Pohlednice k Pribinovým slavnostem v Nitře roku 1933 FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
Jaké byly okolnosti rozdělení společného česko-slovenského státu? Vedly k němu známé důvody například ekonomické, ale existovaly také odlišné trajektorie z doby velmi vzdálené. Ty souvisí s některými aspekty politického myšlení slovenského katolicismu. Křesťanství, konkrétně římský katolicismus, je totiž více doma na Slovensku než v českých zemích, především v samotných Čechách. Pro mnohé slovenské katolíky hrála významnou roli emancipační otázka, a to jak za první republiky, tak za Slovenského státu. Je tedy dnešní samostatné Slovensko výsledkem katolických snah?
Abychom porozuměli slovenským snahám o autonomii, je nutné se vrátit do roku 1918. Zatímco Češi měli za sebou zkušenost, kdy si vládli sami, Slováci byli v jiné situaci. Spojením s Čechy sice získali status státotvorného národa, někteří Slováci jej ovšem vnímali jako cestu k vlastní autonomii. Výstižně to vyjádřil římskokatolický kněz Andrej Hlinka, který byl jako signatář Martinské deklarace v době první republiky předsedou slovenské lidové strany, jež se v roce 1925 přejmenovala na Hlinkovu lidovou stranu. Již v roce 1917 totiž vyslovil tato slova: „My musíme Čechy nábožensky a Češi nás národně-hospodářsky a kulturně obrodit. O řeč se nebojím, vždyť jsme si skoro rovni. Zničit nás může jedině ateismus.“
Národ a církev na Slovensku za první republiky
Právě v období první republiky došlo k nárůstu Hlinkovy popularity. Jeho lidová strana na Slovensku pravidelně vítězila, přičemž on sám se postupně stal národním hrdinou, podobně jako Tomáš Garrigue Masaryk v českých zemích. Ve třicátých letech se o něm ostatně zpívala píseň: „Jede rychlík z Bratislavy do Trnavy, a z Trnavy do Trenčína, do Žiliny, ze Žiliny do Ružomberka, tam kde bydlí otec vlasti Andrej Hlinka.“ „Tatíčkem“ tedy pro Slováky nebyl jako pro Čechy Masaryk, nýbrž Hlinka. Ten si také budoval svůj zvláštní vztah k republice jako celku, což se projevilo mimo jiné distancí vůči pražské vládě. Její součástí byla Hlinkova strana pouhé dva roky, a to v letech 1927–1929. Jeden z jejích dvou členů, který se této vlády účastnil, byl ministr zdravotnictví, taktéž slovenský kněz, Jozef Tiso, později nechvalně proslulý prezident Slovenského státu. Na rozdíl od Hlinky byl tehdy stoupencem vstupu do vlády.
Hlinkův zdrženlivý postoj nejen k pražské vládě dokreslují tato jeho slova: „Ze všech Slováků jsem přinesl národu největší oběť na majetku a svobodě… Za všechno nečekám od republiky pro sebe nic, jen chléb, spravedlnost a pravdu pro můj lid.“ To, že od sebe odděluje republiku a národ, svědčí o postoji, v němž národ dával na první místo, přičemž až druhotná pro něj byla republika.
Národní myšlenka ale pro něj nebyla jediným tématem, pomocí něhož se Hlinka pokoušel identifikovat odlišnost od Čechů. Nejzřetelněji se to ukázalo v roce 1933, kdy proběhly tzv. Pribinovy oslavy v Nitře, jež měly navázat na svatováclavské oslavy v Praze z roku 1929. Na Slovensku se připomínal slovenský hrdina Pribina, který byl vládcem nitranského knížectví a kolem roku 833 zde nechal vybudovat první křesťanský kostel. K tomuto výročí napsal Hlinka výmluvná slova: „V naší Nitře se slavila křesťanská bohoslužba sto let před smrtí svatého Václava. (…) Je třeba silným hlasem říci národu a světové veřejnosti, že my jsme byli prvním národem ve střední Evropě, který přijal křesťanskou víru a křesťanskou kulturu.“
Podobně jako se v roce 1929 Hlinka zúčastnil oslav svatého Václava, tak naopak na Pribinových oslavách byli významní představitelé československé vlády. Ti chtěli oslavy ovládnout, ale nakonec se stal opak a jejich hlavním aktérem se stal Hlinka, přičemž na nich mohli zástupci vlády vystoupit pouze díky jeho svolení. Hlinka k těmto oslavám nadšeně psal: „My jsme tu doma … Pribina byl náš. Když budou Češi oslavovat svého Přemysla Oráče, Jiřího z Poděbrad, Jana Žižku, Andrej Hlinka se bude cítit na jejich slavnostech hostem. Ale na Pribinových oslavách v Nitře se cítí pánem.“ Vyřčená slova vyjadřují jisté pohrdání českými významnými katolickými osobnostmi. Hlinka totiž pravděpodobně záměrně připomíná pohanského Přemysla Oráče a husity, Jiřího z Poděbrad a Jana Žižku a nikoli například sv. Václava, kterého uctívali čeští katolíci.
