Kauza dotačního podvodu Čapí hnízdo se po pondělní chaotické komunikaci pražského státního zastupitelství ocitla z hlediska veřejného zájmu v té dosud v nejhorší možné fázi. Z hlediska právního stavu se ve stíhání předsedy vlády nestalo nic. Z hlediska veřejného vnímání této mimořádné kauzy je ovšem situace strašná. Každý si může vybrat, jak to je, a nikdo pořádně neví nic.
Když někdo fandí předsedovi vlády Babišovi, tak si z komunikace státního zastupitelství odnesl potvrzení své víry, že je vůdce nevinný anebo že na něj nemůžou. Když si naopak někdo bláhově myslí, že kauza Čapí hnízdo může skutečně vyřešit náš problém s Andrejem Babišem, tak má stále naději. Většina Čechů ale musí být zcela zmatená a mnozí si jistě projektují do případu svoji nízkou důvěru v orgány veřejné moci. Jestli Babiš vede stát, pak se logicky nad státními zástupci vznáší otázka, zda nejsou pod jeho tlakem a zda k nim nedoléhá za kulisami jeho mocenský vliv. Představa, že náš premiér nedělá kromě standardního hájení své verze vůbec nic a jen trpělivě očekává s respektem k orgánům činným v trestním řízení verdikt, je úsměvná. Odporuje to jeho psychickému nastavení.
Zásadní názor respektovaného soudce přinesl k případu server iRozhlas. Bývalý předseda a nynější soudce Nejvyššího správního soudu Josef Baxa podrobil způsob komunikace pražského státního zastupitelství poměrně velké kritice a popsal názorně věcnou podstatu toho, co se fakticky stalo:
„…šlo jen o to, že se spis v rámci jedné budovy posunul z jednoho patra do druhého. Podle trestního řádu se tak nic nestalo, bylo mi to zřejmé okamžitě. Trestní řád do ruky nevzali a vůbec nic nerozhodli. Tohle je opravdu hrubě nezvládnutá komunikace městského státního zastupitelství směrem k veřejnosti.“
Zatímco se po právní stránce nestalo nic, tak „anonymní zdroje“ ze státního zastupitelství vytroubily skrze Deník N do celého světa, že padlo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání českého premiéra, byť s nevýrazným dovětkem, že toto rozhodnutí mohou nadřízená místa na státním zastupitelství ještě přezkoumat. Jenže z hlediska trestního řádu žádné rozhodnutí nepadlo. Dozvěděli jsme se pouze, že státní zástupce Jaroslav Šaroch „změnil názor“, což je v systému fungování orgánů veřejné moci absurdní informace. Ukazuje to pouze na jakousi stínohru či vážnou tendenci, ale nikoli na rozhodnutí a už vůbec ne na srozumitelné důvody pro případný verdikt v tomto smyslu.
Pražské státní zastupitelství vyvolalo podle soudce Baxy oprávněné očekávání veřejnosti, ale pak nedokázalo vyjít s jasným a od počátku oficiálním vyjádřením. To výrazně poškodilo důvěryhodnost tohoto orgánu veřejné moci. Dodejme, že by tento případ neměl zůstat bez vyvození konkrétní zodpovědnosti. Je to totiž vůči české veřejnosti naprosto skandální a nezodpovědné chování.
Vrcholem absurdity tohoto případu je dovolená vedoucího Městského státního zastupitelství v Praze Martina Erazíma, který má nyní spis o možném dotačním podvodu na stole, a je to on, kdo má vynést rozhodnutí. Mnoho týdnů předem tento pán věděl, že právě na přelomu srpna a září veřejnost očekává slíbené sdělení, a právě na tuto dobu si vzal dovolenou. Člověka napadne, že si možná vzal radši dovolenou, než by se postavil před veřejnost. Proč alespoň nezajistil, že se k případu vysloví jeho náměstek? Je tato chaotická komunikace výsledkem nepochopení důležitosti komunikace státního orgánu s veřejností a nebo je to naopak výsledek promyšlené taktiky, jejímž cílem bylo připravit a navyknout veřejnost na rozhodnutí, které vyvolá odpor? To se můžeme jen dohadovat. Jestli šlo o promyšlený tah Deníkem N, tak se vlastně věc povedla. Veřejnost je zcela dezorientovaná, a proto bezmocná. Zvolená komunikační metoda pražského státního zastupitelství byla vlastně buď odrazem šokující nekompetence, nebo naopak taktické geniality. Nic standardního a normálního v ní ale nebylo. „Únik“ informace do Deníku N byl neuvěřitelnou, nemravnou a zcela nestandardní akcí.
Baxa nakonec přichází s pohledem, který by si měli státní zástupci vzít k srdci: „Znovu říkám, tohle není běžný případ, takže státní zastupitelství mělo svolat ty nejlepší mozky, které má, aby se tomu věnovaly a aby to obstálo jak před veřejností, tak zejména před soudem, pokud k němu dojde. Jestli je ten systém na tolik křehký, že jeden jednotlivec změní názor (a případ padne – poznámka redakce iRozhlasu), tak poté se ukazuje ta zranitelnost, že vlastně stačí pomoci tomu dotyčnému ke změně názoru a máme vyhráno…“ Baxa proto zdůrazňuje nutnost supervize a více očí.
K celému případu je třeba poznamenat: Osud české demokracie nesmí stát na tom, jestli bude nebo nebude předsedovi vlády prokázána trestná činnost. Jeho systém dlouholetého podnikání je nad slunce jasný a je hluboce nemravný. Ať už jde o jeho stroj na dotace a státní zakázky, nebo podivné přebírání cizích firem. Takový člověk neměl nikdy vstoupit na veřejnou scénu v roli politika, a když vstoupil, neměli před ním téměř všichni kapitulovat. Tyto holé a železné pravdy tu bohužel neříká moc lidí.
Fenomén miliardářů v politice je ale ještě o stupeň složitější a vážnější. Každý, kdo vykazuje tendenci k vytváření monopolního postavení, a každý, kdo zachází s převažující ekonomickou a mediální silou, má být pod přísnou kontrolou veřejnosti. A už vůbec nemá ovládat stát. Konflikty zájmů jsou zde pak totiž na denním pořádku, což vytváří zcela demoralizované a korupční prostředí, kde platí práva džungle. Babiš svojí obludnou mocí a silou, k níž mu chybí navíc elementární kultura a sebereflexe, zatížil Českou republiku ohromným závažím, jež je těžké unést bez pádů a selhání. Měli bychom si naplno uvědomit, že tu mnoho jednotlivců ve státní správě, v orgánech veřejné moci i v médiích prochází zásadním testem morálky i inteligence. A vlastně tímto testem prochází celá česká společnost.
Zda máme na to, abychom tento test zvládli, to je zatím otázka.
