Americký prezident Joe Biden FOTO: ČTK / AP
FOTO: ČTK / AP
KOMENTÁŘ / Prezident Joe Biden je považován za oddaného atlantistu. Současně však jde i o dědice řady politik předminulé americké administrativy, které dávno vyjevily své nanejvýš problematické a nebezpečné stránky.
Abych vyložil hlavní argument, nejprve vysvětlím praxi zahraniční politiky Spojených států po roce 1945 ve třech jejích odlišných fázích.
První dějství představovalo pomalé a obtížné poválečné pochopení, že Stalina, potažmo sovětský systém, nelze uspokojit žádnými konkrétními územními nebo politickými ústupky. Tedy že jedinou reálnou variantou je globální konfrontace demokratického Západu s expandujícím komunismem.
USA tehdy zaujaly defenzivní postoj. Po celém světě hledaly spojence a nehýřily vybíravostí. Libovolný tyran na důležitém místě glóbu, pokud deklaroval ochotu zadržovat komunismus, byl vítán. To se týkalo i Evropy, kde se členem aliance, jež má za cíl obranu svobodného světa, v roce 1949 stala portugalská diktatura.
Evropské země, ne však důsledně a všechny, byly Američany podporovány v budování liberálně demokratických režimů. Obdobná situace se týkala poválečného Japonska. V Africe, Asii, Latinské Americe však standardy demokratické vlády byly uplatňovány podstatně volněji. V tomto období Spojené státy kritizovaly komunisty za demontáž politických a občanských práv či za potlačování lidských práv. Když však došlo na vlastní spojence, laťka byla položena výrazně níže.
Situaci změnil devětatřicátý prezident USA James Carter. Jeho zahraničněpolitickou inovaci představoval důraz na to, aby standardy ochrany práv, za jejichž pošlapání byly právem kritizovány komunistické státy, platily důsledně i pro členy amerických aliancí. Jakkoliv za Carterova následníka Ronalda Reagana zmíněný důraz vymizel, s pádem komunistických systémů se opět vrátil a zejména během úřadování Billa Clintona se stal samozřejmostí.
Situace byla tehdy přehledná, co říkáte? Spojené státy coby hlavní garant mezinárodního systému založeného na pravidlech, která měla platit stejně pro protivníky i spojence. Copak se na takovém uspořádání dalo něco vylepšit?
Avšak našel se člověk, který se přece domníval, že právě takové „vylepšení“ je jeho „historickým úkolem“. Barack Obama zejména svou blízkovýchodní koncepcí, ale do značné míry i postojem k ruským výbojům v „blízkém zahraničí“, obrátil carterovskou revoluci naruby.
Najednou to byly nepřátelské státy, nikoliv spojenci, vůči nimž byla pravidla uplatňována „velkoryseji“. Verbálně se sice nadále rýsovaly všelijaké „červené čáry“ pro hostilní režimy, když však došlo na lámání chleba, od účinného vymáhání se upustilo.
Nejokatější příklad představuje „přehlédnutí“ stovek útoků chemickými zbraněmi, jichž se během občanské války následované íránskou a ruskou intervencí dopustila syrská diktatura. Obama se sice slovně zavázal k ozbrojenému zásahu, pokud Asad nasadí chemické zbraně, ale když k tomu mimo veškerou pochybnost došlo, ve skutečnosti neudělal nic.
Někteří jsou si rovnější. Ti horší
O co velkoryseji se Obama postavil k masakrům páchaným Asadem, Teheránem a Moskvou v Sýrii, o to tvrději se opřel do spojeneckého Izraele nebo Saúdské Arábie. Věc dokonce zašla tak daleko, že Benjamin Netanjahu se mohl s jistou mírou věrohodnosti ohánět tvrzením ohledně amerického vměšování do izraelských voleb.
Biden navazuje na Obamu jak v otázce pochybné, dnes už jednoznačně zkrachovalé (pro)íránské politiky, tak ve věci ostrých výhrad vůči Izraeli. Značná část zmíněné kritiky Izraele je nepochybně oprávněná – problém však spočívá v tom, že z druhé strany Spojené státy nedělají prakticky nic pro to, aby pravidla požadovaná od spojence účinně vynucovaly také u protivníků.
Demonstrujme na opravdu extrémním případě. Z levého křídla Bidenovy strany obdobně jako z prostoru „globální levice“ teď zní křik, že prý si Izrael „začal“, když 1. dubna podnikl nálet na íránské velvyslanectví v Sýrii. Írán údajně „neměl jinou možnost“ než na „bezprecedentní“ útok odpovědět vojenskou akcí, tedy masovým náletem v noci z 13. na 14. duben.
Avšak íránská teokratická diktatura útočí na velvyslanectví cizích států od svého vzniku v roce 1979, tedy po dobu 45 let. Jen na samotnou americkou ambasádu v Iráku proběhly desítky útoků Íránem kontrolovaných milic. A právě před několika dny vynesl soud verdikt v kauze íránského bombového útoku na izraelské velvyslanectví v Argentině z roku 1992.
Jestliže globální hegemon ani za 45 let nedonutil darebáckou mocnost Írán, aby přestala s útoky na cizí diplomatická zastoupení, je ovšem absurdní kritizovat Izrael kvůli pravidlu, jež v praxi vymizelo, vyšumělo. Nikdo si z něj už nic nedělá. Pokud by se jím ještě řídil, utrpěl by asymetrickou újmu.
A podobně se to má i s řadou dalších pravidel, která prý mají dodržovat američtí spojenci, avšak pokud je porušují nepřátelské mocnosti, zaznějí z Bílého domu jen „znepokojené“ řeči.
Ukrajina byla současnou americkou administrativou opakovaně kritizována za útoky na ruské rafinérie a zbrojařské továrny coby údajné „civilní cíle“. Přitom Rusko na skutečné ukrajinské civilní cíle útočí nepřetržitě, den za dnem – a za samotný tento fakt ho dosud nepostihla naprosto žádná sankce. Místo toho Ukrajině v důsledku váznoucích západních dodávek pomalu dochází munice pro protiletadlovou a protiraketovou obranu jejích měst.
Bidenův Washington ve dvou nejzávažnějších ozbrojených konfliktech naší doby požaduje po spojencích zcela nerealisticky, aby obstáli z pozice nezpochybnitelné mravní převahy nad protivníkem. Samy Spojené státy ale za podobných okolností nedokázaly vyhovět stejným nárokům.
Spojené státy samy neumějí „fešácky“ vyhrávat války, jak to požadují po Ukrajině a Izraeli. A co je ještě horší, od operace v Kosovu v roce 1999 ani v jedné ze svých válek nedosáhly původních politických cílů; jinak řečeno, nevyhrály.
Proto mým nejoblíbenějším americkým prezidentem určitě zůstane James Carter. V parametrech obamovské revoluce, která uplatňuje na spojence přísnější měřítka než na nepřátele, mezinárodní řád vzniklý po 2. světové válce udržovat rozhodně nelze.