Likvidace slovenských Židů jako utužení slovenské národní identity
Hlinkova představa o propojení slovenského národa a katolické církve se mohla rozvíjet pouze v době první republiky, a to z prostého důvodu. Její tvůrce totiž zemřel 16. srpna 1938, přičemž za více než měsíc došlo k podepsání Mnichovské dohody. Následně 22. října téhož roku získalo Slovensko na základě Žilinské dohody autonomii v rámci Československé republiky. Jejím iniciátorem byl již zmíněný kněz Jozef Tiso, který od té doby zastával post předsedy autonomní vlády a rok po Hlinkově smrti se ujal i vedení Hlinkovy strany. Dne 13. března 1939 jednal s německým kancléřem Adolfem Hitlerem o vytvoření samostatného Slovenského státu, přičemž nepodlehl jeho naléhání vyhlásit jej již v Berlíně, a tak to udělal až slovenský sněm 14. března. Do 27. října byl Tiso předsedou vlády, nevzal ale do ní některé radikály své strany, a to konkrétně Jozefa Tuku a Alexandra Macha. Od 26. října 1939 do 4. dubna 1945 byl Tiso slovenským prezidentem, přičemž členem vlády se stali Tuka, předseda vlády a později ministr zahraničí, a také Mach jako ministr vnitra. Oba do ní vstoupili na nátlak Němců a setrvali v ní až do roku 1944.
O samotném Tisovi lze říci, že byl v mnohém rozporuplnou osobností. Jeho minulost za první republiky totiž svědčila o tom, že je stoupencem větší kooperace s Čechy než Hlinka. Projevovalo se to mimo jiné jeho podporou vstupu Hlinkovy lidové strany do pražské vlády nebo zajištěním hlasů pro Edvarda Beneše v prezidentské volbě v roce 1935. Zároveň také nenaléhal na urychlenou autonomii jako jeho předchůdce Hlinka. Události v letech 1938 a 1939 Tisa pravděpodobně zaskočily a donutily jej uvést do praxe nejprve autonomii a poté samostatnost Slovenska, s čímž původně nepočítal. Přesto to byl právě Tiso, kdo dále rozvíjel myšlenky o kooperaci národa a církve, což jej dovedlo až k antisemitským postojům.
Zvláště problematickou se ukázala skutečnost, že se slovenský prezident pokoušel obhajovat nepřátelství vůči Židům na základě Bible. V této věci navazoval na starou křesťanskou antijudaistickou rétoriku, když tvrdil, že „na Židech se plní kletba za to, že žádali Ježíšovu smrt“. I když je tento výrok odpudivý a nepřijatelný, šlo pouze o předstupeň k daleko horší teorii, v níž obhajoval vraždění Židů odvoláváním se na Kristovu křesťanskou lásku: „Láska k sobě samému je Božím příkazem, a tato láska k sobě mi přikazuje, abych od sebe odstranil vše, co mi škodí, co mi ohrožuje život. A o tom, že Slovákovi židovský živel ohrožoval život, nemusím myslím nikoho přesvědčovat.“
Tiso si pak dokonce položil otázku, na kterou si zároveň odpovídal: „Prý, zda je to křesťanské, co se děje s Židy. Je to lidské? (…) Já se ptám, je to křesťanské, když se národ chce zbavit svého věčného nepřítele? (…) A udělali jsme tak podle příkazu Božího: Slováku shoď, zbav se svého škůdce.“ Tiso v tomto případě odkazoval na „Boží příkaz“, který pro něj znamenal zbavit se „nečistého elementu“. Jeho nenávist k Židům jej vedla dokonce i k vychvalování Němců a touze, aby vyhráli válku, a to i přesto, že Tiso nepatřil k největším zastáncům spolupráce s nimi. Potvrzují to tato jeho slova: „Nedej Bože, aby Němec válku prohrál. Všichni Židé by se vrátili. Celá tato válka je válkou proti židovskému kapitálu.“
Uvedené Tisovy postoje po válce významně přispěly k tomu, že byl v roce 1947 popraven. Nastupující komunistické totalitě se však neplánovaně podařilo vytvořit ze slovenského prezidenta mučedníka, a to i proto, že někteří radikální členové jeho strany nebyli popraveni, nýbrž odsouzeni na doživotí. Tiso tak i přes svou temnou minulost zůstal pro mnohé slovenské katolíky někým, ke komu se nadále obraceli.
Slovenští katolíci a rozpad Československa
Historické spory o Tisa se staly jedním z témat, které doprovázely konec společného státu Čechů a Slováků. Někteří slovenští katolíci totiž vnímali kritiku bývalého slovenského prezidenta jako útok ateistických Čechů na věřící Slováky. Tisovu popravu v roce 1947 totiž komunisté zneužívali ve svém protikatolickém boji, aby mohli Slovensko ovládnout, protože tam na rozdíl od českých zemí ve volbách v roce 1946 nezvítězili. Po pádu komunismu se proto objevily pokusy Tisa částečně rehabilitovat.
Už 8. července 1990 byla k jeho poctě odhalena pamětní deska v Bánovcích nad Bebravou, kde bývalý slovenský prezident sloužil jako kněz. K této akci vedly Tisovy údajné zásluhy o vybudování mužského učitelského úřadu během meziválečného období. Desku posvětil biskup Ján Chryzostom Korec, což naznačovalo, že v římskokatolických kruzích existovala snaha změnit náhled na Tisa.
Proti odhalení této desky se pochopitelně zdvihl mocný odpor, který následně vedl k jejímu odstranění. K zajímavému sporu ohledně desky došlo v jedné ze slovenských stran, a to konkrétně v Křesťanskodemokratickém hnutí (KDH). Tato strana totiž i přes výhrady vůči Tisovi vyslovila souhlas s jejím odhalením, opačný postoj ale zastávala protestantská sekce KDH, přičemž slovenští evangelíci též odmítali jakékoli snahy o jeho rehabilitaci.
V následujícím roce, konkrétně na podzim 1991, došlo k odhalení nové Tisovy desky, a to na jeho rodném domě v Bytči. Slovenskou vládu od tohoto roku vedla KDH, přičemž její vrcholní politici začali Tisovu minulost bagatelizovat. Tehdejší předseda Slovenské národní rady František Mikloško místo toho, aby se k této záležitosti vyjádřil, „doporučil“ českým historikům nezkoumat deportace Židů ze Slovenska, ale deportace z Protektorátu Čechy a Morava.
Předseda slovenské vlády Ján Čarnogurský k tomu dodal, že se o Tisově odpovědnosti mluví příliš a nepřipomíná se například Vojtech Tuka jako tvůrce protižidovských zákonů. Nitranský biskup Korec, který byl v roce 1991 jmenován kardinálem, vystoupil dokonce při své návštěvě v USA 28. března 1992 se smyšleným tvrzením, že Tisa v roce 1942 navštívili slovenští rabíni a žádali jej, aby zůstal ve funkci slovenského prezidenta. Tuto legendu zopakoval 31. března v rozhovoru pro Rudé právo také František Mikloško.
Pokusy o rehabilitaci Tisa však neměly za cíl obhájit politiku Slovenského státu, spíše byly výsledkem snahy ukázat jej jako někoho, kdo získal pro Slovensko samostatnost. Tato motivace vedla jeho obhájce ke zlehčování Tisova podílu na deportaci Židů ze Slovenska, když tvrdili, že jiní představitelé Slovenského státu byli ještě horší než on. Významnou roli též hrálo, že někdejší slovenský prezident byl také kněz. Kritiku vůči Tisovi proto jeho zastánci pokládali za skrytou kritiku vůči katolické církvi.
Je proto možné si klást otázku, do jaké míry tyto historické spory ovlivnily i rozpad Československa. Za jistou lze ale pokládat skutečnost, že obhajoba politika, který vyvolával nenávist vůči svým židovským spoluobčanům, snadno sklouzla i k nepřátelství vůči jiným národům, konkrétně například vůči Čechům. I když i na jejich straně spočívaly mnohé chyby, někteří slovenští katolíci svou přímou či nepřímou podporou neobhajitelného přispěli nemalou měrou k odcizení obou národů.
Matouš Holeka je teolog a publicista, studoval v Praze na Husitské teologické fakultě a Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, poté ještě v Amsterodamu. Zabývá se ekumenickou a interkulturní teologií, působí jako knihovník na ETF UK.
