Katolíci a první republika: jak se církev vyrovnávala s demokracií?

V souvislosti s dramatickým vstupem katolické církve do nového československého státu na podzim 1918 vnímali církevní představitelé duchovní klima i náboženskou situaci v zemi se značným znepokojením.

Zneklidňovaly je totiž vůdčí ideje nového státu, jež vycházely z politického, náboženského a sociálního přesvědčení trojice československých politiků, Tomáše Garrigua Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika, kteří neúnavně během celé světové války agitovali za československou věc a přesvědčovali světové politiky o nutnosti rozbití Rakouska-Uherska. Bylo to jejich volání po republikánství namísto zastaralého monarchismu, po sociálním radikalismu podporujícím hospodářský vzestup nejchudších tříd, projevy o katolictví jakožto „překonaném“ náboženství, stejně jako čechoslovakismus předpokládající existenci jednolitého, většinového československého národa v novém státě.

Vznik nové republiky

Dalo se očekávat, že přes proklamované a někdy i reálné přihlášení se části nižšího katolického kléru k národnímu programu, nepřinese vznik Československé republiky pro katolicismus mnoho pozitivního. Tvrdé a násilné, mnohdy nespravedlivé vystupování vůči katolické církvi a všemu katolickému v českých zemích, jako bylo například stržení mariánského sloupu v Praze na Staroměstském náměstí v listopadu 1918, kácení soch světců, obrazoborecké bouře, drancování kostelů a kaplí či odstraňování křížů ze škol a veřejných prostor, naplňovalo představitele katolické církve obavami před „pokrokářstvím“, jež se hrozilo plnou silou obrátit proti katolicismu.

S nenávistí k právě poraženému Rakousku byla v myslích mnoha socialistů a liberálů nyní spojována nenávist ke katolické církvi, kterou považovali za mocnou oporu Habsburků využívanou k útisku Čechů. Těsně po válce ji opustil téměř milion věřících, z nichž část vstoupila do nově vzniklé „státotvorné“ Církve československé. Ta jako nový duchovní domov reformně naladěných kněží a věřících dokázala v demokratickém prostředí mladého státu s důrazem na svobodnou volbu biskupů, češtinu jako liturgický jazyk či přijímání pod obojí číst znamení času snad nejlépe.

Jednou z příčin nevraživosti vůči katolické církvi, o níž se ovšem často nehovoří, byla právě silná provázanost trůnu a oltáře v habsburské monarchii, která církevní představitele značně svazovala. Sami představitelé církve to však vnímali jako stabilizační faktor, jistou pevnou hráz, která dávala životu řád a směr. Proto zůstával postoj českých a moravských ordinářů po celou dobu Velké války až na výjimky úzce provázaný s osudem celé katolické monarchie a pro ambice zahraničního i domácího protirakouského odboje neprojevoval příliš pochopení.

Sídelní biskupové a jejich výměna

Na postu sídelních biskupů stáli v době vzniku Československa většinou církevní představitelé aristokratického původu, konzervativního smýšlení a prohabsburské orientace. Pád katolické habsburské monarchie pro ně mnohdy znamenal ztrátu dosavadního samozřejmého konfesního (katolického) rozměru společnosti i konec podpory náboženství ze strany rakouského státu, což nesli tragicky a vnímali jako osobní prohru. Ztělesněním těchto obav se stali pražský arcibiskup Paul Huyn a olomoucký arcibiskup Lev Skrbenský z Hříště. Je proto pochopitelné, že vůči Československu vystupovali se značnou nevraživostí. Demokratické modernizační procesy, které se daly do pohybu, vnímali jako nebezpečné a škodlivé zvraty. Často proto volali po rigiditě a posilnění retardačních postojů, které nauku církve konzervovaly a nebezpečným svodům liberálně-demokratické první republiky bránily.

Teprve nástup nových biskupů po roce 1918, vzešlých ze skromných vrstev české, resp. slovenské společnosti, jako například Šimona Bárty v Českých Budějovicích, Jána Vojtaššáka ve Spiši či Mariána Blahy v Banské Bystrici, proměnil statickou a bojovnou církev  v dynamický putující lid. S postupující dobou po dramatických zvratech ve společnosti i uvnitř církve se katolický klérus s republikou smířil a přijal ji konečně za svoji, přičemž k republice odměření či neloajální biskupové zemřeli či odstoupili do poloviny dvacátých  let.

Političtí představitelé státu si postupně uvědomili, že konfrontace s katolickou církví znamená popudit proti sobě značnou část české a slovenské veřejnosti. Proto  rezignovali na plánovanou odluku církve od státu, jíž v roce 1926 zabránilo prosazení kongruového zákona, který zajišťoval platy duchovenstva církví státem uznaných. Československo tak duchovním  každoročně poskytovalo částku ve výši 120 milionů Kč.

Aktivity katolíků k povznesení duchovního života

Katolíci velmi rychle pochopili potenciál mladé demokratické republiky. V sekularizovaném prostředí se úpadku náboženského života rozhodli bránit svými četnými aktivitami, soustředěnými tradičně na liturgický život církve. Jako účinná zbraň se některým církevním představitelům jevila eucharistická úcta k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, za závaznou pro celou církev vyhlášená papežem Piem IX.  roku 1856, a slavnost Ježíše Krista Krále, zavedená encyklikou Quas primas papeže Pia XI. v roce 1925, přičemž s oslavou svátku Krista-Krále spojovala hlava katolické církve rovněž zmíněné každoroční zasvěcení lidstva Ježíšovu srdci. V dlouhodobě perspektivě měly slavnosti přispět k emancipaci katolické církve vůči státní moci, podpořit jednotu katolíků v Československu a propagovat myšlenky svatováclavské a cyrilometodějské tradice, kterým dominovaly katolické obřady, průvody věřících a veřejné kulturní akce.

Mnohé slavnosti spjaté se svatováclavskou, svatovojtěšskou či cyrilometodějskou tradicí byly pořádány jako celonárodní oslavy, protože měly již po staletí silnou a nepřetržitou tradici. Vláda je vlastně podporovala, poněvadž přispívaly ke glorifikaci československé státnosti a prezentaci republiky navenek. Potvrzovaly, že katolíci nejsou malou a ze společnosti vyloučenou skupinou, ale naopak státotvornou silou, jež se nebrání manifestovat své upřímné vlastenectví. Kvetoucí náboženský život dvacátých a třicátých let, včetně budování nových kostelů i kaplí, manifestoval životnost katolické církve i v poměrech demokratické liberální republiky ve střední Evropě.

Svatováclavské oslavy

Symbolickou tečkou za napětím mezi státem a církví prvního desetiletí meziválečného Československa se staly svatováclavské oslavy v září 1929. Průběh oslav reflektoval zklidnění dosud velmi napjatého vztahu katolické církve a státu. Dokladem této skutečnosti byl i slavnostní projev prezidenta republiky Tomáše Garrigua Masaryka, jenž odrážel jeho ústup z pozic výrazného kritika katolicismu, což lze vnímat jako moudrý státnický krok stárnoucího prezidenta.

Průběh oslav tak odrážel nejen vstřícnější pohled české společnosti na katolickou církev, ale současně i nový postoj katolické církve k moderní společnosti a prvorepublikovému státu, přičemž tento fakt významně přispíval k postupné integraci katolicismu do národního života. Zastavil se rovněž trend masivního vystupování z katolické církve, kdy ji během prvního desetiletí existence republiky opustily masy obyvatel, které buď vstoupily do některé z jiných církví, nebo se deklarovaly jako osoby bez vyznání.

Z okraje společnosti, kam se církev sama vlastním přičiněním skrze trvalé odmítání moderní doby na počátku dvacátých let dostala, se příchodem skromných, pokorných a laskavých ordinářů, stovek horlivých a nadšených kněží a tisíců věrných věřících vracela zpět do obecného společenského diskursu. Pochopila, snad s výjimkou úzké skupiny katolických intelektuálů v čele se spisovatelem, lékařem a publicistou Jaroslavem Durychem, že je demokratické prostředí meziválečného Československa v porovnání s autoritativními či totalitními m režimy v sousedních státech prostředím tvůrčím a podnětným, jež sama dokáže využít ke svému prospěchu a prohloubení duchovního života. Pestrost církevních aktivit i duchovního a kulturního života katolických křesťanů první republiky jsou toho jednoznačným důkazem.

doc. PhDr. Marek Šmíd, Ph.D. je historik působící na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, zabývá se především církevními dějinami 19. a 20. století