Matematička Kamila Bendová, manželka a spolupracovnice chartisty Václava Bendy FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
ROZHOVOR / „Někteří lidé si mysleli, že Václav Benda bojoval za restituce proto, že mu teď patří půlka Vinohrad,“ vzpomíná s humorem na porevoluční časy. Měla být zakázána KSČ? V čem si Václav Havel a Václav Benda nerozuměli? Kdo odpracoval zákon o lustracích? K takovým a podobným otázkám se mi v rozhovoru pro knihu „Disidenti u moci. Česká cesta ke svobodě a demokracii“ vyjádřila matematička Kamila Bendová, manželka významného disidenta a signatáře Charty 77 Václava Bendy, kdysi aktivní například ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Inspirativní knihu, kterou vydalo nakladatelství Bourdon, můžete zakoupit v našem e-shopu.
V roce 1989 se změnil váš život. Z vašeho manžela, pronásledovaného a vězněného disidenta, se stal politik a později vysoký státní úředník…
Mám doma sešity, do nichž jsem si od listopadu 1989 zapisovala, kdo všechno nám domů telefonoval. Okamžitě se začali ozývat všelijací lidé a každý něco chtěl, abychom zařídili tohle a vyšetřili tamto… Byla jsem z toho nešťastná, protože náhle všichni byli hrdinové, úplně každý, kdo za komunistů zažil třeba jednu jedinou domovní prohlídku, úplně jsem zírala. U nás jich estébáci udělali snad deset… A hlavně všichni teď všemu rozuměli… Vašek byl čtyři roky ve vězení, dvakrát byl mluvčím Charty 77, angažoval se ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, naučil se svým způsobem dělat politiku dříve, než do ní vstoupil, věděl, jak jednat a dohadovat se, uměl rozlišovat, co je skutečně důležité.
Od roku 1990 jako by najednou všichni uměli všechno a mne mrzelo, že jen málo lidí i z Charty 77 vnímalo, že Vašek toho přece jen uměl víc, měl totiž jakési zkušenosti. Ale nikoho to po revoluci nezajímalo, nikdo to neuznával. Brzy se objevil text s názvem Suchý led, jehož autor se podivoval, jak může být v Občanském fóru konzervativec typu Václava Bendy, což byla neskutečná drzost.
Vyskytly se i další výpady proti Chartě 77, což se řadě lidí líbilo, neboť si mohli říct, že chartisté byl vlastně jen opilci, kteří nic nedělali a ničeho nedosáhli… Celých čtyřicet let většina lidí držela hubu a najednou si začali připadat jako hrdinové, když mohli nadávat na Chartu 77 a demokracii. A také mohli nalhávat sami sobě, že to za bolševika nebylo tak strašné, a tudíž v tom není problém, když chodili k „volbám“ a do prvomájového průvodu, vždyť teď to není o mnoho lepší… Omlouvali si tak svoji zbabělost za minulého režimu.
Normalizace způsobila obrovskou demoralizaci. Nečekali jste v disentu, že společnost je v lepší kondici, než jak se ukázalo po listopadu 1989?
Ale ono to zase nebylo tak špatné! Do Občanského fóra vstupovalo s nadšením obrovské množství lidí, v době normalizace občané určitě nebyli spokojení, jak se občas nyní tvrdí. Připomeňme si masové demonstrace na Letenské pláni, jak mrzlo, a přesto tam přišel milion lidí z celé republiky. Myslím si, že nedostatek svobody vadil všem, nešlo jen o všudypřítomné fronty na všechno. Pocit nesvobody byl v komunistickém Československu opravdu silný, vždyť všechno tady bylo před rokem 1989 absolutně utlumené.
Uplynulo takřka čtyřicet let od sametové revoluce, což je mnohem delší doba, než trvala první republika. Jak se vyrovnáváme s naší komunistickou minulostí?
Myslím si, že se pro reflexi komunistické minulosti udělalo hodně. Sice se diskutovalo o možném zrušení či zákazu komunistické strany, ale zvítězilo přesvědčení, že by komunisté stejně nalezli do jiných stran, a takto jsou alespoň vidět. Nakonec to nebylo až tak špatné rozhodnutí. Dlouhou dobu po revoluci byli ostrakizováni, Václav Havel se jako prezident republiky nikdy s komunisty nebavil. Teď občas slyším babky v tramvaji nadávat na poměry, ale vidím, že většina lidí se dnes má dobře.
Dostávám pozvání na besedy v různých školách po republice, v Praze, Berouně, Opavě, a žáci reagují zajímavě. Moje zkušenost je pro ně sice vzdálená podobně jako bitva na Bílé hoře, ale odpor disentu vůči komunistické totalitě vnímají jako zápas Davida s Goliášem, a to se jim líbí, že disidentům o něco šlo. Snažím se jim také vysvětlovat, že ďábel vlastně neláká člověka na něco zlého, přece i komunisté lidem slibovali šťastnou budoucnost a že se budou mít úžasně dobře. Spousta lidí komunistické ideologii nalétla i proto, že byla zabalena do jakéhosi „dobra“.
Vašek věděl, že politika je služba, a mnohé společenské otázky měl dávno promyšlené. Návrat ke standardním politickým stranám považoval za velmi důležitý a byl jediný, kdo o sobě po celou dobu veřejně říkal, že je antikomunista, čímž se lišil i od Václava Havla.
Sehrál klíčovou úlohu například v prosazení rehabilitací a restitucí, které ekonomové jako Václav Klaus vůbec nechtěli, ale Vašek se tomu intenzivně věnoval jako poslanec ve Federálním shromáždění, kde stále seděli bolševici, současní i bývalí, jako třeba Zdeněk Jičínský. Všichni na Vaška tehdy řvali, i studenti, bylo to strašidelné. Nakonec to byl zázrak! Někteří lidé si mysleli, že Václav Benda bojoval za restituce proto, že mu teď patří půlka Vinohrad. A přitom jsme jako rodina restituovali sedminu domu v Nuslích.
Vašek odpracoval i zákon o lustracích, a pak od roku 1995 působil jako ředitel Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, přičemž jeho cílem nebylo zavírat nějaké staré pány do vězení, nýbrž ukazovat, že zločin je zločinem. Stejně jsem byla smutná, že Chartě 77 nikdo pořádně nepoděkoval, všichni na ni trochu nadávali, což pro mne bylo velké zklamání. Jako by snad svoboda nastala jen proto, že v listopadu 1989 zvonili lidé klíči na náměstích.
