Karel Strachota: Při výchově k demokratickým hodnotám rozlišujeme mezi dobrým a zlým

Karel Strachota (JSNS.cz / se svolením)

Karel Strachota | FOTO: JSNS.cz / se svolením

Karel Strachota před dvaceti lety v organizaci Člověk v tísni založil projekt Jeden svět na školách, který stále vede. Posláním je pomáhat školám s výukou moderních dějin s důrazem na lidská práva, popisování bezpráví, nabízí také debaty s pamětníky a samozřejmě akcentuje zločiny komunistického režimu. Materiály, které pod dohledem Karla Strachoty vznikly, nyní využívají vyučující na více než 4000 školách v ČR. Jak hodnotí uplynulých 20 let, s čím jde do budoucna a proč výuka dějepisu na tuzemských školách nezahrnuje dostatečně dějiny druhé poloviny 20. století? Nejen o tom Karel Strachota hovoří v rozhovoru pro deník FORUM 24.

Jeden svět na školách vloni slavil dvacet let od vzniku. Co tehdy vedlo ke startu projektu? Co rozhodlo, že jste si řekl: Tak, a teď musím něco udělat?

Na přelomu tisíciletí jsem si uvědomil, že mě práce v IT byznysu, kterou jsem tehdy už deset let dělal, vůbec nenaplňuje. Vytváření zisku mi najednou bylo málo, přestalo mi dávat smysl. Začal jsem se ohlížet a ptát se, co po mém dosavadním pracovním počínání zůstává. A uzavřel to tak, že je čas na změnu. Věděl jsem, že se dál chci věnovat vzdělávání a mladým lidem (měl jsem vystudované gymnázium s pedagogickým zaměřením). Jako úplně přirozené mi vyšlo, že mám přejít do neziskového prostředí. Znal jsem Člověka v tísni, jehož jsem považoval za nejlepší neziskovou organizaci, měl jsem tam známé. Stal jsem se výkonným ředitelem festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, který Člověk v tísni začal organizovat. V roce 2001 jsme poprvé pořádali speciální projekce pro školy. Tak se zrodil vzdělávací program Jeden svět na školách, nedávno přejmenovaný na zkrácené JSNS.

()

Jak hodnotíte uplynulých dvacet let JSNS? Udělali jste ohromný kus práce – kromě zaměření na moderní československé dějiny se věnujete také mediálnímu vzdělávání nebo lidským právům. Jakou máte zpětnou vazbu od škol nebo od studentů?

Zásadním milníkem bylo, že jsme „jednosvětové“ dokumentární filmy o válečných oblastech, diktaturách, rasismu, sociální problematice a dalších tématech, včetně moderních československých dějin, začali distribuovat přímo do škol spolu s doprovodnými informačními a didaktickými materiály. Dnes to asi působí úsměvně, ale tehdy řada odborníků při představě, že se takové filmy promítají při výuce, nevěřícně kroutila hlavami. Naštěstí se ve svém odhadu mýlili. Nejprve desítky a později stovky vyučujících s námi začaly spolupracovat, přijížděly na semináře, pomáhaly nám při sestavování filmových sad a s tvorbou metodických příruček. Druhým milníkem se pak stalo spuštění audiovizuálního portálu JSNS.CZ. Místo složitého a nákladného rozesílání krabic s VHS kazetami či později s DVD, publikacemi a dalšími tiskovinami bylo vše k dispozici online a zdarma. Jsme rádi, že s našimi materiály každodenně pracují tisíce vyučujících, že oceňují jejich praktickou využitelnost i podporu, kterou jim poskytujeme. Pro nás jsou od samého začátku nejdůležitějšími partnery, to oni předstupují před žáky a studenty s filmy a didaktikou od nás, to oni jsou klíčovými aktéry vzdělávání. Těší nás, že žáky a studenty dokážou materiály JSNS zaujmout, že je vedou k zamyšlení, k hledání odpovědí na nesnadné otázky, k uvědomění si vlastní osobní zodpovědnosti za svět, ve kterém žijí. Docela často se mi stává, že potkám mladé lidi, kteří říkají, jak velký vliv na ně náš projekt měl, že se například díky filmům z JSNS formovalo jejich další studijní či profesní zaměření nebo jejich občanské aktivity.

Jak vidíte budoucnost celého JSNS, případně konkrétně projektu Příběhy bezpráví? Na kolika školách nyní projekt působí?

Naše materiály využívají vyučující na více než 4000 základních a středních školách, tedy na přibližně třech čtvrtinách všech škol. Dál budeme dělat, co děláme doposud, tedy pomáhat vyučujícím s výukou důležitých a mnohdy opomíjených témat. Hledáme cesty, jak na jednotlivých školách přivést ke spolupráci kolegy těch, kteří nás už znají a s portálem JSNS.CZ pracují. V posledních letech se více zaměřujeme na střední odborné školy a učiliště, kde vidíme velkou potřebu výuky témat, kterým se věnujeme. Chceme rozšiřovat nabídku materiálů vhodných pro nižší ročníky základních škol. Mezi prioritní tematické okruhy bude dál patřit mediální vzdělávání spolu s moderními dějinami. A zůstávají okruhy, kterým jsme se věnovali doposud, tedy lidská práva, sociální problematika, životní prostředí, globální témata a další.

Křest Týdeníku FORUM (Jan Šibík / FORUM 24)

Rozumíte tomu, proč osnovy dějepisu končí na tuzemských školách II. světovou válkou? Proč děti nedostávají důkladné informace o zločinech komunistů?

Je to bohužel důsledek toho, že se nepovedl tolik potřebný proces vyrovnávání se s naší totalitní minulostí. Jeho součástí mělo být potrestání viníků, odstavení exponentů zločinného režimu od politické i ekonomické moci a také přijetí opatření, která by měla zabránit opakování. Právě sem patří také proměna vzdělávacího systému. Pro něco takového ale chyběla poptávka ze strany veřejnosti ani to nebylo v zájmu části politického spektra. Připomínání komunistické minulosti nebylo pro mnohé z různých důvodů žádoucí, proto byla tak často jako dobrý přístup jmenována tlustá čára za minulostí.

Musíte někdy například bojovat s rodiči studentů, kteří s komunistickým režimem souznějí?

Byli jsme fakticky prvním projektem, který před mnoha lety začal důrazněji a systematičtěji poukazovat na naprosto nedostatečnou výuku moderních dějin, především období po druhé světové válce. A zároveň jsme byli na tomto poli aktivní. Začali jsme například každoročně na stovkách škol pořádat setkání žáků základních a středních škol s pamětníky komunistického bezpráví, s bývalými politickými vězni. Školám jsme poskytovali nejrůznější materiály, produkovali jsme filmy vhodné pro výuku, školili jsme pedagogy. Logicky jsme se tedy stali součástí debaty o takovém vzdělávání. Kromě pozitivních reakcí se objevovaly a dále objevují také reakce odmítavé, i od rodičů. Důvodů je jistě celá řada, někteří si například nepřejí, aby se jich děti vyptávaly na jejich předlistopadové postoje. Zastávají názor, že je lepší se v minulosti nevrtat. Silnější kritika Příběhů bezpráví přicházela od politiků, nepřekvapivě zejména těch komunistických. Zkrátka ozvaly se potrefené husy. Část nejmladší historické obce nám pak vyčítá, že k předlistopadovému režimu nepřistupujeme „nestranně“. Hodnoticím soudům se opravdu nevyhýbáme, naše hodnotová východiska ale neskrýváme. Rozlišujeme mezi dobrým a zlým, mezi postoji zásadovými, opatrnickými a kolaborantstvím. Takový postup považujeme při výchově nejmladší generace k demokratickým hodnotám a postojům za správný. Podle mého názoru je správné jasně říct: toto odmítám z těch a těch důvodů.

Cítíte ve svém působení nějakou podporu ze strany státu, vlády, ministerstva školství?

Hlavní témata JSNS, tedy moderní dějiny, mediální vzdělávání a aktivní občanství dlouhodobě nepatří mezi vzdělávací priority českého státu. Může to mít následující důvody: připomínání minulosti mnohým nevyhovuje kvůli jejich tehdejšímu režimnímu angažmá, členství v komunistické straně, spolupráci s tajnou policií apod. To se týká i vrcholných politiků.

Rovněž platí, že mediálně gramotní občané jsou hůře manipulativní. Přitom pro část politického spektra je práce s manipulativním obsahem a nerespektování faktů podstatnou součástí jejich politického počínání. Nevstřícnost k třetímu tématu se dá vysvětlit tak, že aktivní občané nejsou pro hyperpopulistické politiky až tak žádoucí, protože jim překážejí při jejich práci. Nejsme v postavení těch, kdo rozhoduje o podobě výuky na školách. Relevantním institucím v čele s ministerstvem školství můžeme nabídnout naši zkušenost, osvědčené postupy a strategie. Vyučujícím pak poskytujeme konkrétní materiály a pomoc s jejich integrací do výuky. Měnit systém z naší pozice v podstatě nemůžeme. Přesto, s trochou nadsázky řečeno, o systémovou změnu usilujeme. Není to změna shora, ale zdola. Čím více vyučujících považuje uvedená témata za důležitá, jsou motivovaní, k dispozici mají vhodné materiály, s kterými umějí pracovat, tím větší je dopad. Vyučující trvale upraví vlastní výuku a tím se vlastně postupně proměňuje systém. Ještě jedna poznámka: od roku 2013 jsme na aktivity a materiály JSNS nezískali z ministerstva školství ani korunu. I to o něčem vypovídá.

Čas od času se objeví anketa se studenty nebo žáky, kde jsou překvapivě děsivé informace. Děti netuší datace válek, kdy došlo ke komunistickému puči, kdo byl Gottwald a další zločinci. Co ve vás tyto ankety vzbuzují? Máte pocit, že se v dnešní době povědomí žáků o naší minulosti snižuje, nebo naopak se to lepší?

Je pravda, že znalosti moderních československých dějin nejsou u mnoha náctiletých, tedy žáků základních škol a středoškoláků, valné. Zmiňované ankety to potvrzují. Vadí mi ale, jak bývají jejich výsledky interpretované. Poměrně často totiž zaznívá, že mladé lidi naše nedávná minulost nezajímá, že jsou ignoranti, případně hloupí. To je ale pokrytecký pohled, je jim vyčítáno něco, co způsobil „svět dospělých“. Za podobu školní výuky zodpovídá stát, jeho relevantní instituce, politici, tedy ti, kdo rozhodují.

Co se týká údajného nezájmu, i to je stereotypizující nálepka. Jde o to, jakým způsobem jim nedávnou minulost, dobu, kterou sice nezažili, ale která přesto výrazně ovlivnila a stále ovlivňuje jejich životy, zprostředkováváme. Dokumentární filmy přibližující konkrétní lidské příběhy, osobní setkání s pamětníky, pátrání po tom, jak se konkrétní událost projevila v místě, kde žijí, či v jejich rodině, jsou dlouhodobě osvědčené a funkční přístupy Příběhů bezpráví. Je to směrem k nejmladší generaci atraktivní forma výuky. Přitom je zřejmé, že bez hlubších znalostí o komunistickém režimu mladí lidé snáze uvěří báchorkám o jeho pozitivech.

Myslím, že se povědomí žáků o minulosti výrazně nemění. Naše pravidelné výzkumy potvrzují, co jsem už zmínil, tedy že o ni mají zájem a chtějí se dozvědět více.

Mnoho let žijete na jedné straně tím, že přibližujete naprosto děsivé životní osudy mnoha vážených a statečných lidí, a na druhé straně je tu nevědomost ze strany žáků, možná i neochota některých učitelů věnovat se těmto tématům. Kde berete energii a sílu zachovat si duševní zdraví, pokračovat dále?

Svoji práci mám i po dvaceti letech rád, ani jedinkrát jsem nezalitoval, že jsem opustil svět byznysu. Měl jsem to štěstí, že jsem se díky Příběhům bezpráví mohl seznámit s mnoha bývalými politickými vězni, se statečnými muži a ženami, kteří zůstali po celý život věrni svým zásadám, kteří navzdory bezpráví, které zažili, nezatrpkli a zachovali si životní optimismus. Jsem poctěn, že se mnozí z nich stali mými přáteli, i tím, že můžu jejich a další podobné osudy zprostředkovávat nejmladší generaci. A vztekám se, když vidím, jak nepěkně se k nim náš stát zachoval. Je například ostudné, že lidé perzekvovaní během komunismu mají nižší důchody než jejich trýznitelé.

Ne vše se daří, některé problémy, které naznačujete, jsou pro mě ale spíš výzvou pokračovat v tom, co jsem spolu se skvělými kolegyněmi a kolegy dělal doposud, a dělat to ještě lépe.

Jednou za rok jezdím na dva až tři týdny s manželkou na treky do odlehlých hor, v posledních letech do střední Asie. Při nich se zbavuji duševní únavy. Jsem naprosto offline, řešíme to nejzákladnější: aby se nám při putování nic špatného nestalo, našli jsme místo, kde postavíme stan, aby nám nebyla velká zima a měli jsme co jíst.

Vloni jste se v rámci svých projektů k moderním československým dějinám věnovali i situaci v Bělorusku a aktuálnímu porušování lidských práv v zahraničí. Jak to souvisí s českou historií a proč jste se tento krok rozhodl udělat?

Československo bylo několik desetiletí součástí sovětského impéria. V roce 1989 jsme se z tohoto sevření vymanili, i když se Kreml do vnitřních záležitostí České republiky stále vměšuje. Mnohé země bývalého Sovětského svazu ale dosud svobodné nejsou. Bělorusko je jednou z nich, dalšími jsou například Tádžikistán, Kazachstán nebo Ázerbájdžán. Jsem přesvědčený, že nás právě naše historická zkušenost zavazuje, abychom poukazovali na to, k čemu v uvedených zemích dochází, abychom vyjádřili solidaritu a podporu svobodomyslným lidem, kteří usilují o svobodu, dodržování lidských práv a demokracii. A abychom hledali způsoby, jak jim pomoct. Zároveň jsme během tradičního Dne Příběhů bezpráví na konkrétních příkladech ukázali podobnost jejich osudů s příběhy odpůrců komunistického režimu v Československu.

Po letošních parlamentních volbách se do poslanecké sněmovny nedostali komunisté. Jak se na tuto skutečnost díváte vy osobně?

Z toho, že v českém parlamentu není zastoupena KSČM, tedy strana, která například každoročně slaví takzvané únorové vítězství roku 1948, mám samozřejmě radost. Neznamená to ale, že navždy zmizeli vyznavači údajně ušlechtilé ideje, jejíž uvedení v praxi přineslo tolik lidského utrpení a smrt miliónů lidí. Neměli bychom zapomínat, že tu máme i jiné nenávistníky, kteří pro demokracii, lidská práva a základní svobody představují stejné nebezpečí. Jejich košile nejsou rudé, ale hnědé.

Je proto důležité připomínat, jak vypadala totalita nacistická a později totalita komunistická, jak vypadal život v bývalém Československu pod vládou komunistů. Role školní výuky je při tom nezastupitelná.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]