Ukrajinská armáda FOTO: ČTK/AP/Efrem Lukatsky
FOTO: ČTK/AP/Efrem Lukatsky
Nejrůznější potíže a podivné „adaptace“ ruské armády na Ukrajině, které právě pozorujeme, mají své četné historické obdoby. A samy o sobě automaticky neznamenají, že bychom novou ruskou ofenzívu měli předem odepsat.
Ve filmu režiséra Pekky Parikky Talvisota (1989) je scéna, kdy mobilizovaní Finové poprvé přicházejí na frontu. Jeden z vojáků vysvětluje v zákopu kolegům, že Rusové vždy pravidelně útočí v šest ráno, jako když se chodí do práce. Ráno masa pěchoty skutečně s podporou dělostřelectva, letadel a několika tanků takto atakuje, je postřílena, ale poté následuje úplně stejný frontální útok. A stále dokola.
Frontální útoky utápěné v krvi
Historicky vzato nelze říci, že by scénárista zmíněného filmu Antti Tuuri příliš přeháněl. Když ruská armáda vyčerpá „geniální“ nápady svého velení, vždycky se znovu vrací k příšerné taktice donekonečna opakovaných frontálních útoků pěchoty utápěných v krvi. Spoléhá přitom na to, že „nakonec“ obránci nevydrží.
Na rozdíl od ruských velitelů, kterým nikdy nezačne být líto zbytečně zmařených životů, má protistrana v popsané situaci dvě velké slabiny. Jednou je psychika nucená čelit faktu, že každý jednotlivý voják v zákopu postřílel řádově desítky nepřátel, ale na smrt přicházejí stále další a další. Druhým je pak fyzická odolnost používaných zbraní a zásoby munice.
Jsou popsány případy z druhé světové války, kdy se i kovaní esesáci psychicky zhroutili tváří v tvář nesmírnému pohrdání Rusů ztrátami na životech. A samozřejmě všude a v každé válce vážně hrozí, že obránci po určité době nepřetržitého ruského útočení už nebudou mít z čeho a čím střílet.
Pokud vlastní zásobování náležitě nefunguje, zbývá obráncům v podobné situaci pouze možnost zachovat se jako lapkové a obrat zabité nepřátele o jejich zbraně a střelivo. Kdysi se takové věci daly provádět s minimálním rizikem přinejmenším za tmy. Dnes, kdy se prostředky pro noční vidění staly v armádách standardem, ovšem ani nedostatek světla nemusí ochránit patroly na předpolí před bezpilotními letouny, odstřelovači a dělostřeleckými přepady.
Nemožnost ruské ofenzívy?
Philips O’Brien, profesor strategických studií na univerzitě v St. Andrews, na základě analýz ruských logistických potíží zpochybňuje i samotnou možnost ruské zimní ofenzívy. Podle něj fakt, že Rusové kvůli ohrožení ukrajinskými raketomety HIMARS museli přesunout sklady munice a pohonných hmot hluboko do zázemí a jednotky v první linii zásobují pouze složitou sítí menších provizorních skladů, údajně předem znemožňuje nějaký významnější průlom útočníka. Ten prý zůstal odkázán převážně jen na zmíněnou taktiku lidských vln. Pokud by útočník výše popsaným způsobem nalezl slabé místo a prorazil frontu, tvrdí O’Brien, nedokázal by se stávající logistikou zásobovat hladové a žíznivé obrněné jednotky nasazené do takového průlomu.
Přiznám se, že podobné argumentaci úplně nerozumím. Pokud by došlo k posunu fronty řádově o kilometry, mohou se podobným způsobem přesunout ze zázemí i ruské sklady – stále ještě v zásadě stačí, když zůstanou ve vzdálenosti větší než 92 kilometrů od nejbližší pozice, z níž by na ně mohly HIMARSy odpálit rakety GMLRS. Běžné ruské obrněné vozidlo včetně tanku disponuje dojezdem přinejmenším 500 km, takže při postupu vpřed nutně nepotřebuje okamžité doplňování paliva.
Vše, co je v každém okamžiku potřeba k hypotetickému postupu do hloubky proražené ukrajinské obrany, je dostatečný počet nákladních a cisternových vozidel, která dopraví svůj náklad z velkého skladu do vzdálenosti 100 až 150 km k jednotkám na čele útoku. Je jasné, že v naznačeném případě v polních podmínkách nedokáže nákladní vozidlo za den vykonat více než maximálně dvě takové jízdy. Je také zřejmé, že přitom enormně naroste počet defektů a opotřebení vozidel.
Avšak stále netuším, kde O’Brien bere jistotu, že v celé ruské armádě neexistuje dost nákladních a cisternových automobilů k tomu, aby dokázaly zásobovat z centrálních skladů postup obrněných jednotek v jednom až ve dvou vybraných směrech. Stále ještě je to spíše otázkou soustředění prostředků než jejich absolutní nedostupnosti.
Jinak řečeno, nelze beze všech pochybností vyloučit, že pokud by se ruským okupantům podařilo v ukrajinské frontě nalézt slabé místo a prorazit, mohou do něj nasadit mobilní obrněné jednotky a zásobovat jejich postup o řádově desítky kilometrů za původní linii fronty, než by doopravdy ujely své logistice a ocitly se „na suchu“. Jako rozumný se jeví předpoklad, že to není možné současně na mnoha místech fronty, ale jen na několika málo omezených úsecích.
Co všechno (ne)řeší satelitní průzkum?
Podle O’Briena má být na ukrajinské frontě údajně vyloučeno operační překvapení, a to proto, že obránce má k dispozici západní zpravodajské informace. Pokud se tedy útočník na nějakém úseku fronty chystá k průlomu a soustřeďuje tam své obrněné jednotky, západní satelitní průzkum to prý ihned zjistí a umožní Ukrajině díky výhodě vnitřních komunikačních linií přisunout na ohrožený úsek včas posily.
Výrazná kvantitativní převaha, kterou ruská strana po částečné mobilizaci disponuje – také díky dlouhodobé zdržovací taktice Berlína, kvůli které moderní západní tanky přijdou na Ukrajinu až po ruské zimní ofenzívě a množství sil schopných mobilního protiútoku zůstává omezené – ale přináší výhody, které není radno podceňovat.
V osvědčené tradici ruské maskirovky lze například podél fronty vytvořit řadu falešných koncentrací skutečných tankových a mechanizovaných sil. Kyjev by pak musel se značným rizikem rozhodnout, kam vlastně vyslat své omezené zálohy – nebo případně, že je ponechá nenasazené až do chvíle, kdy skutečné záměry nepřítele definitivně vyjdou najevo a on už bude disponovat značným časovým náskokem.
Přínos moderních technologií patrně nikdy nebude schopen plně eliminovat na bojišti prvek překvapení, protože zjištěná fakta vždycky podléhají interpretaci – a ta nutně nemusí být správná. Například v roce 2014 Američané dobře věděli o soustřeďování ruských sil před okupací Krymu. Protože však nebyly postaveny ruské polní nemocnice, opatření bylo vyhodnoceno jako „cvičení“. Jak známo, šlo o tragický omyl. Ruské velení se rozhodlo obejít bez polních nemocnic proto, že neočekávalo vážnější ukrajinský odpor proti překvapivé okupaci. A sázku tehdy vyhrálo.
Obecně platí, že moderní zpravodajské technologie poskytují patřičnou výhodu ve válce jedině tehdy, pokud zkušený a informovaný personál dokáže s jejich pomocí včas a správně zjistit záměry protivníka. Protivník ale také ví, že je pozorován, a někdy se dokáže zařídit podle toho. Technologická výhoda se proto může také obrátit ve vojenskou nevýhodu. Kdyby Američané v roce 2014 neměli natolik podrobné informace o soustřeďování ruských vojsk, vágnější zpráva by patrně způsobila mnohem větší poprask a mohla si na straně Kyjeva vynutit přiměřenější reakci.
Dokud Ukrajina musí počítat i s rizikem útoku z běloruského území, případně se zapojením běloruské armády do války, nezbývá než udržovat v hlavním městě a u severozápadních hranic příslušné síly, jež potom nelze nasadit jinde. Pozemní útok, který by přetnul strategické zásobovací trasy z Polska, jimiž proudí až 90 % západní pomoci, tedy vlastně „funguje“, i když se jedná o pouhou abstraktní možnost, kterou nelze zcela vyloučit. (V britské námořní terminologii je tento paradoxní efekt nenasazených sil znám od roku 1690 jako „fleet in being“.)
Ruský válečný stroj
Zcela analogicky může ruské velení vytvořit podobné potenciální hrozby na více místech, ale jen na několika z nich připravit skutečný útok. Namísto jednoduché představy britského profesora by tak vznikla situace, kdy dostupné zpravodajské informace obránci vůbec neumožní včasné vojenské rozhodnutí.
Pokud by Rusové na jednom či dvou místech prorazili frontu, nasadili mobilní zálohy do průlomu a postoupili na daném úseku třeba jen o 30 až 40 km, než přijedou ukrajinské posily, jednalo by se o relativní úspěch. Navíc na takovém úseku mohou pak okupanti přejít do obrany a stejný postup opakovat zase někde jinde, dokud nevyčerpají své zdroje.
K dopadům západní zpravodajské podpory ukrajinských obránců je tedy namístě přistupovat mnohem střízlivěji, než jak to dělá profesor O’Brien. Zcela neproblematická by byla pouze v případě, že se ruské velení bude chovat naprosto nekompetentně a neinvenčně, jako na samém počátku války.
