Pirátská strana si v sobotu zvolí svého nového předsedu či předsedkyni. Nejvíce pozornosti k sobě přitáhla někdejší místopředsedkyně Pirátů Jana Michailidu a její výroky ze září loňského roku o tom, že její vnitřní přesvědčení je komunistické. Ačkoli není pravděpodobné, že Michailidu bude do čela strany zvolena, její osobnost i to, co se kolem ní rozpoutalo, o pirátské partaji leccos vypovídají a dá se z toho odhadnout rovněž to, nakolik bude nadcházející období pro Piráty obtížné.
Členka Republikového výboru Pirátské strany a vedoucí meziresortního týmu Návykové chování Jana Michailidu v červnu loňského roku na pirátském fóru založila diskuzní vlákno s anketou, aby jí členové strany mohli poskytnout zpětnou vazby ohledně její práce pro Piráty. V září zde směrem k ní zazněla otázka: „Několikrát jsem narazil na to, že jsi zastánkyní komunismu – v tom nebolševickém, nestalinistickém pojetí. Moc nechápu, co to konkrétně znamená, tak bych si pod tím rád představil něco konkrétního. Co to tedy konkrétně znamená a jakou roli v tom hraje Tvůj názor na kapitalismus? Jak to jde dohromady s Pirátskou stranou?“
Citace z následné odpovědi Jany Michailidu se před lednovým celostátním pirátským fórem objevily v médiích: „Díky za dotaz. Moc nechápu tu formulaci, že jsi na něco ‚narazil‘. Já to o sobě prohlašuju dost často a naprosto otevřeně. Moje vnitřní přesvědčení je komunistické, ve smyslu původním (demokratickém). Pokud ti není jasné, co znamená komunismus, doporučuju si přečíst něco o marxismu, například Marxism and Bolshevism: Democracy and Dictatorship od Karla Kautského,“ uvedla pirátka.
A pokračovala: „Moje přesvědčení o ideálním chodu světa pro všechny okolo se pak dá nazvat liberálně-socialistickým. Na prvním místě však pro mě stojí vždy společenský konsensus (nebo z důvodů neideální škálovatelnosti konsensu alespoň demokracie). Jinak, nedá mi se nevyjádřit k tomu, že máš potřebu si ODMÝŠLET základní kameny pirátského hnutí, jen aby tvoje otázka dávala smysl. Abolishment duševního vlastnictví je neoddiskutovatelná součást pirátství a jeden z hlavních strugglů pirátského hnutí proti kapitalismu.“
V souvislosti s kandidaturou Michailidu na předsedkyni Pirátů se pak tyhle výroky začaly přetřásat v médiích. Bývalý poslanec a dlouholetý vedoucí mediálního odboru Pirátské strany Mikuláš Ferjenčík pak v pirátské facebookové skupině uveřejnil anketu, zda jsou Piráti připraveni tohle vysvětlovat, až bude Michailidu zvolena předsedkyní.
Poptávka po změně v Pirátské straně
Europoslankyně Markéta Gregorová na to následně reagovala: „Jdi do prd*le, poškodil jsi stranu mnohem víc, než kdy dokáže Janka, a na rozdíl od ní, která dobrovolnicky maká dnem i nocí na tom, aby se nám to kvůli takovým, jako jsi ty, nerozpadlo pod rukama, se jen sápeš po placených místečkách.“
Z celé záležitosti lze vyvodit řadu závěrů. Jednak Pirátům se opakovaně děje to, že na jejich pirátském fóru se objeví věci, které se dříve či později dostanou do médií, čímž se spustí množství negativních a vyhrocených reakcí. Zároveň v Pirátské straně je několik velmi odlišných a od sebe vzdálených ideových proudů, kdy například ten, do kterého patří Jana Michailidu, je výrazně někde jinde, než jak se stranu snaží navenek prezentovat její předseda Ivan Bartoš. A zjevné je i to, že před víkendovým celostátním fórem Pirátů partají zmítají celkem silné emoce.
Uvidíme, zda se po zvolení nového vedení Pirátské strany situace zklidní a zda partaj projde nějakou vnitrostranickou reflexí a začne se kultivovat, aby médiím nedávala tak výživné palivo jako doposud. Je celkem pochopitelné, že konflikty uvnitř strany či bizarně působící výroky média přitahují a že jim věnují značný prostor, protože je to zkrátka atraktivní a v době, ve které rozhodují emoce, to prostě funguje.
Zároveň vývoj u Pirátů je do určité míry nepředvídatelný a může přinést nějaké to překvapení. Ostatně další z kandidátů na předsedu, pirátský senátor Lukáš Wagenknecht v rozhovoru pro deník FORUM 24 prohlásil: „Už vzhledem k vysokému počtu kandidátů a kandidátek na post předsedy/kyně i místopředsedů/kyň je jasné, že je ve straně poptávka po změně. Myslím, že obměněné vedení straně může dodat novou energii a ‚vítr do plachet‘.“
Určitě platí, že v Pirátské straně je po loňských volbách nemálo negativní energie plynoucí z traumatu, které Piráti utrpěli. Zcela zjevné to například bylo na uvedené reakci Markéty Gregorové na anketu Mikuláše Ferjenčíka. Pirátská partaj jednoduše řečeno potřebuje upustit páru a své volební zklamání už konečně zpracovat.
Pirátská identita
Za normálních okolností by po takovém volebním výsledku byla na místě výměna předsedy. Jenže když se podíváme na Bartošovy protikandidáty, jediný, kterého lze brát vážně, je Lukáš Wagenknecht, ovšem i u něho lze mít pochybnosti o tom, zda dokáže to, co se dlouhou dobu relativně úspěšně dařilo Ivanu Bartošovi – držet celkem rozháranou a nesourodou stranu pohromadě tak, aby se navenek jevila přijatelněji, než jaká je uvnitř.
Klíčový problém Pirátské strany zůstává pořád stejný a neustále se vrací: co jsou Piráti vlastně zač? Senátor Wagenknecht ve výše zmíněném rozhovoru mimo jiné uvedl: „Piráti v posledních měsících přišli o svou identitu, pro voliče se stali nečitelnými a nesrozumitelnými. Musíme znovu začít sebevědomě komunikovat svá témata a být viditelnou liberální stranou. S tím souvisí i to, abychom dali příležitost dalším osobnostem ve straně vyrůst a být vidět. U Pirátů je mnoho šikovných a pracovitých lidí, odborníků na různá témata. Tito lidé by měli dostat větší prostor i v médiích, nechci, abychom byli stranou jen čtyř viditelných osobností.“
Jenže co je identita Pirátů a jak ji prezentovat navenek? Dokáže se na ní shodnout Ivan Bartoš, Jana Michailidu, Mikuláš Ferjenčík, Markéta Gregorová i Lukáš Wagenknecht? Zatím to vypadá, že se na něčem shodnou, a na něčem ne. Jana Michailidu totiž rozhodně není nějaká okrajová postava Pirátské strany. Je to dlouholetá pirátka, která očividně pro partaj odvádí velký kus práce a která je nositelkou některých témat, na nichž strana vznikla. S lehkou nadsázkou by se dalo říct, že právě ona, spíše než jiní piráti, kteří se ke straně přidali později, je součástí pirátské identity, přestože by ji někteří členové nejraději někam schovali a moc ji neukazovali.
Michailidu je ve skutečnosti dokladem toho, že Pirátská strana rozhodně nebyla myšlená jako strana s ambicí bezmála vyhrávat volby, jak by ji rád viděl Ivan Bartoš. V tom nakonec spočívá hlavní konflikt v této partaji. Pokud si totiž piráti budou skutečně zakládat na své původní identitě, budou se pohybovat kolem pěti procent a to budou ještě rádi. Jestliže se budou jako doposud snažit k této identitě přidat něco navíc a různě ji přikrášlovat a obrušovat, můžou to občas dotáhnout k vyšším číslům, ovšem za cenu konfliktů, které je opět budou táhnout dolů.