Kam se ztratily Krásný ztráty? Tváříme se, jako by smrt byla čímsi výjimečným

Zřícená Trojská lávka v Praze (2017) (wikimedia (Jan Polák))

Zřícená Trojská lávka v Praze (2017) | FOTO: wikimedia (Jan Polák)

Žijeme dobu, v níž kdekdo tvrdí nebo si to dokonce myslí a věří tomu, že nejvíc a nejkrásněji smrdí jeho hovno, že to jeho je hovnem ze všech hoven největším, nejhezčím a nejdůležitějším. Žijeme v blahobytu, jako by to byla samozřejmost, a všeobecné plýtvání je ctností: plýtvání surovinami, potravinami, předměty i názory a myšlenkami. Všeho je hojno v té naší blahobytné části světa, stačí vztáhnout ruku, přičichnout, olíznout a zahodit: prázdnou láhev, chleba, tepláky, okurku, ledničku, auto… myšlenku. Taky všelijakých pravd je všude plno, každý má nějakou skutečnou nebo alternativní pravdu, a když pravda je na něj tuze vznešená, má alespoň názor.

Bylo to zjara, šel jsem podél řeky zazpívat si v kavárně Kampus, která se předtím jmenovala Krásný ztráty podle písně Krásný ztráty Michala Prokopa. Jmenovala se tak do chvíle, než Michal Prokop řekl dost. Od té doby se jmenuje, nebo spíš jmenovala Kampus a chodili do ní převážně studenti, kteří na kavárnu mají. Byl bych raději, kdyby ještě byla a měla název Škaredý nálezy, když nemůže být Krásnými ztrátami, ošklivého je mezi námi dost a stále přibývá. Jenže mne se na mínění neptali a vrzli tam Kampus, hotovo dvacet. A teď už ani Kampus. Ve ztichlé místnosti s prázdnými stoly a prázdnými židlemi stojí zaklapnuté piano a mlčí.

Martin Nejedlý, Jiří Ovčáček a Vratislav Mynář naslouchají vystoupení Miloše Zemana na Valném shromáždění OSN v New Yorku (19. 9. 2017) (ČTK/Vondrouš Roman)

Chodili jsme tam jednou týdně taky my, Wlastenci, protože si rádi zazpíváme bez ambice na slávu zpěvem získanou. Však by nám z toho našeho pění, marná sláva, žádná sláva nekápla. Zpíváme si jen tak, jak to kdo umí, sobě pro potěchu. Na počátku byl Ludvík Vaculík, Saša Berková, Tonda Bajaja a já v automobilu Opel Kadett z třetí ruky cestou z Karlových Varů do Prahy; rozhodli jsme se pro zpěv a mnozí se k nám přidali. Říkat si wlastenci byl Vaculíkův nápad. Od té doby uplynulo víc než čtvrt století a těm, co ještě neumřeli, wlastenecké zpívání vydrželo až do dnešních dnů.

Na virus jsme si zvykli, roušky jsou povinné jenom někde a zpívat se už zase smí. Jenže ten Kampus má zavřeno a po Krásných ztrátách nezbyly ani škaredý nálezy. Pro naše wlastenecké prozpěvování jsme si museli najít jinou komůrku.

U Novotného lávky byla spousta času, tak jsem ho prohleděl na sedícího Smetanu, dva metry třicet pět vysokého, choulícího se v bronzovém plášti, na Petřín a panorama s chrámem svatého Víta, Václava a Vojtěcha, na Karlův most s nepatrnou hrstkou turistů…

Pod mostem na břevnu spatřil jsem dosud nevídané. Je to břevno ochranné, dlouhé, složené z několika částí, leží na hladině od jezu k nábřeží a sedávají na něm zpravidla rackové znavení letem a v létě horkým létem, v zimě se tu tetelí zimou. Jenže tentokrát si tam místo bílých racků posedali černí kormoráni. Několik lhostejných kačerů březňáků s kačenami si odsedlo o kus dál, blíž ke břehu, zřejmě s nimi nechtěli mít nic společného.

