Prezident T. G. Masaryk na výstavě letecké techniky v Praze (1927) FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
Po první světové válce se stalo republikánské zřízení ve střední Evropě normou, vedle Československa jej přijalo též Rakousko, Německo a Polsko. V regionu zůstalo v meziválečném období monarchií, ovšem bez přítomnosti panovníka, pouze Maďarsko, o němž se štiplavě říkalo, že je královstvím bez krále, navíc má v čele admirála, aniž by mělo moře – to s poukazem na autoritativní režim tamějšího regenta, admirála Miklóse Horthyho. Bez jakékoliv české sebestřednosti je třeba konstatovat, že ze srovnání tehdejších středoevropských republik vycházela ta československá, alespoň co se demokracie týče, nejlépe.
V nemalé míře to byla osobní zásluha T. G. Masaryka, který dal roli prezidenta podobu „filosofa na trůně“ (jak býval nazýván starořímský císař Marcus Aurelius). A není to vůbec ironie těžící snad z rozporu mezi republikou a trůnem. Masaryk si na základě varujících historických příkladů revolučně vzniklých republik byl plně vědom toho, že není tak úplně možné ani vhodné náhle zcela odstranit „trůn“, na nějž byla společnost po staletí zvyklá.
Takové řešení by pouze vytvářelo konfliktní a štěpné linie, bylo by akcí, jež vede k nežádoucím reakcím. Vycházel z předpokladu, že je spíše třeba dát „trůnu“ tvářnost odpovídající měnícím se poměrům. A těm v moderní době odpovídalo i to, že na něj usedal namísto dynastického panovníka prezident republiky. Starý předválečný masarykovský program („reformy, ne revoluce“) se tak znovu dostával na scénu.
Přesto přese všechno je určitý (byť nikterak výstřední) Masarykův příklon k liberálnějšímu a až radikálnějšímu uvažování ve srovnání s předválečným obdobím pozorovatelný. Sám Masaryk říkával, že se u něj konzervativní sklony během života vyvíjely v opačném gardu než u většiny ostatních lidí. Zatímco jiní bývali v mládí radikály a během života mírnili své vášně a temperament, on sám se k radikálním emocím propracovával až s věkem. Masaryk během války a po jejím skončení dozajista hodně změnil svůj přístup k termínům „revoluce“ a „revolučnost“ a začal s těmito výrazy na rozdíl od dřívějších časů hojně operovat.
Masarykova reformní revoluce
Své nejrozsáhlejší poválečné publikaci dal ostatně název Světová revoluce, přičemž jako „revoluci“ interpretoval první světovou válku, jež dle jeho názoru přivedla svět k demokratizaci. V tomto směru bylo spíše přání otcem myšlenky. Jednalo se o pokus vykřesat z válečné katastrofy nějaký v globálním měřítku pozitivní obsah – svět jako takový se nicméně demokratičtějším nestal a meziválečné období bylo vlastně velkým dvacetiletým příměřím.
Ačkoliv termín „revoluce“ pronikal v době Masarykova prezidentství do slovníku nové hlavy státu, nebyl by to Masaryk, kdyby revoluční osten nezahlazoval a nedával tomuto slovu nerevoluční, vlastně opět reformní náplň. Důvod, proč vzal Masaryk revoluci jako pojem na milost, byl nakonec prostý a vyplýval z historického kontextu.
Radikalismus v evropských zemích na konci války a po jejím skončení vzrůstal. Nebyli to jen bolševici v Rusku. Bolševismem inspirovaná Maďarská republika rad vznikla roku 1919 nakrátko též v uherském prostoru, na prahu revoluce stanulo Německo. I Slovensko ostatně zažilo pokus o nastolení Slovenské republiky rad a také v českých zemích se situace mezi dělnictvem vyhrotila, nejvýrazněji v prosinci 1920.
Umně operovat s termínem revoluce znamenalo vzít vítr z plachet radikálům na levici i na pravici a dát slovu nový význam, který Masaryk shrnoval pod pojem „revoluce reformní“. Ta nakonec nebyla ničím jiným než dávným Masarykovým důrazem na drobnou práci, na pozvolné a z prvního pohledu málo viditelné procesy, jež svět mění daleko více než halasná gesta.
Revolučnost jako slogan byla v době vzniku nezávislého Československa nesporně v módě, naštěstí pro naši zemi ale většinou jen v rétorické rovině. Na tom nesl svým prezidentstvím a přístupem k revolučnosti velkou zásluhu i sám Masaryk. První parlament nezávislého státu nesl název Revoluční národní shromáždění, rodící se Československo s Masarykem v čele však zachovávalo kontinuitu všude, kde to bylo možné – ve státní správě i ekonomice, ve školství i společenských strukturách. I problematická prvorepubliková pozemková reforma (dotýkající se vlastnictví zemědělské půdy nad 150 hektarů či veškeré půdy nad 250 hektarů) tak byla pomalým a dlouholetým procesem, vzhledem ke krátkému životu první republiky vlastně nikdy nedokončeným.
Emocionální výlevy a symbolické akty
Revolučnost se po válce omezila zejména na některé emocionální výlevy a symbolické akty vedené kupříkladu heslem „odčinit Bílou horu“. I zásluhou Masarykova příkladu a jeho přístupu k prezidentství však (alespoň u většiny populace) nepronikla do hlubších vrstev mentality. Dav například strhl v nedávných letech znovu tolik diskutovaný Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze, který byl rozvášněným obyvatelstvem pokládán za symbol habsburské nadvlády a rekatolizace.
Těmto radikálním emocím však nakonec neodpovídaly změny v náboženském složení obyvatelstva zaznamenatelné ze sčítání lidu roku 1921. Poválečné odchody od katolické církve byly bezesporu velké, ne však revoluční, a většina populace zůstala nadále katolická (od posledního sčítání lidu roku 1910 klesl podíl katolíků z 96,5 % na 81,97 %). Osob bez vyznání bylo v českých zemích 7,16 % a k církvi československé (jež se roku 1920 odštěpila od římskokatolické církve a měla ambici stát se její národní alternativou) se přihlásilo jen 5,23 % obyvatelstva, k Českobratrské církvi evangelické pak 2,31 %. Masaryk, sám náležející k evangelické části spektra (reálně však spíše křesťan bez přívlastků), se před válkou k náboženským otázkám hojně vyjadřoval. Jako prezident však do konfesionální konstelace nezasahoval, veden snahou o konsensus a celospolečenskou odpovědnost.
Výjimkou byly pochopitelně případy, jimž přikládal historický a etický, nikoliv primárně konfesionální význam (například osobnost Jana Husa).
Přetrvávající katolicismus byl u části českých obyvatel nezřídka již dávno od dob Rakouska-Uherska formální či matrikový, i jeho uchovávání ale leccos vypovídalo o mentálním ustrojení prvorepublikového Československa a jeho obyvatelstva, které nelze vyslovením hesla „revoluce“ ze dne na den přepsat.
Instituce zvaná TGM
Podobně tomu bylo i s prezidentstvím jako takovým, jež občané vnímali se zažitým očekáváním spojovaným s hlavou státu, dříve monarchou. Hlava státu, to byla v tomto pojetí především role. Nikoliv však role herecká či předstíraná, nýbrž úloha spjatá se státnickým étosem. Náleželo k ní vědomí, že ten, kdo roli přijímá, vzdává se části sebe samého, protože nyní reprezentuje stát, nikoliv svůj osobní názor, pocit či dojem. A svou zemi reprezentuje nejen tady a teď, ale rovněž tváří v tvář její minulosti i budoucnosti.
Stát se hlavou státu znamenalo pro prvního československého prezidenta především přijmout tíhu role a změnit se z dosavadního profesora Masaryka v instituci zvanou TGM. To nebylo pro intelektuála vyhraněných názorů Masarykova typu vůbec jednoduché. V úplnosti si to uvědomíme, vezmeme-li v úvahu, jak velkou část toho, co Masaryk v poválečném období napsal, byly publikace pseudonymní – to proto, že prezidentská role znamenala zapřít sám sebe a oddělit prezidentství od výsostně osobních názorů, postojů a interpretací.
V době svého prezidentství se Masaryk zveřejňování osobních pohledů rozhodně nevzdal a ani o ně publikum neochudil – polemizoval tak například s názorovými představami ruských bolševiků i jejich domácích příznivců, podroboval sžíravé kritice ideologii fašizující krajní pravice či zasáhl do nových diskusí o smyslu českých dějin. Tyto příspěvky však občanům předkládal bez svého jména, a tudíž bez prezidentské značky. Ta by totiž jednak mohla rozviřovat spory ohledně nestrannosti prezidenta, jednak by Masarykovým názorům dávala nezdravou váhu ve srovnání s oponenty a vylučovala by demokratickou diskusi. Masarykovy osobnější úvahy si tak musely ke čtenáři vydobývat cestu na základě svého obsahu, ne podpisu.
Vládne se, nerušit
Pojímání prezidentství jako role založené na státnickém étosu je něčím, co se v posledních letech v České republice příliš nedařilo. Převládalo osobně laděné názorové exhibování. Je třeba klást si otázku, jak by si asi ve veřejném prostoru vedly osobní postoje posledních dvou držitelů hradního úřadu před rokem 2023 a zda by vůbec vyvolaly nějaké ohlasy, pokud by byly jako v Masarykově případě formulovány pod pseudonymem a nikoli s prezidentskou značkou.
Bylo by nanejvýš naivní domnívat se, že Masaryk jako prezident neměl své oblíbence na straně jedné a na straně druhé ty, jejichž roli chtěl raději upozadit. To je vlastnost nanejvýš lidská a nevyhnutelná. Pojem „Hrad“, značící prezidentův okruh, má ostatně kořeny právě v Masarykových dobách.
Záleží však na tom, jestli je tento Hrad schopen přijímat nové impulsy, podstupovat sebereflexi a přispívat tak k rozvoji otevřené společnosti, anebo se stává pevností obehnanou vysokou neprůhlednou zdí, kde na bráně stojí velký nápis „Vládne se, nerušit“. Kdyby onen Hrad v posledních dvou desetiletích fungoval prvním uvedeným způsobem, mohli jsme se možná vyhnout například momentům, kdy byly otevřenost, svoboda a demokracie zcela barbarsky interpretovány jako nezadatelné právo všechny nakazit. Anebo svolání tiskové konference k otázce spodního prádla červené barvy. V obou případech se jednalo o vychýlené nekulturní výstřednosti, které svou kuriózní nevkusností a cíleným provokatérstvím nemají v českých dějinách obdoby.
Demokracie a prezidentská role
Masaryk říkával, že demokracie je diskuse. Ale diskuse (nesoustředí-li se každý z jejích účastníků jen na svůj monolog a nemluví-li s pomyslnými klapkami na uších), to je především kořen sebereflexe-přemítání, zdravého a konstruktivního pochybování o sobě samém.
TGM může dodnes sloužit jako model toho, že prezidentská role se nehraje ani nepřehrává, nýbrž se sebereflexí vykonává a plní. Umění vzít na sebe takovou roli odlišuje velkou osobnost a státníka od nezodpovědného sebestředného politikáře. Přes všechny přešlapy a chyby rodící se Československé republiky náležel TGM k té první skupině. Dnešní Česká republika by si jistě zasloužila, aby v tomto směru nalezla důstojného následovníka.
PhDr. Milan Scholz, Ph.D. je historik se specializací na komparativní dějiny, dějiny idejí a masarykovskou problematiku, k níž publikoval knihu „České a polské hledání identity. Myšlení Tomáše Garrigua Masaryka a Romana Dmowského v komparativní perspektivě“ (2020).
