KOMENTÁŘ / Česká diskuze o bytech nabírá na obrátkách. Nápad investora Davida Hauerlanda, že si lidé nemají dávat drahou kávu a šetřit na byt, vyvolal bouřlivé emoce. Na druhé straně sociolog Tomáš Hoření Samec tvrdí, že vlastnické byty jsou nedostupné. Naději vidí ve vídeňském modelu, jenže ani ten není bezproblémový. 

„Určitě je vhodné pro každého mladého člověka pořídit si investiční byt co nejdříve, když má tu možnost. Věřím, že kdo bere průměrnou mzdu a jsou na ten nájem třeba dva, tak dokáže nějakou část mzdy ušetřit. Třeba stejnou částku, za kterou si koupí kafe v drahé kavárně, může poslat na spoření.“ Tak zní ona slavná věta Davida Hauerlanda.

Dále čtěte

Babišův důchodový mejdan je větší průšvih, než se zdá. Letos je dětí ještě méně než loni

KOMENTÁŘ / Loni překvapila statistická čísla i odborníky. Tak málo dětí se nerodilo od devatenáctého století. Jenže dna jsme ještě…

Odpustit si kávu nepostačí, ale kritizovaná věta přesto dává smysl. Žít skromně, nekupovat si auto, nekupovat si drahé telefony, nelétat pár let na dovolenou, nepít a nekouřit. Když si každý z páru odloží tři tisíce měsíčně, je možné uvažovat o koupi malého investičního bytu. Důležitá je ale poznámka, že mimo Prahu. Kupovat byt v Praze je v současné době poměrně špatný nápad, pro většinu lidí v podstatě nereálný, a navíc nájem není tak vysoký, aby si na sebe byt rychle vydělal. 

Byt na malém městě jde snadno pronajmout, vydělává v poměru k ceně lépe než v Praze. A po čase ho lze prodat.

Sociolog Tomáš Hoření na stránkách Sociologického ústavu Akademie věd České republiky píše, že vlastnické byty jsou čím dál nedostupnější. Ano, ale zase je třeba doplnit – stoprocentní pravda je to v Praze, sporné je to na malých městech. 

„Mladí lidé bez podpory rodiny – ať už finanční, nebo formou převodu bytu – mají jen malou šanci dosáhnout na vlastní bydlení. Bez mezigeneračních transferů se do systému vlastnického bydlení naskočit téměř nedá. Pomoc rodičů nebo prarodičů je zároveň často klíčová i při pronájmu, který je pro mnohé mimo dosah: kauce ve výši dvou či tří nájmů, vysoké měsíční platby a nejisté pracovní příjmy vytvářejí tlak i na ty, kteří se spokojí s nájmem,“ uvádí sociolog. V podstatě tedy říká, že někteří lidé jsou bohatí a někteří chudí.

Kritizuje myšlenku, že bydlení je jen otázkou osobního úsilí, jedná se podle něj o složitější volbu, než je volba mezi dýňovým latté a vlastním bytem. Mladí lidé často dělají vše správně, studují, pracují, šetří, a přesto na vlastní byt nedosáhnou. Je to fakt, ale opět připomínám – hlavně v Praze. 

Dále čtěte

Žít si v Praze jako ve Vídni. Byt tam dostane téměř každý, ale úplně zadarmo to není

ANALÝZA / Pražský magistrát na svých stránkách uvádí, že dostupné bydlení pro všechny obyvatele města je "jednou z nejdůležitějších priorit".

Bydlení by mělo být podle sociologa „lidské právo“. Ale kdo to právo zaplatí? Vidí naději ve vznikajících návrzích, které se inspirují úspěšnými zahraničními modely, například vídeňským systémem dostupného bydlení.  

Vídeňský model je velmi populární, jenže není zadarmo. Je třeba říct, že v rakouské metropoli mají zvláštní daň na bydlení. Každý zaměstnanec, ale i zaměstnavatel odvádí jedno procento z příjmu na bydlení, i když zaměstnanec byt nepotřebuje. Kdo propaguje Vídeň, měl by lidem i firmám vysvětlit, že zvýší daně. 

Vídeň je největším veřejným vlastníkem bytů v Evropě. Vlastní téměř polovinu bytového fondu, což je unikát. Něco takového nikde jinde ve světě prostě neexistuje.  

Krize bydlení je velice vážný problém s dalekosáhlými důsledky a stát musí hlavně proškrtat předpisy a potlačit byrokracii. Bylo by lepší, aby sám nic moc nestavěl, protože to většinou končí průšvihem, zlodějinou, korupcí, přidělováním bytů kamarádíčkům. Viděli jsme to už mnohokrát.