Začátek sovětské okupace Československa – Praha v srpnu 1968 FOTO: Engramma / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0
FOTO: Engramma / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0
Události ze srpna 1968 v Československu, totiž invaze vojsk Varšavské smlouvy a následná dvacetiletá okupace, se dotkly jak lidí žijících ve vlasti, tak těch, kteří byli v té době mimo republiku anebo již trvale v emigraci či exilu. Do něj se ostatně v relativně krátkém čase vydali ti, které by brzy čekala neúnosná míra ostrakizace a věznění.
Krátké období pražského jara přineslo naději také osobnostem křesťansky orientovaného exilu v Itálii. Ti, kteří se již nemohli po únoru 1948 vrátit domů (například kněz a filosof Karel Vrána či pozdější profesor a kardinál Tomáš Špidlík), i ti, kteří utíkali přes hranice často za dramatických okolností (například teologové Vladimír Boublík, pozdější děkan Teologické fakulty Papežské Lateránské univerzity, a profesor téže univerzity a redaktor exilové revue Studie Karel Skalický), byli v Římě svěceni na římskokatolické kněze pro své domovské, české a moravské diecéze, resp. pro hypotetický návrat do Československa.
Jelikož řada kněžských osobností pracovala v exilu i pro české věci, bylo období pražského jara sledováno pod drobnohledem, zdali a kdy to „už konečně praskne“ a kněží i laici se budou moci vrátit domů. V dopisech Vladimíra Boublíka Radomíru Kleinovi-Jánskému, jemuž Boublík pomohl uprchnout za hranice už v roce 1948, aby se sám úspěšně pokusil o totéž roku 1952 při svém dramatickém útěku z vojenské vazby v Olomouci, čteme, že se změnou poměrů ve vlasti počítali někteří exulanti již v roce 1954.
Museli si však počkat dalších čtrnáct let. Etablovali se zatím v římských a italských teologických a církevních poměrech natolik, že se stali respektovanými garanty svých oborů. Už po deseti letech svého působení by jejich trvalý návrat do vlasti byl komplikovaný a náročný. Přesto ale sledovali srpnové události s nadějí, že tentokrát by to přece jen mohlo vyjít. Bohužel nevyšlo.
Zajímavá svědectví o srpnu 1968 přineslo toho roku poslední, 16. číslo exilové revue Studie. Jejími redaktory tehdy byli teolog Karel Skalický, působící spolu s Jaroslavem Škarvadou jako sekretář kardinála Josefa Berana v exilu, a básník, esejista a novinář Ivan Jelínek. Celé číslo se věnuje srpnové okupaci a je uvozeno povzbuzujícím textem kardinála Berana „Všichni svatí za nás proste“.
Je pozoruhodné a zároveň tragické, že to, co zažívalo Československo od Sovětského svazu, zažívá po více než padesáti letech dnešní Ukrajina – pošlapání své nezávislosti, kultury, krajiny, vraždění, loupení a popření mezinárodního práva a nadějí, které měli a mají obyvatelé ve vztahu ke své budoucnosti.
Výzva kardinála Berana, který na vlastní kůži zažil nacistické koncentráky i takzvanou „komunistickou péči o člověka“, je necelý rok před jeho smrtí (17. května 1969) založena na důvěře v „Boží prozřetelnost“ a v „Boží lásku“.
Kardinál Beran píše: „Především, moji drazí, zdůrazňuji, jak často praví Písmo svaté, toto: Plány prozřetelnosti Boží jsou nevyzpytatelné, ale doufejme a důvěřujme. Všechny tyto plány vede a řídí láska a všemohoucnost Nejvyššího. Kdyby je vedla jen láska, už to by muselo stačit naší důvěře, ale s láskou působí a rozhoduje i všemohoucnost, a to je mocná záruka vítězství Pravdy a Dobra.“
Oproti textům tohoto čísla, do něhož přispěli Karel Skalický a František Petrášek (pod šifrou F. Ch.) článkem „Okupace Československa“, mnozí evropští spisovatelé (například Z. A Grabowski, L. P. Hartley, Graham Greene, André Malraux, George Mikes, Arthur Miller či Nikos Phocas), Alexander Heidler, Ivan Jelínek, Karel Vrána a básník František Listopad, je přístup kardinála Berana odlišný. Projevuje se v něm nejen jeho osobní zkušenost s oběma totalitami, ale také se světovými mocnostmi před- a poválečnými, a tedy i s poválečným rozdělením sfér politického a hospodářského vlivu Východu a Západu.
