsou něčím hmatatelným. A mimochodem, kvalitní noviny jsou stále důležitým příspěvkem ke stabilitě demokratické společnosti. O tom se ale u zneužitých Lidovek již hovořit nedalo.

Lidové noviny zabil cynismus řady novinářů a buranství našich miliardářů. Tuhle pravdu je třeba zaznamenat pro naše poučení. A ne ji zakrývat banalitami o éře internetu.