Každá koupel jednou vychladne: Jak si vede ukrajinský prezident Zelenskyj?

Volodymyr Zelenskyj a Donald Trump během setkání v New Yorku (září 2019) (wikipedie)

Volodymyr Zelenskyj a Donald Trump během setkání v New Yorku (září 2019) | FOTO: wikipedie

Bude tomu rok a půl, kdy se prezidentem Ukrajiny stal herec a producent Volodymyr Zelenskyj. Do světa vysoké politiky vstoupil náhle a bez jakékoliv předešlé politické zkušenosti. Zemi zmítané válkou nabídl vizi života bez konfliktů a hmotné nouze, s prezidentem, klukem odvedle, co jezdí na kole, nekrade a problémy řeší jednoduše. Svět, který nabídl Zelenskyj ve svých předvolebních klipech a reklamách, neměl s jeho reálnými možnostmi ani schopnostmi nic společného. Bylo zřejmé, že naděje a představy se brzy musí střetnout s realitou. Ale, jak se zdá, sám Zelenskyj odmítá opustit virtuální svět, který vytvořil. Nebo byl vytvořen pro něj?

Ukrajinci tomu říkají teplá koupel. Kolem prezidenta jsou spřízněná média, která nepokládají nepříjemné otázky, nebo šedá eminence, která v předpokojích vládce určuje, kdo a s jakou zprávou smí vejít a kdo ne. Dnes ale situace dospěla do bodu, kdy neznalost fungování státního systému, přehnané sebevědomí ukrajinského prezidenta a jeho autoritářské manýry ženou zemi do propasti. „Nebylo by přesné tvrdit, že kolem prvního muže naší země je vakuum. Bohužel, není to vakuum, co jej obklopuje, ale zkreslená realita, při které zločinná hloupost prolhaných a zbabělých lidí vytváří v představách prezidenta pocit jeho vlastní výjimečnosti.“ Těmito slovy nedávno komentoval právník a analytik Andrij Vihirinskyj poslední mediální výstupy několika lidí z prezidentova okolí, z nichž vyplynulo, v jakém informačním světě se Zelenskyj nachází a komu naslouchá, když zemi s válečnou, pandemickou a ekonomickou krizí obohatil ještě o krizí ústavní. Volodymyr Zelenskyj totiž rozepjal svá křídla natolik, že se mu zachtělo rozpustit Ústavní soud. Kupodivu po relativně dlouhém období plném úspěchu narazil nejen na své limity, ale i na relativně silnou, i když často skrytou ukrajinskou racionalitu.

Válku mezi televizí a realitou vyhraje televize

Atmosféra prezidentských voleb v roce 2019 připomínala davovou psychózu. Informační kampaň proti tehdejšímu prezidentovi Ukrajiny Petru Porošenkovi byla vedena dlouhodobě a masivně. I renomovaná média se snižovala k velice manipulativním a dezinformačním zprávám. O ruských a proruských zdrojích ani nemluvě. I když sociální sítě mají na Ukrajině velký vliv, přesto hlavním zdrojem informací pořád zůstává televize. A jednou z nejoblíbenějších a nejsledovanějších je kanál 1+1, který patří oligarchovi Ihoru Kolomojskému, úhlavnímu nepříteli Petra Porošenka. A byl to právě tento kanál, který nabídl svůj prostor jak pro zábavné pořady z dílny Studio Kvartal 95, jehož spolumajitelem byl Volodymyr Zelenskyj, tak i pro seriál Sluha lidu, ve kterém si Zelenskyj zahrál roli prezidenta.

Banner Nová Orientace

Emoce, které ovládly předvolební kampaň, byly do té doby nevídané. I voliči, kterým rozum kázal volit zkušeného Porošenka, se na poslední chvíli u volebních uren rozhodli volit Zelenského, snad v naději, že se třeba opravdu stane zázrak a tento vtipný mladý muž zlomí systém.

Je nepříjemnou ukrajinskou tradicí, že před každými volbami vznikají nebo se oživují falešné sociologické společnosti, které vstupují do kampaně se smyšlenými průzkumy. Ale tentokrát se i v žebříčcích popularity politiků renomovaných sociologických společností objevilo jméno herce, který do té doby politiky jen parodoval. To, že kanál 1+1 o půlnoci na Silvestra neodvysílal projev hlavy státu, ale projev herce, který ve vánočních kulisách sděluje své odhodlání kandidovat na prezidenta, bylo jen dalším důkazem, že jsme se stali svědky ukrajinské varianty, jak „Vrtěti psem“. Ukrajincům byl na zlatém podnose naservírován nový prezident. A oni jej spolkli. Do Volodymyra Zelenského si každý projektoval své vlastní představy a plány. On sám nevedl klasickou kampaň, nedebatoval s voliči ani protikandidáty, navíc se vyhýbal i kontaktům s médii, takže nebylo mnoho příležitostí k tomu, aby své potenciální voliče svými názory zklamal nebo odradil. Několika krátkými a svižnými videospoty se mu povedlo udržet napětí i podporu voličů až do konce voleb. Nevyhrál sice v prvním kole, tak jako Petro Porošenko v roce 2014, ale ve druhém kole prezidentských voleb získal neuvěřitelných 73 % hlasů. Politologové, a nejen ti ukrajinští, to vysvětlovali krom jiného únavou Ukrajinců z války. Jenže pravdou je, že rusko-ukrajinská válka se dotkla přibližně dvaceti procent Ukrajinců. Ostatní mohlo unavovat leda tak sledování války v televizních zprávách.

Pochod vítězů

Už 20. května 2019 sdělil nový ukrajinský prezident ve svém inauguračním projevu, že se rozhodl rozpustit parlament. Přestože do řádných voleb zbývalo jen několik měsíců, Ústavní soud mu tento vrtoch schválil a mimořádné parlamentní volby proběhly 21. července 2019. Zelenského politická strana Sluha lidu v nich získala 43 % hlasů a ze 450 křesel v parlamentu jich obsadila 254! Volby tak vyhrála zcela virtuální strana, která ještě v lednu 2019 neměla žádné členy a regionální pobočky, nevykazovala tudíž ani žádnou činnost. V roce 2018 si bezplatně pronajímala prostor o rozměrech 4 m2. Na Ukrajině bylo k 1. lednu 2020 registrováno 345 politických stran. Většina z nich jsou jen prázdné schránky, které se ovšem dají velmi dobře zobchodovat. Také strana Sluha lidu vznikla vlastně už v dubnu 2016, ale tehdy se ještě jmenovala Strana rozhodných změn.

Po tak drtivém a rozhodném vítězství nebyla Zelenského strana nucena hledat koaličního partnera, protože sama vytvořila tzv. monovětšinu. A ta následně schválila první Zelenského vládu a později i druhou. Jak se ukázalo, poslanci Sluhy lidu – nemluvě o opozici, protože ta byla naprosto ignorována – neznali v den hlasování ani jména ministrů a premiéra. Seznam jmen jim byl předán z Kanceláře prezidenta. Většina poslanců Zelenského strany byli náhodní lidé s různými politickými i světonázorovými preferencemi a někteří i bez nich. Stejně jako Volodymyr Zelenskyj a jeho voliči.

Je běžné, že každý nový prezident si s sebou přivede svůj tým. A protože Zelenského život byl spjat se show-businessem, tak i důležité funkce v zemi obsadili scenáristé a producenti. Kupříkladu šéfem kontrarozvědky (SBU) se stal Ivan Bakanov, jeho přítel z dětství a ředitel produkční společnosti Studio Kvartal 95. Bývalí spolumajitelé, scenáristé a producenti Studia Kvartal 95 se stali též zástupci šéfa prezidentské kanceláře. Šest dalších lidí, které Studio zaměstnávalo jako herce nebo manažery, se na kandidátce Sluhy lidu dostali do parlamentu. Nejbizarnějším však bylo jmenování komika a kreativního produkčního Serhije Syvocha poradcem tajemníka Bezpečnostní rady státu v otázkách reintegrace a deokupace Donbasu. Ale „kádrový hlad“, jak tomu nejednou říkal sám Zelenskyj, a neustávající strach před „lidmi“ bývalého prezidenta Petra Porošenka, přinutily Zelenského časem sáhnout po starých osvědčených kádrech. Tím spíše, že nové tváře se neosvědčily. V červnu 2020, ani ne rok po parlamentních volbách, popsal složitost situace s kádry šéf parlamentní frakce Sluhy lidu Davyd Arachamija takto: „Už je pryč ten požadavek na nové tváře, nové lidi, kteří se časem zorientují. Prostě jsme pochopili, že to ve složitých systémech nefunguje.“ Po roce i strana Sluha lidu začala chápat nebo alespoň přiznávat, že stát je složitý systém a jeho řízení vyžaduje víc, než vyžadovala příprava scénáře stejnojmenného seriálu.

Kdo vrtí psem?

Jak Volodymyru Zelenskému, tak i většině poslanců jeho strany chyběla jakákoliv politická zkušenost. Mužem, který v té době vrtěl psem, měl být Andrij Bohdan. Bývalý advokát oligarchy Kolomojského a člověk, který už za prezidenta Viktora Janukovyče „přičuchl“ k systému. Prezidentská kancelář, ve které nyní vládl Bohdan, začala postupně a svévolně přebírat pravomoci různých státních institucí. V jednom z posledních rozhovorů sám Bohdan přiznal, že se snažil koncentrovat veškerou moc v zemi v rukách Zelenského, nebo spíše jeho kanceláře, které vládl. V té době mu to přišlo správné, ale teď je rád, že k tomu nedošlo. Andrij Bohdan měl totiž v plánu vyvolat po obsazení Prezidentské kanceláře a ovládnutí parlamentu i předčasné místní volby. To se mu nepodařilo. Dnes už Bohdan v Zelenského týmu není (jeho místo zaujal Andrij Jermak, stejně tak nenáviděný, jako kdysi Bohdan). Vyvolával příliš negativní reakce veřejnosti a byl obětován, jako i jiní členové z týmu Zelenského. Mezi nimi i ti, kteří měli být zárukou pokračování v reformách a boje s korupcí, jejichž renomé uklidňovalo západní spojence.

O křeslo tajemníka Bezpečnostní rady státu přišel Andrij Danyľuk, první Zelenského premiér Oleksij Hončaruk i jeho vláda. Po roce skončil také Zelenského generální prokurátor Ruslan Rjabošapka. Dnes si nikdo z týmu Zelenského nemůže být ničím jistý a v jeho okolí panuje atmosféra strachu a intrik. Ostatně prezident v jednom z rozhovorů sám řekl, že bude ministry měnit do té doby, než budou ideální. Proto také měl při sestavování druhé vlády dost velký problém angažovat profesionály. Do poslední chvíle se nevědělo, z koho bude vytvořena druhá vláda. Někteří kandidáti odmítli funkci, jiní nezvedali telefony. Nakonec nebylo obsazeno několik ministerských křesel. Zelenskyj začal sahat, jak už bylo řečeno, po starých osvědčených kádrech z dob Viktora Janukovyče, ale i těch, kteří svou politickou kariéru začínali ještě v dobách Sovětského svazu.

Ukrajina bez oligarchů nebo raději s nimi

Systém tedy zlomen nebyl, spíše naopak, zdá se, že v tomto smyslu došlo k jistému regresu. Podobné je to i s bojem proti oligarchům. I kritici nového prezidenta si s úlevou oddechli, když osobně přišel lobbovat do parlamentu za tzv. antikolomojského zákon, který zabraňuje Kolomojskému získat zpět PrivatBank. Připomeňme si, že tato banka byla státem znárodněna v roce 2016 kvůli rozsáhlé defraudaci a že Ukrajina byla do ní nucena vložit více než 150 miliard hřiven. Po zvolení Zelenského hrozilo, že Kolomojskyj tuto banku znovu ovládne. O snaze dosáhnout kompromis s Kolomojským mluvil i tehdejší premiér Hončaruk. Postoj Mezinárodního měnového fondu byl ale nekompromisní, a proto, aby Ukrajina nepřišla o téměř 4 miliardy dolarů z pomocného programu MMF, bylo přijetí tohoto zákona nutné. Otázkou však zůstává, zda vrácení banky je to, o co Kolomojskému vlastně doopravdy jde. Nechvalně známému oligarchovi totiž hrozí trestní stíhání ve Spojených státech za praní špinavých peněz. A více než banku potřebuje jistý druh imunity.

Kolomojskyj má pořád vliv na Zelenského a pokud ne osobně, tak prostřednictvím své skupiny poslanců v parlamentu, která čítá kolem 30 lidí. Zelenskyj se nejen Kolomojského nezbavil, ale jak ukázala nedávná novinářská reportáž, jeho poradci rádi navštěvují i jiné ukrajinské oligarchy. Nechybí mezi nimi ani nejbohatší Ukrajinec Rinat Achmetov. Ostatně během první vlny koronavirové pandemie Zelenskyj udělal zcela bezprecedentní krok: rozdělil administrativní celky mezi ukrajinské oligarchy s tím, že právě oni by měli koordinovat a pomáhat zvládnout krizi na místní úrovni.

Střet s realitou

Volodymyr Zelenskyj slíbil Ukrajincům mír. Není snad dne, aby mu někdo z jeho kritiků nepřipomněl jeho nešťastnou frázi, že válka se dá ukončit tím, že se „prostě přestane střílet“. Mnoho jeho voličů věřilo tomu, že válku uměle přiživuje bývalý prezident Porošenko a že on i jeho okolí na ní vydělávají. Snad tomu v době kampaně věřil i sám Zelenskyj. O státním svátku Dne nezávislosti Ukrajiny, 24. srpna 2019, se vrchní velitel ukrajinských ozbrojených sil rozhodl zrušit každoroční vojenskou přehlídku s tím, že je to zbytečné plýtvání penězi. Na náměstí Nezávislosti v ten den převládla bílá barva, děti a hvězdy pop music. Zelenského tým, tak vzdálený od reálného života, nepočítal s tím, že veteráni rusko-ukrajinské války, kterých je více než tři sta tisíc, uspořádají svoji přehlídku. Bylo velice skličující vidět v jeden den na stejném místě tak odlišné světy. Svět zábavního průmyslu, který mluví o míru, ale který pro něj nic neobětoval, a průvod více než sta tisíc mužů a žen v maskáčích, kdy v čele každé jedné regionální jednotky byli invalidé – na kolečkových křeslech, bez rukou, bez nohou.

Dne 12. prosince 2019 udělal prezident Zelenskyj jednu z nejfatálnějších chyb, když se zúčastnil tiskové konference Ministerstva vnitra, na které byly prezentovány nové poznatky z vyšetřování vraždy novináře Pavla Šeremeta. Během ní byli veřejně obviněni tři lidé ze zosnování vraždy i vraždy samotné: dětská kardioložka a dobrovolnice Julia Kuzmenko, dobrovolnice a vojačka Jana Duhar a dobrovolník a muzikant Andrij Antonenko, známý jako autor neoficiální hymny Sil speciálních operací. Téměř po roce to vypadá, že vyšetřovatelé nedisponují důkazy k odsouzení těchto lidí. Ale dětská kardioložka strávila ve vazbě 248 dní a Antonenkovi na konci října 2020 prodloužil soud pobyt ve vazbě na další dva měsíce. Je těžké zastavit proces, který svou účastí posvětil sám prezident.

Ozbrojené síly Ukrajiny jsou instituce, která se těší největší podpoře Ukrajinců. Podle sociologických průzkumů z února 2020 jim důvěřovalo 69 % dotázaných. Jen pro srovnání – vládě důvěřovalo 24 %, premiérovi 25 % a soudnímu systému 13 %. Měsíc před zmíněným obviněním v přímém přenosu, který neměl nic společného s principem presumpce neviny, byl vzat do vazby i generálmajor Dmytro Marčenko, jenž byl obviněn z nákupu nekvalitních neprůstřelných vest. Generál byl propuštěn na kauci poté, co opustili vazbu i jeho podřízení obvinění v téže kauze. Kauce byla stanovena na 20 milionů hřiven, z nichž jeden milion byl vybrán v rámci sbírky a 19 milionů zaplatil Petro Porošenko. A tím ovšem boj s veterány neskončil. Sám Zelenskyj podal žalobu na veteránku Marusju Zvirobij za to, že mu v jednom ze svých videoblogů údajně vyhrožovala.

Zdálo se, že Zelenskyj je ochoten pro mír udělat cokoliv. Včetně ničení pověsti a dobrého jména vojáků i veteránů, jejichž „bojovnost“ nekorespondovala s jeho mírovými plány. Bodem zlomu v jeho „mírotvorné misi“ byl případ seržanta Jaroslava Žuravľa, který byl zraněn 13. července 2020 při pokusu o evakuaci těla kolegy z námořní pěchoty. Po několik dní celá Ukrajina sledovala video z dronu, jak zraněný seržant čeká na pomoc, která nepřišla. Jistě bylo vynaloženo velké úsilí k záchraně Žuravľa, ale výsledkem byla jeho smrt. Podrobnosti o předání těl vojáků, kteří při záchranné akci byli zabiti, byly ještě nedůstojnější. O týden později se Volodymyr Zelenskyj dohodl s Vladimirem Putinem na příměří, které se víceméně dodržuje dodnes. Je pravdou, že ztrát na životech je méně, problém ale je, jak působí na bojový duch armády ticho za jakoukoliv cenu.

Není pochyb, že si Zelenskyj opravdu přeje konec války a možná mu připadá, že se k němu i blíží. Jenže problém spočívá v tom, že Kreml nezačal válku proti Ukrajině z nudy. Že tento ozbrojený konflikt má pomoci k dosažení určitého cíle a že válka neskončí, dokud Moskva nebude k tomuto kroku přinucena anebo dokud svého cíle nedosáhne. Cílem je vrátit Ukrajinu na proruskou trajektorii, ve které se nacházela před rokem 2013. Jenže to nemůže dopustit žádný ukrajinský prezident, ani ten, který získá podporu většinového, unaveného a ambivalentního voliče. A proto je více než pravděpodobné, že Zelenského čeká hořké rozčarování.

Soumrak

Po volbách v květnu a červenci 2019 se mnozí komentátoři opíjeli radostí nad tím, jak se mladému nepolitikovi podařilo spojit národ. Tehdy se opravdu volební mapa Ukrajiny zbarvila „na zeleno“. Už na ní nebyl vidět barevný rozdíl mezi levým a pravým břehem Dněpru, mezi Ukrajinou, která znala středověké tzv. magdeburské právo, a Ukrajinou, která jej neznala, totiž mezi Ukrajinou evropskou a postsovětskou. Ale byla to iluze. Dnes se preference Volodymyra Zelenského pohybují kolem 30 %. To není málo. Ovšem tendence je klesající. Podpora jeho strany klesla za rok ze 43 % na 17 %. A voliči mu podle všeho odcházejí k tzv. proruským stranám.

Zelenskyj se ocitl v nezáviděníhodné pozici. Jeho snaha přinášet lidem jen dobré zprávy a odpovědnost za ty špatné přenechávat jiným způsobila, že proti němu začaly povstávat regionální elity a jeho většina v parlamentu už dávno není monolitní. Zdá se, že nezabírá ani jeho hrozba, že parlament rozpustí. Protože nedávné místní volby více než jasně ukázaly, že Sluha lidu už svůj výsledek z předcházejících voleb nezopakuje.

Ke krizi válečné a ekonomické (zdá se, že státní pokladna je prázdná) se přidala krize koronavirová. A i když se na jaře Zelenskyj nazýval mistrem sportu v boji proti pandemii, dnes musí čelit obrovskému tlaku a obviněním z toho, že on i jeho vláda zklamali. Před několika dny dal výpověď poradce šéfa Kanceláře prezidenta v ekonomických otázkách, který při svém odchodu sdělil, že velká část tzv. covidového fondu byla utracena na budování cest a zůstala mezi prsty prezidentových přátel a obchodních partnerů.

Asfalt jako tmel

Budování silnic je jednou z dalších myšlenek, kterou Volodymyr Zelenský nedokáže opustit. Právě kvalitní cesty měly sloužit jako tmel pro scelování národa. Ve svých projevech se snažil Ukrajince přesvědčit, aby zapomněli na rozdílné chápání historie a soustředili se na budoucnost. Protože podle něj je úplně jedno, jak se jmenuje ulice, která je dobře vyasfaltovaná. Známý krymskotatarský režisér Achtem Saitablajev mu na tyto naivní výzvy odpověděl, že pro něj je důležité, aby ulice, ve které žije, nenesla jméno člověka, který spáchal zločiny proti lidskosti a proti jeho národu. Ostatně Zelenskyj a jeho vláda nebojuje jen s válečnými veterány, ale též s ukrajinskými umělci. Kvůli covidovému fondu nezbyly na ukrajinskou kulturu skoro žádné finance. Ony nezbyly ani na medicínu, protože bylo třeba vyasfaltovat ulice. Představitelé ukrajinské kinematografie, která nabrala dech v časech války a získávala ocenění na prestižních přehlídkách, dnes jeden po druhém odmítají přijmout od Zelenského státní vyznamenání. A to ze solidarity se svými kolegy, kteří podobně jako v případě veteránů jsou vláčeni po soudech. Zdá se, že výkvět země představuje pro Zelenského většího nepřítele než ten, který sedí v Moskvě.

Ale sociologická šetření ukazují jasně, že Zelenskyj si prorusky a kolaborantsky orientovanou část voličů neudrží prostě proto, že je ukrajinským prezidentem. Z nějakého záhadného důvodů se v prezidentském křesle i z postsovětských a ruskojazyčných politiků stávají politici ukrajinští. U Zelenského to asi bude nějak podobně. Jeho jediná naděje je žít v symbióze s tou částí politického spektra, ve které se pohybují tzv. proukrajinské a proevropské strany. Zatím se však nezdá, že by Zelenskyj začal v tomto duchu přemýšlet, natož jednat. Ani jeden jeho projev se neobejde bez osočování opozice, a především jeho předchůdce Porošenka. Pořád se snaží být lidový, veselý a vtipný, ale už to není ono. Jedna věc je vysmívat se fyzickým, charakterovým nebo i řečovým vadám politiků a jiná mluvit s „vtipem“ o Ústavním soudu.

Mgr. Lenka Víchová je ukrajinistka, redaktorka časopisu Ukrajinský žurnál a členka České asociace ukrajinistů

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]