Čekali bychom asi, tak jako u papeže Františka, že výzva kardinála Berana, kterého literární historik a romanista Václav Černý považoval za největší českou mravní osobnost 20. století („Eminentní mravní a kulturní důstojnost katolicismu se vybarvila a nepřestala růst v jedné z největších postav národních dějin, osobnosti pražského arcibiskupa P. Josefa Berana až do jeho smrti (17. května 1969).“), bude bojovnější, aktivistická a burcující svědomí západních demokratických zemí.
Jenže nebyla. Kardinál Josef Beran uzavírá svoji promluvu těmito slovy: „Někomu se možná bude zdát příliš málo, že moje slova k událostem ve vlasti jsou nakonec jen zbožnou výzvou k zbožnosti, ale ptám se, což neukázaly všechny světové mocnosti, že nelze spoléhat ani na jejich hmotnou ani na morální podporu našich lidských a státních práv? Neukázalo se opět, že naše pomoc, podobně jako kdysi Izraele, není v Egyptě ani v Babylonii, ale ve jménu Pána, který stvořil nebe a zemi? Jedině láska a všemohoucnost Nejvyššího nám zbývá. Důvěřujme a vynasnažme se ve smyslu proseb vyjádřených v litaniích k svatým ochráncům naší vlasti stát se hodnými této mimořádné pomoci.“
U vědomí toho, jak strašně se komunistický režim provinil proti vlastním občanům a církvím, mělo a má – tehdy, v roce 1968, a dnes, v roce 2022 v ruské válce proti Ukrajině – vůbec ještě smysl uvažovat o nápravě věcí lidských prostřednictvím důvěry v Boží prozřetelnost, v Boží lásku a v sílu modlitby? Není to poněkud anachronní, pro někoho dokonce zbytečné, nesmyslné a dětinské? Kardinál Josef Beran a papež František jsou poslední, kteří by nedokázali nahlédnout krutost režimů a vládců a nesmyslnost všech možných ideologií plných násilí, nihilismu a bezbožnosti. Přesto na jejich životě, díle a postojích – to zvlášť u kardinála Josefa Berana – vidíme, jak důležitým prvkem ve vztahu k osvobození, demokracii, rovnosti, bratrství a nezávislosti je život z víry, důvěra v Boží spasitelský plán, jasné nezmanipulované slovo a samozřejmě také modlitba.
Nejlepší osobnosti křesťanského exilu v Itálii pracovaly pro české věci a pro obnovu svobody ve své vlasti celá desetiletí. Jejich vědecká, literární, sociální a církevní práce a služba spočívaly mimo jiné v dešifrování pramenů a projevů zla, které stálo a stojí u kořenů obou strašných totalit 20. století. Někteří z nich se zásadně nebránili ani dialogu s těmi, kteří vystřízlivěli z náboženství komunismu a snažili se (doma nebo po útěku za hranice) najít ztracený pramen své víry a smysl vlastní existence.
Jejich myšlenky a nasazení v pomoci těm, kteří před komunismem museli opustit svůj domov, pomohly řadě lidí v exilu i doma neztratit víru ani v nejbeznadějnějších okamžicích a stále si uvědomovat, že boj východního a západního bloku nebyl zápasem o styl života, ale o pravdu. A ta, jak věřil, vyznával a žil kardinál Josef Beran a Vladimír Boublík a spolu s nimi i Karel Skalický, působící nyní na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, má zdroj v Ježíši Kristu, který ve zdánlivé slabosti a prohře na dřevě kříže zvítězil nade všemi lidskými ideologiemi.
Srpen 1968 si připomínám nejen v jeho tragických konotacích, ale především skrze ty, kteří se nezpronevěřili pravdě, svému dílu a vlastnímu svědomí. Možná to bude někomu znít nepatřičně, ale vzpomínám na všechny ty oběti nehumánního komunistického režimu hlavně v modlitbě a také v této úvaze.
Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirován českým evangelickým porozuměním a světem umění.