Jenže už předchozí hlavní velitel okupantů Surovikin se naprostou nekompetencí zrovna nevyznačoval – a dlouholetý náčelník generálního štábu Gerasimov, který velí nyní, také nepatří mezi typické postsovětské tupany. Kdokoliv bude napříště velet této ruské armádě, kterou není čas důkladně reorganizovat a přecvičit, nepochybně s ní nedokáže dosáhnout žádných divů operačního umění. Nicméně blazeovaná jistota, že se ruský válečný stroj už nezmůže na žádné vážnější útočné operace, rozhodně není namístě.
Co by měl Západ dělat?
Jestliže samotná západní zpravodajská podpora nestačí, co více by se mělo udělat? Krátká odpověď zní, že vše, co se dělalo až dosud, jenže více a lépe. Vzhledem k současné taktice saturačních pěchotních útoků potřebují obránci především pěchotní zbraně, munici a dělostřeleckou/minometnou podporu. Vedle toho také všude tam, kde je to možné, by měly být nasazené jednotky včas střídány. Tempo střídání ale závisí mimo jiné na tempu výcviku, také v partnerských zemích, a na dostupnosti výzbroje. Ta však ani v oblasti ručních zbraní stále ještě není uspokojivá, zejména u jednotek teritoriální obrany.
Nepochybně rovněž výrazně stoupne již tak vysoká ukrajinská spotřeba léků a zdravotnického materiálu. Doplňování zásob u frontových jednotek a v polních nemocnicích jistě nebude bez problémů. Je známo, že Rusové běžně útočí i na civilní, natož na vojenské sanitky. Sanitní vozy všeho druhu, včetně obrněných, budou v následujících týdnech ve velké permanenci a hrozí jejich akutní nedostatek. Protiútoky s cílem zastavit postup ruských okupantů a zlikvidovat jejich územní zisky nutně vyžadují obrněná vozidla. Neexistuje přitom opravdu žádná „červená čára“, pokud jde o jejich dodávky.
Dánsko nedávno učinilo bezprecedentní krok a předalo Ukrajině prakticky celé své dělostřelectvo. Státy, které samy nejsou „frontové“, by mohly tento příklad následovat, také v oblasti obrněných bojových vozidel. Toto řešení je vhodné a víceméně i nezbytné proto, že evropská výroba zbraní a vojenské techniky se rozjíždí neuvěřitelně pomalu, zatímco válka na Ukrajině probíhá dnes a denně. Nelze jednoduše čekat na to, až průmysl vyrobí pro Ukrajinu dost vojenského vybavení. Zvlášť když ztráty převyšují dostupnou mírovou kapacitu výrobních podniků na celém kontinentě a dosavadní pokusy vlád situaci změnit byly jen kusé a nedostatečně účinné.
NATO v příštích dnech zvedne úroveň povinných zásob munice pro členské státy, aby zlepšilo svou připravenost na konflikt v Evropě. Opatření by mělo vyústit v nové objednávky, jež přinejmenším zčásti přispějí k zajištění evropských výrobců a prodejců, kteří tak konečně budou mít hmatatelný důvod posílit výrobní kapacity.
Celý proces však potrvá řádově měsíce a není sám o sobě žádnou zárukou účinné a včasné vojenské pomoci Ukrajině. Ačkoliv řada zemí neplnila ani dosavadní nízké požadavky NATO ohledně zásob munice, jejich vlastní zásoby se budou muset kvůli vojenské pomoci Kyjevu ještě více snížit, než se podaří naplnit alianční plány. Jedná se tedy o mimořádně citlivé období pro evropskou bezpečnost. Nepochybně bude znovu třeba zpřísnit i zpřesnit protiruské sankce, včetně postihování firem ze třetích zemí, které je porušují. Na úrovni EU je přitom nutné vymyslet strategii, která znemožní Maďarsku neustále ohrožovat jak evropské sankce, tak pomoc Ukrajině.
Nakonec lze říci, že když se určitá euforie z letních a podzimních vítězství proměnila v nové obavy z ruského útoku, Ukrajinci ocení jakýkoliv, i symbolický, projev pomoci a podpory. Největší neznámou pro nás stále zůstává stav morálky obránců v předních liniích, odkud epizodicky přicházejí znepokojivé zprávy, avšak celkový obraz dosud neznáme. A v situaci, kdy jsou minimálně po celé frontové linii v Donbasu terčem nepřetržitých útoků, by mohl udeřit i nějaký ten „blesk z čistého nebe“.
Stále platí, že k vojenskému vítězství Ukrajiny neexistuje žádná věrohodná alternativa. Teprve s poraženým a oslabeným Ruskem by snad připadalo v úvahu uzavírat nové mezinárodní smlouvy týkající se celoevropské bezpečnosti. V tuto chvíli Moskva nedodržuje prakticky žádné své mezinárodní závazky, včetně těch, jež se týkají kontroly jaderného zbrojení. K vítězství Ukrajiny ovšem nepostačí mávání vlaječkami, ani předávání satelitních snímků ruských pozic. Opravdu účinná podpora musí být mnohem širší a hmatatelnější.
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, přičemž se zabývá zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami.
