Karanténa vrátila do Česka normalizaci, zatím v první vlně

archiv

Zeman a Husák | FOTO: archiv

Co se za socialismu naučíš, za pandemie jako když najdeš. Zažité vzorce se vracejí v televizním vysílání, ve vládních krocích i v chování občanů. Jednou z prvních věcí, které se dostalo české veřejnosti uvržené do karantény, byl veřejnoprávní kanál ČT 3, který zahájil vysílání 23. března. Měl za cíl uklidnit rozrušené seniory tím, že je zavede zpátky do časů, kdy z tribun kynul Gustáv Husák, společnost hlídaná spřátelnými vojsky směřovala k šťastným socialistickým zítřkům a represivní složky potlačovaly každý náznak odporu.

V této idylické době se odehrává většina seriálů či zábavných pořadů, které tento kanál usilovně reprízuje: od Nemocnice na kraji města a Rozpaků kuchaře Svatopluka po soutěže Dva z jednoho města a Zpívá celá rodina (kde, jak poznamenal v roce 1975 Václav Havel, konferenciér Dvořák „s falešně zpívajícími rodinkami jedná tak, jak jedná s dětmi člověk, který neumí jednat s dětmi: to jest jako s pitomci“). Cirkulační struktura televizního ohlupování, jak to Havel nazval, je nyní navíc doplněna zbrusu novými karanténními Bakaláři v pondělí večer na ČT 1.

Přímé odkazy k československé normalizační kultuře jako k něčemu báječně uklidňujícímu televizním vysíláním nekončí. Stačí projít třeba kolem reklamního panelu na zastávce MHD, který v čase koronavirové krize slouží coby motivační nástěnka pro pozvednutí morálky obyvatelstva. Oplývá ornamenty nové doby, dominuje mu instagramový hashtag #dameto a zvětšený displej mobilního telefonu, z nějž své příznivce zdraví zpěvačka Dara Rolins (takto dararolins_vermi). Ta se ovšem, ejhle, proměnila zpátky v Darinku Rolincovou a občanům v čase krize přeje „Zvonky šťastia pre všetkých!“. Nechybí informace ve zmučené češtině, že „to se líbí Terunka a 298 dalším“. Láskyplná vzpomínka na ultrakýčovitý normalizační song se tu organicky pojí s tupým technologickým diktátem a ponižující dětinskostí sociálních sítí. 

Pavel Hofman

Je to příznačné pro povahu české karantény, během níž se vystrašená česká společnost rozpomněla na řadu mechanismů nacvičených před rokem 1989. Jejich kořeny samozřejmě spadají do dávnějších historických epoch, které Češi přežívali v módu pragmatického kompromisu. Státní aparát si vzpomněl, že se mu nesmírně líbí určovat, kdo co nesmí, anebo naopak může, a řídit se přitom často velmi obskurními spekulacemi o tom, co je to člověk a jaké jsou jeho potřeby. Plánované hospodářství i celý veřejný život za reálného socialismu se odehrávaly přesně podle takovýchto představ skupinky vybraných soudruhů, kteří se mimo jiné též snažili vymyslet, jak to udělat, aby se „nám“ lidé někde nepatřičně neshlukovali. 

Občané se po letošním vyhlášení mimořádného stavu podobně jako po sovětské invazi rázem ocitli v situaci šokující ztráty práv a svobod – a stejně jako tehdy se ukázalo, že ta ztráta některým vůbec nevadí, naopak se jim v ní zalíbilo. Česká společnost sice na jedné straně prokázala autentickou solidaritu, obětavost a odvahu (podobně jako v srpnu 1968), zároveň ale mohla po více než třiceti letech s plnou tíhou zažít, jak vypadá zbabělost, touha po slepé disciplinovanosti, udavačství či strach před sousedy. 

Husák to chtěl taky dát

Samozřejmě nelze říci, že by se Česko po zavedení karantény okamžitě propadlo do stavu, v jakém bylo v roce 1985 či 1975. I když například uzavření hranic (a spokojenost mnohých včetně hlavy státu s takovým stavem) nemají od normalizační éry obdoby. 

Roman Černý

Nezapomeňme ale, že normalizace také přicházela poměrně nenápadně, a kdyby v oněch časech existoval Instagram, pak by pro tehdejší strategii Gustáva Husáka nebyl lepší hashtag než právě #dameto. Symbol československé rezignace na svobodu nenastoupil k moci jako její cizorodý uchvatitel, nýbrž jako ten, kdo se snaží ze společně budované dosavadní svobody uchránit, co jen půjde. Jeho způsob uvažování bohužel záhy dospěl k úchylnému závěru, že když se svobody sami vzdáme, nemůže nám ji pak už nikdo vzít. 

Není to něco, co bychom si v ideálním světě vybrali, ale teď se poslušností a manifestací loajality ubráníme před hrozbou, která by nám plynula ze svobodného života: tato myšlenka shodně charakterizuje společenský imperativ jak v době po sovětské okupaci v roce 1968, tak po vypuknutí koronavirové krize v roce 2020. 

Teď, když máme, co jsme chtěli

Najdeme sice také hodně rozdílů, které ty dvě epochy odlišují, ale bohužel se zároveň nejedná o pouhou povrchní paralelu, jež by se dala zcela bezstarostně smést ze stolu. V české společnosti byla touha po návratu obdoby normalizačního řádu zjevná už dlouho před příchodem koronaviru a projevila se nejen setrvalou popularitou socialistických seriálů či písní kapely Kroky. Ta část české společnosti, která by se od předlistopadové éry ráda odstřihla, utrpěla opakovanou porážku při obou posledních prezidentských volbách, v nichž v osobě Miloše Zemana zvítězila právě nostalgie po vládě pevné ruky a strach z otevřenosti. 

Ostatně okupaci v roce 1968 a následné normalizaci také předcházela prezidentská volba, v níž vyhrál symbol rigidního stáří Ludvík Svoboda nad reformátory Josefem Smrkovským nebo Čestmírem Císařem. Limity své touhy po opravdové svobodě si tehdejší československá společnost stihla přiznat ještě předtím, než se mohla vymlouvat na vpád socialistických přátel, kteří ji, jak to vnímal Husák, „tragicky nepochopili“. 

Výrazným signálem toho, po čem dnes významná část Čechů touží, jsou pak samozřejmě i volební výsledky Andreje Babiše: je to návrat ke snění o „slušovickém socialismu“, který by občanům dal vydělat, zajistil jim materiální blahobyt a bezpečí, a neobtěžoval je přitom přemírou svobody a zodpovědnosti. Že je proto ve vedení státu opět muž, který mluví napůl slovensky, je přitom z velké části (ale nejen) kouzlo nechtěného. 

Strážník to ví nejlíp

Ohrožení po zuby ozbrojenými okupačními vojsky po srpnu 1968 bylo alespoň zdánlivě dobrým důvodem, proč se musí česká a slovenská společnost semknout, zapomenout na svobody, které si nedávno vymohla, dodržovat absurdní pořádky a manifestovat svou vděčnost vůči těm, kdo ji v takové těžké situaci vedou. 

archiv manželů Zahumenských

Dnes se po českých občanech vystrašených virem chce v zásadě totéž, i když účast na prvomájových manifestacích (kam se často nechodilo zase s tak velkým sebezapřením, jak bychom si možná rádi mysleli) je nahrazena požadavkem na odhodlané nošení vládou nařízených roušek i ve zcela nesmyslných situacích. Symbolické podřízení občanů (na němž vláda příznačně trvá ze všech opatření nejúporněji) podporuje angažovaná tvorba mnohých umělců (za všechny vzpomeňme třeba vynikající píseň kapely Mirai a Nikol Štíbrové s refrénem „roušku, dej si roušku, nestyď se, chráníš mě a já zas tebe“, jež by se neztratila ani na festivalu politické písně v Sokolově). 

Pravidla zavedených opatření a kontrola jejich dodržování obecně nesou povědomý otisk. Sociálnědemokratický ministr vnitra Jan Hamáček se opakovaně přihlásil k představě, že nejlepší je zavést tvrdá a zároveň málo konkrétní pravidla a skutečnou míru jejich dodržování pak nechat na toleranci strážců pořádku. Tedy situace, kdy se nic nesmí, kdekdo to porušuje a policajt si může podle svého uvážení došlápnout na každého, kdo se mu nelíbí (a případně mu rovnou jednu ubalit, jak jsme také viděli). To je přímo esence normalizační atmosféry.

Uvažujme střízlivě

Nejvarovnější je ovšem skutečnost, že si vláda během mimořádného stavu vyzkoušela, jak snadno se vládne bez běžných demokratických obstrukcí, včetně například protestních demonstrací. Ty bylo za normalizace také zapovězeno pořádat: zprvu proto, abychom nerozzlobili Sovětský svaz, později už prostě proto, aby nenarušovaly náš vlastní zasmrádlý pořádek, ve kterém se husákovské garnituře tuze zalíbilo. Dnes se protestující nesmějí scházet, aby nerozdráždili virus, a relativní štěstí je, že jiný ospravedlnitelný důvod si zatím nikdo neumí představit. 

Relativní smůla naopak je, že hygienické alibi bude po nynější krizi neustále po ruce a vláda se nepokrytě snaží, aby do budoucna mohla omezovat svobody občanů tak snadno, jak to jen půjde. Vzhledem k téměř nulové imunitě české populace vůči koronoaviru, jíž se profesoru Prymulovi a spol. podařilo dosáhnout, lze čekat podzimní vlnu dalšího omezování (anebo hodně zajímavou etapu vysvětlování vycukaným penzistům, proč tentokrát není smrtelný hřích, když někdo sem tam virus chytí). Co bude pro vládu přijatelnější, je nasnadě. Kdo se chce těšit nadějí, že se jedná o dočasný stav, že sama vláda chce zákon o svých pravomocích omezit rokem 2020 a že jejím samozřejmým cílem bude návrat ke všem předkaranténním svobodám, nechť tak činí; bude skvělé, dostane-li zapravdu. 

FB AB

Pro skeptičtější povahy je tu odpověď doktora Husáka z 28. srpna 1968 na řečnickou otázku, kdy se plně obnoví státní suverenita a odejdou cizí vojska: „Že to není všechno už dnes, už v tuto chvíli? Uvažujme reálně, střízlivě! Perspektiva několika měsíců je přece velmi reálná perspektiva. Jde o obnovu normálního života u nás. Překážky, které tu dnes ještě jsou, budou postupným odchodem vojsk den ode dne menší. Vytváří se nám a doslova každým dnem se nám bude otevírat prostor pro obnovu hospodářství, výroby, dopravy, zásobování a politického života.“ Ona velmi reálná perspektiva několika měsíců se, jak známo, protáhla na dvacet let. A zkusme si dosadit za slovo „vojsk“ slovo „virus“ a máme tu něco, co zní ale opravdu nepříjemně aktuálně. 

Lze samozřejmě namítnout, proč strašit českým normalizačním přízrakem, když podobně jako Česko je na tom přece s aktuálním stavem občanských svobod velká část Evropy. Otázka je, zda to není spíš důvod k ještě většímu znepokojení.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner