Karel Čapek byl zahradník! Jak to souvisí s českým evropanstvím?

Wikimedia

Dva Evropané - T. G. Masaryk a Karel Čapek | FOTO: Wikimedia

Letos uplynulo 130 let od narození spisovatele Karla Čapka a 95 let od založení československého PEN klubu, u jehož zrodu rovněž stál. Jenže Čapek byl také zahradník, což je banální konstatování, které může být přátelskou nadsázkou i kousavou kritikou. Tak třeba pro katolického literáta Jaroslava Durycha byl Čapek tím, kdo rezignoval na „vyšší cíle“ a věnoval se právě „rejpání na zahrádce“. V Hovorech s TGM, které vznikaly mezi léty 1928–1935, použil prezident Masaryk laskavě ironickou charakteristiku, když se obrátil k Čapkovi slovy: Vy jste tak trochu zahradník…“ Ano, Karel Čapek byl zahradník! Jak to souvisí s českým evropanstvím?

Čapek byl zahradník a tuto „diagnózu“ nevnímal úkorně, spíše mu zněla jako vyznamenání. V Zahradníkově roce (1929), tomto filosofickém díle, naznačil, že člověk-zahradník musí k této čestné charakteristice a životnímu stylu dozrát: Proti všemu zdání zahradník se nerodí ze semene, výhonku, cibule, hlízy ani štupru, nýbrž vzniká zkušeností, okolím a přírodními podmínkami.“

Předmětem Čapkova zájmu a touhy byla reálná zahrada, která mu však byla obrazem světa, metaforou i skutečností tvoření a stvoření, symbolem vztahu člověka a stvořeného světa – chcete-li – k Bohu. V pojednání Filemon, čili o zahradnictví (1925), vytvořeném pro Lidové noviny, se rozepsal o „zahradní půdě“. Poněvadž ta není jakousi „hlínou“, nýbrž „ušlechtilou a živou hmotou“, kdežto „hlína je mrtvina, jíl a jalovina“. Sám Stvořitel učinil Adama z hlíny právě proto, poznamenává Čapek, že „patrně šetřil humus a listovku na Zahradu Ráje“.

Čapek byl zahradník a vždy se zajímal o konkrétní zahradu. Nenechme se zmást tím, že například povídkový soubor Krakonošova zahrada (1918), sepsaný bratry Karlem a Josefem, má v názvu Rýbrcoula, onu bájnou a pohádkovou postavu. Vždyť hned v úvodu knihy čteme toto čapkovské vysvětlení: „Krakonošova zahrada v užším smyslu je onen kraj, ono do tvrdé země zaryté údolí Úpy, kolem něhož se rýsují veliké, svaté, pohádkové obrysy: Sněžka, Kozí hřbet, Brendy, Žaltman, Hejšovina…“ Je to tedy zahrada rodného kraje, ona kultivovaná „rodná hrouda“, která se pro Čapka stala východiskem ke kritickému zkoumání i milování jakési „čarovné zahrady“ v širším smyslu slova, totiž Čech čili Československa, a v posledku celé Evropy.

Banner Nová Orientace

Čapek byl zahradník, a proto i Čech a Evropan. Vskutku „zahradnická optika“ je přítomná ve všech jeho reportážích z evropských cest. Zkušeným okem zahradníka zkoumá, kolik úsilí muselo být vynaloženo, aby se divoká příroda západního poloostrova Asie stala kulturní krajinou, totiž Evropou-zahradou. Zahrada je metaforou člověka, národa, civilizace. Zahrada je kultura – kultura je Evropa. Jak vidí Čapek onu rozlehlou „evropskou zahradu“? Především jako nebývalou pestrost, rozdílnost, proměnlivost, kterou však spojuje neviditelné předivo. Evropa je „humus“. Evropa nikdy není hotová, tenkrát jako dnes potřebuje trpělivé a milující zahradníky… a zahradnice.

V Čapkových reflexích nalezneme obdiv i k zahradám orientálním, třeba japonské nebo arabské, stejně jako rozpaky nad podivným euroasijským „skleníkem“ zvaným Sovětský svaz. Čapek se samozřejmě považoval za Zápaďana, tj. příslušníka a aktéra západní civilizace. Přesto však ve vztahu k Americe, k oné nejzápadnější části Západu, choval značnou skepsi. Vyrážel „válečný výkřik proti ohrožení naší evropské rezervace“, abych citoval z jeho textu O amerikanismu (1926). Jeho stálou nadějí bylo, že „v Evropě až dosud vznikají věci pomalu“. Opět tu narážíme na čapkovskou „trpělivost zahradníka“, a to včetně respektu k oné někdy až mrzuté evropské nejednotě a neforemnosti. Když se Čapek dívá na Evropu, jako by viděl opečovávanou zahradu, rozdělenou na řadu záhonů: „Stvořitel Evropy ji udělal malou, a ještě ji rozdělil na malé díly, aby se naše srdce netěšilo z velikosti, nýbrž z rozmanitosti.“

Čapkovy cesty po Evropě jsou jako přátelská inspekce „zahrad sousedů“, během které se snažil postihnout originalitu jednotlivých evropských národů-zahradníků. A tak se z Italských listů (1923) dozvídáme, kterak mu učarovala Ferrara, kde by chtěl žít v některém z cihlových paláců, jenž „zevně vypadá trochu jako neomítnutý špýchar, ale jehož dvůr se otvírá skvostnou, tichou lodžií do překrásných zahrad ferrarských“.

Další obdobné ohledávání „evropské zahrady“ najdeme v Čapkových Anglických listech (1924). Vlastně je to óda na anglický park a na tamější stromy: „Stromy jsou snad to nejkrásnější v Anglii. Také ovšem louky a strážníci; ale hlavně stromy, krásně plecité, staré, rozložité, volné, ctihodné a převeliké stromy.“ Právě stromy, jak je Čapek přesvědčen, udržují tamější „aristokratické pudy, historismus, konzervativnost, celní ochranu, golf, dům lordů a jiné zvláštní a staré věci“. Čapek, vnímavý evropský zahradník českého školení, dokonce poukazuje na „vyšší poslání starých stromů, harmonickou košatost tradice a jakousi úctu ke všemu, co je dosti silné, aby se udrželo po věky“. Zároveň se mu „střízlivá Anglie“ jeví jako „nejpohádkovější a nejromantičtější ze všech zemí“. Snad to podle něj souvisí s anglickým trávníkem0000 anebo s tím, že se v Anglii chodí spíše „po lukách místo po cestičkách“, což má prý jistě „ohromný vliv na duševní život“.

Čapek vzpomíná, jak v londýnském Hampton Parku viděl „gentlemana“ brouzdat se po trávníku, přičemž čekal, „že na něj přijde zahradník a strašně mu vynadá“. Toto „brouzdání“ dalo Čapkovi zažít „pocit neomezené svobody“ i zvláštní poznání, že v anglických zahradách a parcích „člověk neplatí za škodné zvíře“. Jistě to má podle něj vliv na anglickou povahu a světonázor, tato „zázračná možnost“ jít jinudy než pevně určenou či jinak vyšlapanou cestou.

Čapkův Výlet do Španěl (1930) nás informuje o zvláštnostech zahrad španělských, zejména pak v Seville v královském paláci Alcázar. Ta je podle něj plná všelijakých špalírů, alejí, chodeb, kleneb, oblouků, zelených hradeb, zídek a obrub, plůtků a labyrintů, je to vlastně „umná, geometrická architektura staré a přísné zahradnické školy“. Nejde o zahradu z vegetace, jak Čapek poznamenává, ale o „zahradu ze stínu“, v níž člověk nalezne plno vody, totiž nádrže, fontánky, cisterny, vodopády, vodotrysky. A Čapek se právě na základě španělské zkušenosti dopouští i jakési laické komparace: „Jakživ jsem neviděl zahrady tak úžasně soustředěné a umocněné jako ve Španělích. Anglický park je zušlechtěná krajina; španělská zahrada je umělý ráj. Francouzský park je monumentální stavba; španělská zahrada je intimní sen. V těch sladkých koutech stínu, zurčící vodičky, chladivé majoliky, opojné vůně a tropického lupení je podnes slyšet tiché kročeje jiné, poživačnější rasy; i tudy prošli Mauři.“ Zde se projevil jako sebevědomý Evropan – je přesvědčen o nezpochybnitelné kvalitě Evropy-zahrady, oceňuje však i „zahradnické umění“ jiných civilizačních okruhů.

Jako doma ve střední Evropě se cítil v Nizozemsku, o němž psal v Obrázcích z Holandska (1932): „A nejpěknější zahrádky světa, zahrádky domečků nizozemských: miniaturní, nesmírně svěží hojnou prškou nebeskou, překypující listem stříbrným, zlatým a nachovým, zasypané milostí květů; maličké terásky s polštáři šanty a tařičky, bazénky jako dlaň s rudými lekníny, houštíčka dřišťálů, lesíčky zlatých jalovců a modrých cypříšků. Zahrada si žádá trpělivost, a proto také dodává s přesvědčením: „Člověče, pět set let zahradničení, to už je vidět i na těch kytkách; heleď, jakou mají zvláštní důstojnost, a jakpak se tomu říká, zkrátka takovou tu distingvovanost; ono se pár set let nedá v ničem přeskočit.“

Překvapením byly pro něj i severoevropské země, jak čteme v jeho Cestě na sever (1936). Konstatuje zde například, že dánský ostrov Fyn „vypadá spíš jako zahrada než jako obyčejná země“, a norské skalnaté souostroví Lofoten jej fascinovalo jakožto „zahrada hor“.

Je vlastně přirozené, že se Čapek, tento rodem Východočech, mentalitou Pražan a volbou Vinohraďan, neustále hledící za hráz „českého rybníku“, živě zajímal o projekty evropské integrace. V eseji Panevropa (1926) sepsaném pro Peroutkovu Přítomnost „zahradnicky“ medituje: My sami jsme Panevropa. Naše malá sice, ale požehnaná země se pomalu stává první syntézou Evropy. Jsme stará půda, na které se v dějinách setkával Východ a Západ, Sever a Jih; že se toho nesetkávalo víc, tím je vinen jen nedostatek dalších světových směrů. Máme v sobě svou Itálii; máme v sobě své Rusko. Papež a Luther ještě u nás nevyřídili svůj spor. Máme své panslávy i své pangermány. Říká se, že jsme národní stát s nějakým německým, maďarským a polským okrajem. Avšak zdá se, že československá etnografická mapa je daleko pestřejší; mohlo by se říci, že jsme kopertdeka Evropy, v níž nechybí žádná z běžných barev, které se nosí na politických vlajkách jiných zemí.“

Ve stati Malí národové (1927), která rovněž vyšla v Přítomnosti, odmítá představu, že by sjednocená Evropa měla být uniformním tělesem, neboť jako zahradník dobře ví, že evropanství se živí a vyrůstá z diverzity evropského kontinentu: „Evropa je velmi romantická země, cosi jako pohádkový svět, kde každý hrdina, vycházeje do světa, musí překročit sedmery řeky a sedmery hory, čelit drakům a propastem, přelézti skleněnou horu, přeplouti ohnivé jezero a vůbec překonat nesčíslné a nadpřirozené překážky, k nimž patří i celní úředníci, nesnáze s pasportem, potíže s cizím jazykem a mnohá jiná dobrodružství. My, stará Evropa, se držíme tradiční a záslužné činnosti: že naopak zvětšujeme vzdálenosti; že udržujeme složitost a rozsáhlost našeho světa tím, že jsme se odjakživa rozhodli být malými a většími národy, mluvit padesáterým jazykem, pěstovat své různé kultury, temperamenty a zvyklosti a ohradit svou zemi zdí jako zahradu ráje.“

Tolik Čapek-esejista a politický myslitel, který v sobě nikdy nezapřel zahradnickou náturu. A také přesvědčený odpůrce totalitních ideologií a „revolt vášně“ ohrožujících Evropu, ať už komunismu, fašismu nebo nacionálního socialismu. Čapek, bytostný demokrat, laskavý oponent a hodný člověk, který pro nás může i dnes být symbolem intelektuálního a občanského étosu, inspirací pro rozvíjení demokracie jakožto odvážného životního stylu. Jeho osud je nám však i varováním, že se též vyskytují období nečasu, kdy je třeba chránit svobodu s menší laskavostí, totiž sveřepě, odhodlaně, statečně.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner