Papež František navštívil koncem dubna 2023 Maďarsko. FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 2.0 (volné dílo)
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 2.0 (volné dílo)
Papež František se těžko může vyhnout lesku, který doprovází to, že je hlavou největší a nejstarší instituce na světě. Jeho osobní styl, kterého se držel celý život, ale dal i papežství jinou podobu.
Papežové na sebe po pádu Římské říše jako biskupové města Říma vzali hodně z úloh, které zastávali císařové. K tomu pak po staletí patřily i příslušné paláce a pompa. Před více než 150 lety sídlili v římském Kvirinálském paláci, který má větší rozlohu než Buckinghamský palác a je dvacetkrát větší než Bílý dům. Po zániku církevního státu v roce 1870 pak bydleli v Apoštolském paláci na náměstí Svatého Petra.
Pak přišel do Říma na volbu nového papeže kardinál Jorge Mario Bergoglio. Tím papežem byl nakonec zvolen on sám.
„Karneval skončil,“ řekl prý, když ho po jeho zvolení v březnu 2013 chtěli vybavit honosnými insigniemi papežské moci. Na lodžii baziliky svatého Petra se objevil jen v bílé papežské sutaně. Nejen to. Nenastěhoval se do Apoštolského paláce, ale do pokoje pro návštěvy v penzionu Santa Marta.
Spiegel.de připomíná, že si tehdy mnozí mysleli, že jde o dočasné řešení a sympatické, malé gesto. „O téměř devět let později tam však František stále žije. Přeměnil Santa Martu v možná nejneobvyklejší centrum moci v nedávné papežské historii.“
Po svém zvolení řekl. „Když jste v paláci, musíte dělat to, co vám řeknou. Nechtěl jsem jim to dovolit.“
„Na oficiální schůzky – audience, setkání s kardinály – se František obvykle vydává ráno do Apoštolského paláce. Vrací se do penzionu na oběd. Raději tam pokračuje v práci odpoledne, v neformální atmosféře, bez přísného korzetu kurie, přísně hierarchického, tradice si vážícího vládního aparátu Vatikánu.
Jeho kancelář v penzionu organizují dva osobní sekretáři. V současné době se o práci na částečný úvazek dělí otec Gonzalo Aemilius a don Fabio Salerno. Aemilius, kterého Bergoglio poznal už v roce 2006 jako pouličního dělníka v Uruguayi, má ranní směnu, Salerno odpolední. Oba mají kromě práce pro papeže ještě další zaměstnání: Aemilius přednáší na Gregoriánské univerzitě, Salerno je kariérním diplomatem ve Státním sekretariátu. Stejně jako František sídlí ve druhém patře, kde je také knihovna a zasedací místnosti.“
Hlava 1,3 miliardy katolíků dává při snídani, obědě a večeři přednost atmosféře připomínající běžné kancelářské jídelny. Nebo nemocniční: bílé stěny, studené umělé světlo, neduživé pokojové rostliny, obyčejný krucifix.
Arnaldo Casali, který do penzionu přijel jako host, vzpomíná: „Když jsem si u bufetu plnil talíř, uviděl jsem u protějšího stolu sedět někoho v bílém hábitu. Nejdřív jsem si myslel, že je to dominikánský mnich. Ale byl to opravdu on.“ Papež si u stolu pro čtyři povídal se svými spolusedícími.
Toto místo je pro něj také nejspíš prostorem pro jakýsi osobní azyl. Není tajemstvím, že papežové, kteří přicházeli do Vatikánu „zvenčí“, museli věnovat velké úsilí zvládání aparátu, který tady byl dávno před nimi a bude i po nich. Vztahy tam panují různé a zažitá praxe nemusí vyhovovat někomu, kdo není bytostný úředník a nemá jako hobby různé kuloárové boje a pikle.
Papež je ale jezuita a ti po staletí vědí, že chovat se okázale a demonstrovat moc samo o sobě k ničemu nevede. Důležité přece je, jestli lidi přesvědčíte a získáte je na svou stranu. Papež tak svým stylem dělá něco, co je vlastně současně velmi moderní i velmi tradiční a vyzkoušené.