Kormoránů byla spousta, místní racky vytlačili, a nemajíce roušek, udržovali mezi sebou pravidelné, dostatečné rozestupy, aby vyhověli doporučením hygieniků i vlády Andreje Babiše, a tupě čuměli do vody. Vtom k prvnímu kormoránovi od konce připlavala zelená PET flaška. Černý pták si ji pečlivě prohlédl a nic užitečného neshledal. Dloubl do láhve zobákem a poslal ji dál, k dalšímu kormoránovi. Také tento kormorán flašku zkoumavě probádal, a když na ní a v ní nenašel nic zajímavého, postrčil ji k dalšímu brachovi. Láhev putovala od kormorána ke kormoránovi, od zobáku k zobáku, až doputovala ke kačenám. Kačeny však vědí své, jediný pohled vypité flašce nevěnovaly.

Tak to chodí na Vltavě mezi vodním ptactvem. Labutě poklidně a důstojně plavaly o kus dál s křídly v loktech malebně pozdviženými, jako by byly z porcelánu, a do příběhu s PET flaškou se ani trošku nenamontovaly. Ostatně také rackům byla použitá, odhozená a zavržená zelená zbytečnost zcela lhostejná. Nerozhodně se pohupovala u břevna, nevědouce, kam se podít.

Ředitel Knihovny Václava Havla a bývalý diplomat Michael Žantovský (ČTK/Šulová Kateřina)

Odkráčel jsem do přírody a kráčel zvolna po komunikaci určené chodcům a cyklistům. Byla názorně označená srozumitelnými piktogramy pro chodce a bicykly, každých pár kroků zřetelně přes šablonu nastříkanými na dokonale betonový povrch. Kdysi to byla cesta neudržovaná, vyšlapaná a vyježděná, něco mezi polňačkou a zarostlým chodníčkem. Nyní je trasou zkultivovanou, nejspíš za přispění peněz Evropské unie.

Abych jen tak nelenil, vymýšlel jsem si pravdivý dialog jedince z přízemního bytu v Holešovicích s neznámým mužem střední postavy v atletickém tílku, v barvě omilostněného vraha Kájínka. Má na levém bicepsu prostými vpichy nezkušené ruky vytetováno srdce prokláté šípem Amorovým, na pravém mořskou pannu s šilhavýma očima, nadměrnými prsy, z nichž levý je znatelně vyvinutější, s ocasem střevle potoční.

„Chceš po tlamě?“ zeptal se mne srozumitelně. Ptát se nemusel, mohl rovnou. – Rozmýšlel jsem se chvíli, jestli než po tlamě nebylo by lepší napsat po čuni, taky přes držku by tam docela pasovalo. Nakonec jsem se rozhodl pro po tlamě.

„Nechcu,“ odpověděl jsem popravdě. Kdo by chtěl, že.

„V tom případě naval prachy!“

„Kolik by to mělo jako dělat?“

„To je mi otázka,“ zasmál se pobaveně. „Všecko.“

Víc nepožadoval. Sáhl jsem do pravé zadní kapsy, vylovil peněženku a do dlaně vysypal dvě dvoukoruny a dvě jednokoruny, dohromady šest korun českých – tantiémy z prodeje úspěšné knihy Kam se poděl Jeníček.

Pomník maršála I. S. Koněva stál až do jara 2020 v Praze-Bubenči, nyní se nachází v depozitáři v Měšicích (ČTK/Deml Ondřej)

„To je všecko?“ nevěřil. Vypůjčil si peněženku, zpřevracel ji naruby i na líc. Našel tam evropský průkaz zdravotního pojištění a kartu zákazníků knihkupectví Academia, mírně poškozenou.

„Moc se toho neprodalo…“ vysvětlil jsem.

„I tak děkuju,“ řekl a vrátil mi peněženku nepoškozenou. „Když neprší, aspoň kape.“

„Lepší vrabec v hrsti, že…“ S tím jsme se rozešli.

Vytáhl jsem z kapsičky u košile spirálový bloček formátu A 7 a začal si do něj dialog zapisovat, abych nezapomněl. Třeba se to dá někde použít… Byl jsem na tom chodníku pro chodce a pro cyklisty zcela ponořen do tvůrčího procesu a netušil, že se ke mně zezadu blíží nelítostný cyklista. Byl jsem mu překážkou, vyhnul se jen taktak. Loktem škrtl o moji ruku s tužkou, a byl z toho škrt přes celou stránečku.

„Neslyšíš, blbečku, že na tebe zvoním!“ zavolal na mne povzbudivě.

A je tu podzim a je tu zima. A je tu zase koronavirus, jenže mnohem divočejší nežli na jaře. Přesto však už delší čas lze suchou nohou překročit rameno řeky Vltavy z Troje na Císařský ostrov nebo z Císařského ostrova do Troje, obojí možné. V pátek 23. října 2020 byla nová lávka předána veřejnosti k užívání. Od pádu staré lávky a čtyř nahodilých chodců do říčního proudu uplynulo hodně vody. Kdybych tenkrát nebyl v Polsku, mohlo nás tam chodců spadnout pět. Naštěstí jsem toho času dlel v Krakově a spadenou lávku uviděl na vlastní oči v hotelovém pokoji jako součást ranního televizního zpravodajství. Zrovna se měnil letní čas na zimní.

Nová lávka je ocelová a dřevěná, moc jí to sluší, jak se ve výšinách klene nad vodami. Nezdá se, že by se chystala v nejbližších dnech zřítit. – Na trojské straně v Rybářích jsem narazil na fíkovník s opravdovými fíky zelenými:

Zmocnil jsem se v říjnu fíku

fíku v Troji zeleného

v pražské Troji vyrostlého

nezralého

Všechno, co visí přes plot do veřejného prostoru, patří veřejnosti.

Není ze zdejšího kraje

v pražské Troji nedozraje

Opuštěná budova ÚSTR v Siwiecově ulici na pražském Žižkově (únor 2022) (Miroslav Vodrážka (se svolením autora))

Listoví opadalo, nedomrlé fíčky zůstaly, vší silou se drží větviček a zvolna hnijí, nezvolily vhodnou zemi k pobytu. Globální oteplování nám to tu neohřálo dostatečně, letos ještě nedozrají, až v příštích letech snad. Ten ukradený fík mi zasvinil kapsu bílým lepkavým výronem, který se vyřinul z ulomené stopičky. Za každý čin si neseme následky.

Kráčel jsem s fíkem v kapse údolím nad potokem Haltýř a vzpomínal na rdesno, které jsme vysadili na našem žižkovském dvorečku a ono se rozrostlo do té míry, že obrostlo všechny dosažitelné stromy, zarostlo do okolních dlaždic i zdiva, zelenou hmotou zavalilo okna a střechy sousedních domů i našeho, včetně úřadovny městské policie v přízemí, zahlušilo záhonek konopí setého pod policejními okny pěstovaného, a když se vypravilo k hoře Vítkov a dosáhlo jejího úpatí, byl magistrát města Žižkova nucen svolat narychlo krizový štáb, požádat Armádu ČR o sestavení expedičního praporu ženistů vybavených těžkou technikou a vyslat ho do boje se svízelným rdesnem.

Podařilo se! Celý Žižkov, hora Vítkov i s majestátním Žižkou na koni i s Domažlickou ulicí a s Neprašovým Jaroslavem Haškem také na koni na Prokopově náměstí i s celou Koněvkou od Husitské po Spojovací, rovněž novogotický kostel svatého Prokopa na Sladkovského náměstí a mohli bychom až do večera jmenovat, co bylo před naším rdesnem zachráněno, a nebralo by to konce. Celý Žižkov a kus Královských Vinohrad zachránil expediční prapor ženistů.

Ale to už je dávno, těsně po převratu. Když jsem došel k prameni potoka Haltýř, který teče, teče, bublá podél cesty a najednou zmizí, vytryskla báseň:

Pomatené rdesno rdousí javor na dvoře

naše kuře krákoravé křepčí v oboře

Obora je za soumraku

plna krutých vlkodlaků

Rdesno zardousí je taky

všechny kruté vlkodlaky

v oboře

i na dvoře

Kuře však dopadne hůře

nelítostné rdesno kuře

bez lítosti stáhne z kůže

Po tři léta jsem v tuto chvíli čekával na připlutí přívozu z Císařského ostrova do Troje, nalodění v Troji a odplutí z Troje na Císařský ostrov. Už druhým rokem mohu s rukama v kapsách po svých a bez lodi. Pokrok se nedá zastavit…

Pochod jednoty na podporu obrany státu v ulicích hlavního ukrajinského města Kyjeva (12. 2. 2022) (ČTK/ZUMA/Aleksandr Gusev)

Žluté listy se po jednom, po dvou, po pěti pouštějí větviček, zvolna se snášejí na chodník, na most. Oranžové dívky ze Zahradnických služeb je metou na hromádky a z hromádek nabírají lopatou a plní jimi okolečkované listovnice připravené k odvozu. Jenže zdaleka není hotovo.

Zbylé listy se dál drží posledními silami větviček; pustí se teprve, až oranžové dívky odjedou, až tu nebudou, aby si mohly aspoň chvilku poležet na chodníku a na vozovce nezameteny, nenaloženy a neodvezeny do míst zrychleného tlení.

Tváříme se, jako by smrt byla čímsi výjimečným. Cosi takového sice existuje, ale nás se to netýká. S pomocí medicíny lze tomu zabránit, nebo to ad libitum oddalovat. Umírá se v skrytu a pozůstatek, hrstka popela, se zašantročí do zapomenutí. Smrt zvířat ve službách lidstvu se počítá na váhu. Zvířata neumírají, dochází k úhynu. Pokud je nezabijeme a nesníme, protože už jsme takoví. Zrovna takoví jako lvi, lasičky, hyeny, prasátka a opice, jako medvědi a supi. Uhynulá zvířata nejíme, není to zdravé.

V řece Bečvě mezi Chropyní a Hranicemi na Moravě uhynuly 20. září 2020 všechny ryby a další vodní živočichové. Čtyřicet tisíc tun otrávených ryb rybáři vylovili a odvezli do kafilérie k hygienické likvidaci. Není spočítáno, kolik těch ryb, které zemřely, bylo, kolik bytostí přišlo o život lidskou nedbalostí. Pro lidi mají ryby hodnotu především nutriční, některým jedincům ještě také přinášejí radost z úlovku. Rovněž krávy, které onemocněly šílenstvím, ať uhynulé nebo preventivně pozabíjené, aby se nenakazily a nákazu dál nešířily, počítají se na tuny, jejich mrtvoly jsou nakládány bagrem a odváženy k antiseptické likvidaci. Zrovna tak mrtvé slepičky, kačeny a husy při ptačí chřipce se počítají na váhu. Jak jinak stanovit škodu chovateli způsobenou, materiální škodu přepočítatelnou na peníze. Nikoho ještě nenapadlo spočítat, třeba jenom přibližně, kolik tun lidí už uhynulo na covid-19?

Lennonova zeď (FORUM 24)

Na novém Trojském mostě, na šedém betonovém soklu, z nějž se vzpíná oblouk ocelového nosníku, je nápis: КOШKA ΠΡИHECЛA KOTЯT – takto, azbukou. Kočka je rafinovaná, porodí ve skrytu na půdě a pak jich všech šest už odrostlých přivede do kuchyně. Co my pak s nimi, se šesti? A na protější straně mostu, přeplaveme-li řeku z trojské na holešovickou stranu, černé na bílém stojí: LACK OF RIGHTS IS VIOLENCE TOO. Takováto sdělení vypálí na osamělého chodce jen tak, bez přípravy, znenadání.

Venku je ticho

v hospodě

řev

Po řevu v hospodě

nejlíp je slyšet

ticho

Uslyšíš ticho

když zavřeš oči

nadvakrát

Zavřeš-li nadvakrát

uslyšíš kytku

rozkvétat

Čas se nezastavil, čas se nemůže zastavit ani na chviličku, upaluje pořád dál a pořád stejným tempem, i když se nám zdá, že někdy rychleji a jindy se jen vleče. Jenže čas lze exaktně měřit, je tu pro všecky a pro všecko, nesmlouvavý, neúplatný. Každý se ho dočkáme, čas je jistota. Toto banální, obecně platné, zcela neoriginální zjištění, které bych se hanbil napsat písmeny na papír, v jisté situaci, za jistých okolností, v jistém čase otevře na každého svoji nenasytnou tlamu. Na tebe i na mne!

Ivan Binar je spisovatel, publicista a někdejší vězeň komunistického režimu. Roku 1971 skončil ve vyšetřovací vazbě za „pobuřování“ (kvůli satirické zpěvohře Syn pluku na motivy knihy sovětského literáta Valentina Katajeva hrané v Divadelním klubu Waterloo v Ostravě) a v letech 1972–1973 byl vězněn v Plzni na Borech. Poté pracoval v dělnických profesích, publikoval v samizdatové edici Petlice a po podpisu Charty 77 emigroval roku 1977 s rodinou do Rakouska. V roce 1983 začal působit v Mnichově v Rádiu Svobodná Evropa, od roku 1994 žije v Praze. Je autorem povídek, esejů, románů a knih pro děti.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]