Tuto sobotu uplyne padesát let od smrti Jana Palacha. Nepatřím k těm, kteří se halasně hlásí k jeho odkazu, protože vím, že k podobnému hrdinskému činu bych v sobě nenašel odvahu. U mě je to spíše plachý obdiv k někomu, kdo pro čest národa přinesl oběť největší, nesmírně bolestivou smrt.

Neprotestoval proti sovětské okupaci, ale proti našemu chování během normalizace. A proto se odhodlal obětovat, opakuji ještě jednou, pro čest našeho národa. Probudit ho a vyzvat k činu.

Převládá u mě spíše tichý obdiv, protože jsem si vědom toho, že veškerá příliš hlasitá slova by dnes zněla poněkud dutě. Zvláště v době, kdy jsme se rozhodli poklonkovat nejrůznějším mocipánům tohoto světa. Dnes už nemáme výmluvu okupace, ať už protektorátní německé, či sovětské normalizační. Nyní jsme svobodný národ a naši představitelé to dělají zcela dobrovolně a z vlastní vůle. Očividně jsme od Mnichova ztratili veškerý cit pro čest našeho národa. Vím, že to někomu bude znít zastarale jako z minulých dob, ale právě o to bychom měli zpátky usilovat.

My jsme se ale rozhodli k opaku. Varují-li naše tajné služby před hrozícím nebezpečím ze strany mocných, jsou ihned panem prezidentem okřiknuty a ihned se hlásí podnikatelé, kteří se bojí o svoje prachy v Číně a jinde.

Jan Palach nebyl sebevrah. Nebyl to zoufalec, který pro sebe neviděl žádné východisko. Byl to hluboce věřící muž, který vědomě přinesl nejvyšší oběť pro svůj národ. Aby ho probudil, povzbudil a zachránil jeho čest. To není sebevražda, ale opravdu hrdinský čin.

Dnes Jana Palacha uctíme nanejvýš květinami u jeho hrobu či jinde, ale jeho oběti se zpronevěřujeme. To je to otřesné. Během okupace jsme měli aspoň výmluvu, teď už nemáme ani to. Ohýbáme záda a jde nám pouze o ješitnost, jak budeme přijímáni velkými mocnostmi, o jejichž přízeň a trh usilujeme za každou cenu. O nic jiného už nejde. Ale národ, který ztratí svoji čest, nemá žádnou budoucnost. Toho se obávám nejvíce.