Legendární punkově avantgardní kapela Už jsme doma letos slaví čtyřicet let. K narozeninám si nadělila koncert v pražském Lucerna Music Baru, kde kromě jejich ikonických písní zazní i hudba zahraničních kapel jako Sleepytime Gorilla Museum a Faun Fables. Fanoušci se mohou těšit na průřez jejich tvorbou a zazní i klasiky z osmdesátých let. „Kapelu bych označil za avantgardu nebo alternativu, i když hudba UJD se zřejmě jakékoliv škatulce vymyká,“ říká zpěvák a textař Miroslav Wanek.

Frontman kapely Miroslav Wanek je umělcem tělem i duší. Dlouhé šedivé vlasy, grafické tričko kapely a příběhů plnou kapsu. Když spolu usedáme ke kávě, začne vzpomínat na léta, co kapela prožila. „Oslavy máme rádi. Každých pět let se snažíme uspořádat něco mimořádného. Zatím se nám to kromě období pandemie vždy podařilo,“ říká s úsměvem. Koncert v Lucerně je pro něj speciální především díky vystoupení kapely Sleepytime Gorilla Museum, s jejichž členy se znají už desítky let. „Jsme si blízcí jak hudebně, tak lidsky. Společně jsme několikrát projeli Ameriku, takže se znají i naše rodiny,“ popisuje Mirek.

Na dramaturgii koncertu si dali záležet. V Lucerně tak zazní spousta písní z jejich prvního alba, přičemž se na LED obrazovce budou promítat fotky. „Hudba od Sleepytime je opravdový nářez. Na druhou stranu rodinná kapela Faun Fables, kde hrají rodiče s dětmi, je spíše subtilnější, tudíž si zde každý najde to svoje,“ vysvětluje. Při otázce, zda před koncertem cítí trému, se Mirek směje. „Nikdy jsem ji neměl.“

Underground?

Už jsme doma sem tam někdo zařazuje do undergroundu, protože za minulého režimu měli často zakázáno hrát, ale podle Mirka tam hudebně nikdy nepatřili, spíše se řadili do nově vznikající punkové scény. „Underground jakožto hudební žánr sice stále existuje, ale underground ve smyslu konspirace a svobodného způsobu života v totalitním režimu, dnes u nás nemá proč být, protože je tu naštěstí v tomto ohledu svoboda. Můžeme ho ale stále najít v režimech, jaké jsou v Bělorusku, v Severní Koreji, na Kubě, v Rusku nebo v Číně.“

Kdo kapelu sleduje, ví, že její neoddělitelnou součástí je silná vizuální stránka. Téměř od začátku je členem i výtvarník Martin Velíšek, který sice není hudebníkem, ale jeho umělecký rukopis se propsal do všech období, jimiž si skupina prošla. „Jeho tvorba je součástí našeho vzkazu, je přítomná na bookletech, plakátech a všemožných artefaktech, jež jsme za tu dobu vytvořili.“ I když na pódiu vystupují většinou v civilu, jednou za čas mají kostýmy, které obléknou i na letošní jubilejní koncert.

Medvědi a tučňáci

Při rozhovoru se Mirek často vracel ke vzkazu, jejž chtějí s kapelou předávat dál. Na otázku, co to vlastně je, ale není jasná odpověď, protože témata se během let proměňují. Každá deska nese vlastní význam. „Poslední album s názvem Kry byla primárně o cestě vloček, které se promění na led a postupně se přeměňují do obřích masivů, jež zase roztávají. Z toho vznikl verš do vody svou vodu přimíchá,“ popisuje frontman.

Jenomže do tvorby alba se zamíchal ještě jeden motiv. „Viděl jsem fotografii malé bílé lodičky uprostřed Středozemního moře, posetou hlavami lidí, kteří na podobných lodích dennodenně prchají před válkou a hladem. Lodičky připomínající kry se občas ve vodě rozplynou, lidé se utopí a nikdo o nich ani neví. Stanou se z nich pouhá čísla,“ uvažuje Mirek a dodává, že nechápe, kde se v lidech bere taková selektivní bezcitnost.

Martin Velíšek k albu namaloval rodinu ledních medvědů, kteří vypasení sedí doma na kře, kam se za nimi dobývají tučňáci. „Tyto dva druhy by se samozřejmě nikdy nesetkaly. Ale v našem podání za medvědy připlují tučňáci v oranžových vestičkách na kře z jižního pólu a ti bílí medvědi je k sobě nechtějí pustit, i když vědí, že tučňáci jinak zahynou,“ popisuje tuto alegorii Mirek. I když je každé album specifické, zastřešujícím tématem veškeré tvorby je komunikace. „Ať už na osobní, či mezinárodní úrovni. Málokdo umí správně komunikovat,“ dodává.

Umění, co má smysl

To, že hudba může sloužit jako prostředek komunikace, ovlivnění a určitým způsobem i léčit, dokazuje Mirek na příběhu z Bosny, kde v devadesátých letech, kdy na území byla ještě válka, odehráli s kapelou několik koncertů. Například v Goražde byli tak pro místní prvním setkáním s kulturou po mnoha letech. Některé děti nikdy předtím živé vystoupení nezažily. „Byli jsme pro ně naprostí hrdinové,“ vzpomíná Mirek. To, že ve městě je opět hudba a kultura, bylo pro ně stejně důležité jako jídlo a zdravotní potřeby. „Zcela fyzicky jsem cítil, že umění má opravdu smysl.“

I když kapela vystupuje pod českým názvem a s českými texty, získala si popularitu i ve světě. Už jsme doma jsou známí v Americe, ale i v Asii nebo na Novém Zélandu. „Rozdíly mezi publiky nevnímám, na koncerty chodí ti, co mají rádi podobný typ muziky, což je spojuje.“ Mirek lidi nerad dává na jednu hromadu. „Upřímně mě rozčiluje, když například nějaký uprchlík spáchá trestnou činnost, a společnost tak odsoudí celou skupinu lidí. Ale že jsou manželé Stodolovi vrazi, neznamená přece, že všichni bílí jsou vrazi. Ovšem v jejich případě se informace, že jsou bílí, neuvádí,“ dodává.

Dále čtěte

Nový film poskytuje vhled do života vietnamské komunity. Nepotřebuji se nikomu zavděčit, říká režisér

Letní škola 2001 je prvním českým viet-filmem. Odehrává se v létě roku 2001, kdy v prostředí chebské tržnice Dragoun sleduje příběhy třech…

Kapela kromě výročního koncertu vystoupí na konci srpna v Mikulově a na podzim je čeká evropské turné, v rámci kterého v Paříži odehrají koncert se symfonickým orchestrem a se zpěvákem skupiny The Residents. Koncem listopadu zakončí sérii oslav v rodných Teplicích.