Kauza Tchaj-wan: kampak až nás asi zavede naše hedvábná stezka do Číny?

Hlídací pes

Ilustrační foto | FOTO: Hlídací pes

Vůči Tchaj-wanu se západní demokratické státy včetně USA nejpozději od počátku sedmdesátých let minulého století chovají dosti problematicky. Začalo to docela nevinně. Spojené státy se v éře Nixon-Kissinger rozhodly odpovědět na drzou a agresivní politiku SSSR pokusem o sblížení s komunistickou Čínou. Bylo to rozhodnutí zcela racionální a posléze velmi přispělo ke krachu bolševického Ruska.

Jedním z kroků na mezinárodním poli byla rezoluce VS OSN č. 2758 z 25. 10. 1971, která Čínské republice (t. č. na Tchaj-wanu) odebrala status legitimního zástupce Číny v OSN a jako jediného zástupce Číny uznala komunistickou ČLR. Bylo realistické na to přistoupit, protože tomu tak už dávno fakticky bylo a bylo zjevné, že se to nezmění. Západ se ovšem ani trochu nepostaral, aby zajistil jakoukoli legitimitu Tchaj-wanu, která by jej bránila před případnou čínskou agresí. Tchaj-wan od té doby existuje na mezinárodní scéně v jakési poloilegalitě, na niž západní demokratické státy potichu přistoupily. 

Zároveň se ovšem z Tchaj-wanu stala ekonomicky prosperující a demokratická země. Patří v tomto smyslu k nám, podobně jako např. Izrael. Čína sice velmi hospodářsky i politicky zmohutněla, stala se druhou světovou supervelmocí, demokratickou ovšem není ani trochu. Tchaj-wan považuje za své území a zatím ho neschramstne jenom proto, že se na to ještě mocensky úplně necítí. Tchaj-wan je úplně izolovaný, skoro nikdo s ním nemá diplomatické styky a významnější západní politici se tam bojí jezdit. Jeho členství v OSN ČLR   blokuje právem veta (OSN je kapitola sama pro sebe). Dokud se Tchaj-wan do OSN hlásil jako „Čínská republika na Tchaj-wanu“, dal se čínský postoj pochopit: jenže dnešní vláda Demokratické pokrokové strany se už hlásí jen jako Tchaj-wan a jako zástupce obyvatel Tchaj-wanu.

Někdejší politika „détente“ se tak postupně změnila v politiku appaisementu vůči komunistické supervelmoci Číně, politiku, která může velmi snadno přerůst v dosti průhledné a odpudivé mnichovanství.

Dalo by se říci, že Česká republika, malá země, navíc ve stavu politického rozkladu a po vítězství nedemokratických Nových pořádků, jimž  dala česká veřejnost ve volbách tiché placet, těžko dokáže tento stav změnit. Jenže máme smůlu. Do problému jsme prostě najednou spadli. Po letech nesmyslné a zároveň politicky vypočítavé vstřícnosti vůči komunistické Číně, na níž se podíleli jak prezident Zeman, tak významní politici ANO s podporou českých oligarchů, se předseda Senátu těsně před smrtí rozhodl, že Tchaj-wan navštíví.

Čínská politika je pragmatická: má s naší vlastí zkušenost, že brutální postup na zdejší politickou elitu platí.

V této situaci teď vznikl dopis, pod nímž je podepsáno velvyslanectví v Praze a adresátem Kancelář prezidenta České republiky. Textace je všeobecně popisována jako nestandardní a hrubá. K dopisu byl prý přiložen i přípis z prezidentské kanceláře Kuberovi. Octl se v Kuberově pozůstalosti, dostal ho „pro informaci“ zjevně na novoročním obědě u prezidenta a už s ním nestihl nic udělat. Příjem dopisu potvrdil Novinkám.cz mluvčí prezidenta Ovčáček, aniž by se nějak vyjádřil k jeho obsahu. Text dopisu byl zveřejněn na serveru Aktuálně.cz.

Pak se iniciativy ujal dvojitý Henry Kissinger českých Nových pořádků Rudolf Jindrák (v současné době radí zároveň Zemanovi i Babišovi). Především zveřejnil část zápisu říjnové schůzky nejvyšších činitelů, jíž se zúčastnili Zeman, Babiš, Vondráček, Kubera, a posléze i Petříček, Hamáček a Metnar. Podle něho se nejvyšší ústavní činitelé (tj. Zeman, Vondráček a Babiš) shodli cestu Kuberovi nedoporučit (Babiš to pak sám potvrdil) a podpořil je expresis verbis i ministr Petříček. Jindrák navíc ještě zproblematizoval věrohodnost dopisu ambasády (ta dělá mrtvého brouka). Tvrdí, že ho nikdo věrohodně nedoručil, nepředával, není oficiální, není podepsaný a není tam vůbec nic (!!!). Mohl ho prý napsat kdokoliv kdekoliv a poslat to jako fejkové. Pan Jindrák má veliké pochybnosti o tom, je-li vůbec pravý. Zdá se tedy, že dopis je podobně jako např. Mnichovská dohoda neexistující od  samého počátku.

Celá věc nyní spadla na hlavu nově zvolenému předsedovi Senátu Miloši Vystrčilovi. Je to pro něj několikanásobně nepříjemné: je znám a byl zvolen jako dejme tomu člověk konsensu. Je ovšem zároveň formálně vzato druhý nejvyšší ústavní činitel České republiky. A navíc stojí v čele té komory PČR, kterou zatím Nové pořádky nemají úplně pod kontrolou, přičemž je otázka: Jde ze strany většiny  Senátu o smysluplný vzdor, nebo se Senát chová jen jako naporcovaný kapr, který se ještě mrská na pekáči, což optimisté mohou považovat za projevy životaschopnosti? Také dosavadní vyjádření pana Vystrčila jsou zdrženlivá a opatrná: „Nechám si položit na stůl veškeré podklady, které souvisí s případem Tchaj-wan, včetně korespondence… Následně se poradím s dalšími ústavními činiteli, Ministerstvem zahraničních věcí a představiteli Senátu – ať už je to například bývalý předseda Senátu Petr Pithart nebo současný předseda výboru pro  zahraniční věci (senátor Pavel Fischer, bd) – jak tuto situaci řešit.“ Za dané situace to zní, aspoň ve srovnání s jeho  předchůdcem ve funkci, který na své cestě tvrdohlavě trval, jako jakési váhání. Pan Vystrčil za to asi nemůže, ale je to tak.

Jde teď najedou o příliš moc věcí: je Česká republika už jen bezmocným a ustrašeným ocáskem veliké Číny (analogie s lety 1938-1939 by byly jistě přehnané, ale pokud jde o bezmocnost Nových pořádků a trosek české demokracie vůči velkým a silným obecně, jistě ne). Je Senát pod nynějším předsedou schopný dostát své pověsti instituce, kterou dosud Nové pořádky nemají plně pod kontrolou? A last but not least: je v panu Vystrčilovi kromě schopnosti konsensu ještě něco navíc?

Sebevědomí české společnosti a opozičních sil, zvláště některých, je veliké. Milion chvilek teď hrdě hlásá: „Nechceme jít cestou Maďarska a Polska“ a bude za to demonstrovat. Ale nejsme už na naší, české cestě podstatně dál a hloub (ještě podstatně dál hloub, to zdůrazňuji!) než Maďarsko a Polsko? Řekl bych, že ano.

Teď jde zároveň o českou důstojnost v zahraniční politice i o stupeň vnitřního rozkladu české politiky. Terén této jedné bitvy jsme si možná nevybrali právě šikovně. Ale vyhnout se jí bohužel jednak už nemůžeme a jednak taky nesmíme.

Dopadne to zase jako na Bílé hoře?

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner