NÁZOR / Kardinál Dominik Duka, který právě odešel, patřil ke čtveřici posledních pražských kardinálů, kteří ve svém životopise měli jedno společné. Byli v nepřízni bývalého komunistického režimu, který jim to dal silně pocítit. Všichni do jednoho v době temna, o které se dalo čekat, že bude trvat ještě nesmírně dlouho, v tom obstáli.

Kardinál Josef Beran byl internován a nakonec musel odejít do exilu, kardinál František Tomášek také zažil internaci a potom ústrky. Miloslav Vlk přišel o státní souhlas a pracoval jako myč výloh v pražských ulicích. Dominik Duka jako jediný z této čtveřice skončil dokonce ve vězení. Můžeme přidat ještě kardinála z Litoměřic, Štěpána Trochtu, kterého, už vážně nemocného, nakonec (proti)církevní komunistický tajemník utýral k smrti.

Dále čtěte

Co je teď úkolem demokratů? Vyhrát příští volby a ukončit éru Andreje Babiše. A začít se musí hned

VÝZVA / Petr Fiala, ačkoli nakonec nebude sestavovat vládu a nebude pokračovat jako premiér, měl velice dobrý finiš předvolební kampaně.

Tomáška, Vlka i Duku jsem měl možnost poznat osobně a z vlastní zkušenosti mohu dodat, že je spojovala i jakási (v dobrém slova smyslu) tvrdohlavost, což bývá pro život v nepříjemných režimech celkem cenná výbava. Umožňuje to přežít nejen fyzicky, ale i duševně a duchovně. Duka měl ale jednu zvláštnost, je jediný ze jmenovaných, u kterých si mnoho lidí kladlo otázku: „Co se to s ním potom stalo?“

Odpověď nikdo nezná a neomylně ani znát nemůže, protože do člověka nevidíme, Bůh to nebude každému na potkání vykládat a jasnovidci nejsou většinou příliš důvěryhodní. Přesto se snažíme aspoň nedokonale nějakou odpověď najít. Ti, kdo to myslí dobře, třeba chtějí vědět, co by se mohlo přihodit i jim.

Dominik Duka prokázal v době vlády mrzké lůzy odvahu a ta se bude v jeho životopisech právem připomínat. Není však nic proti pietě napsat, co tolik lidí vidělo. Ve svém pražském období primas český prokazoval náklonnost nebo aspoň toleranci osobám a silám, které nebyly přátelské k lidské a občanské svobodě.

Připomeňme z tohoto smutného seznamu jako část za celek aspoň rozhovor, který před dvěma lety poskytl maďarskému webu Hungarytoday.hu. Hodně tam mluvil o tradičních hodnotách a Maďarsko považuje za jejich strážce, ale vůbec se nezmínil o naprosté kolaboraci vlády Viktora Orbána s putinovským zločinným režimem v Rusku.

„Dnešní většinová společnost je pěna na rybníku po velké bouři, a to velmi špinavá. Tou pěnou jsou velké myšlenky Marxe, Engelse, Lenina, dokonce i Freuda. Myslí si, že to všechno představuje liberální demokracii. Ale liberální demokracie (postavená na myšlenkách výše uvedených myslitelů) je nesmysl, protože člověk potřebuje ke své existenci svobodu, a demokracie bez svobody existovat nemůže,“ podává Duka zvláštní obraz dnešní evropské společnosti. Dobře, to může být v nějakém smyslu legitimní. Pak to ale pokračovalo.

„Pro mě je zde jasná odpověď, že Maďarsko a Polsko jsou skutečnou nadějí. I když pro Maďarsko je jistě někdy obtížné vysvětlit některé jeho postoje, a to kvůli jeho jedinečné historii,“ soudil kardinál.

Ne, není to obtížné kvůli historii, ale kvůli maďarské současnosti. Maďarsko je exemplární příklad kolaborace s Putinovým zločineckým režimem. Viktor Orbán sabotuje evropské snahy pomoci Ukrajině, kvůli pravidlu jednomyslnosti hlasování vydírá Evropskou unii. Orbán je také proti posílání zbraní Ukrajině a protiruským sankcím. Teď nedávno vymyslel pojem hungarofobie, z které obvinil Ukrajinu. Na Ukrajině rozdával tamním Maďarům maďarské občanství, ačkoliv ví, že to odporuje tamním zákonům. Středoevropská univerzita založená Georgem Sorosem se mu nelíbila, ale chtěl v Budapešti zřídit čínský univerzitní kampus. Orbán vytvořil autokratický a zkorumpovaný systém, ničil svobodná média, zdevastoval ústavní soud, zavlekl zemi do energetické závislosti na Rusku.

Toto ale není článek o Maďarsku, ale o zvláštním pojetí konzervatismu a tradičních hodnot, kterým Dominik Duka vynikal. Pro většinovou společnost bylo nápadné, s jakou náklonností se chová k lidem jako Miloš Zeman a Václav Klaus, o kterých nikdy neřekl žádné důrazné kritické slovo. Choval se tak v dobách, kdy bylo zjevné, že tyto osoby Česku těžce škodí. Sebe nejspíš považoval za církevního diplomata, jakými bývali známí kardinálové v historii. Tím on však nebyl, částečně bez své viny, protože doba se změnila. Něco však bylo dáno jeho postoji a názory, které jako by zůstaly vězet v katolictví 30. let minulého století. Je to o to výraznější, že jeho předchůdcem byl Miloslav Vlk, který dokázal dát Zemanovi jasně najevo, co si o něm myslí.

Biskup má, jak říká jedna formulace ve starém obřadu, „nazývat dobro dobrem a zlo zlem“. Dominik Duka někdy viděl zlo tam, kde není, a nepojmenoval ho tam, kde by to měl udělat.

Jednu věc o něm ale zmínit musíme. To, co říkal, bylo tím, co si skutečně myslel, a jednal podle svého svědomí. V tom byl autentický a tuto vlastnost řada církevních a státních činitelů nemívá. Nechceme mluvit za Boha, ale můžeme si představit, že Bůh mu to přičte k dobrému. Většina z nás ostatních, co jsme ještě v tomto slzavém údolí, ostatně také nepatří do řad dokonalých světců a smrt si nás všechny srovná.

Osobně bych si chtěl připomínat kardinála z těch příjemnějších situací. Když jsem byl mezi třemi novináři, které si pozval do arcibiskupského paláce, jeho tajemník přinášel víno a my jsme s ním večer mohli dlouho otevřeně a neformálně diskutovat. Nebo když byl při křtu posledního dílu velkolepých Dějin české katolické literatury Martina C. Putny v dominikánském refektáři a těšil se, jak si je přečte. I takových vzpomínek bude mít řada lidí dost a zpětně za ně děkujeme.