Každý z devíti tisíc exponátů má svůj příběh, říká kurátor Armádního muzea na Žižkově Zdeněk Špitálník

Už měsíc je po dlouhé pauze a nákladné a náročné rekonstrukci opět otevřeno Armádní muzeum na Žižkově. Rekonstrukce trvala přes čtyři roky a jejím cílem bylo budovu přizpůsobit nejmodernějším trendům v muzejnictví. Výsledkem je moderní funkční budova a sedm částí nové expozice zahrnujících celou historii vojenství na našem území až po zahraniční mise v současné době. O tom, co rekonstrukce a příprava nové expozice pro pracovníky muzea znamenala a jak se na výsledek dívají první návštěvníci, jsme si povídali s historikem Zdeňkem Špitálníkem, kurátorem sbírkových fondů stejnokroje a výstroj a vexilologie. V rozhovoru si tykáme, protože se známe již hodně dlouho.

Je v expozici něco, o čem si po měsíci od otevření muzea myslíš, že se mělo udělat jinak?

Nechci, aby to vyznělo příliš sebevědomě, ale vzhledem k tomu, kolik let se věnovalo přípravě a jakou dobu jsme měli možnost ten prostor procházet, vyrábět si různé makety výstavního prostoru právě s ohledem třeba na průchodnost expozic, tak si myslím, že to, jak je ta expozice dnes koncipovaná, je asi nejideálnější řešení. Určitě tam tedy není něco, u čeho bych si pokaždé, když jdu okolo, říkal, škoda, že jsme to neudělali jinak.

Jak moc jste mohli s ohledem na uvažované proporce expozic ovlivnit rekonstrukci samotné budovy?

Všechny expoziční sály v podstatě zachovávají velikostně podobu těch bývalých. Když se budeme bavit třeba o sálu věnovaném meziválečné armádě, což je moje část, tak se z toho původního prostoru vycházelo a v době, kdy ještě nebyla zcela jasná představa o konečné podobě rekonstruované budovy, jsme si mohli vymyslet, jakým způsobem povedeme návštěvnickou trasu, jak prostor rozčleníme. Představy se pak samozřejmě různě upravovaly podle toho, jak se muselo reagovat na nejrůznější technologické požadavky stavby, třeba revizní dvířka, bezpečnostní systémy apod.

Ale tu možnost ovlivnit výslednou podobu sálu jsme samozřejmě měli.

Bylo tedy nutné při závěrečné tvorbě expozice něco třeba zmenšit, vyměnit apod.?

Každá vitrína předtím, než se začala instalovat opravdu naostro, měla svou maketu. Měli jsme takové rámy, do kterých se zkusmo instalovaly předměty. Ale když došlo na definitivní instalování, tak se často zjistilo, že v nějakém prostoru by se dal třeba využít ještě nějaký menší předmět, nebo naopak, pokud bychom použili všechno, co se vešlo do makety, vitrína by to neunesla, bylo by to přeplněné.

Kolik předmětů mají návštěvníci možnost spatřit?

Jde o přibližně devět tisíc předmětů. Vychází to průměrně tisíc až patnáct set předmětů na expozici. Nejvíc jich je v expozici věnované druhé světové válce, protože ta je největší. Snažili jsme se, aby tam nebyly předměty jen na vyplnění, každý exponát má své opodstatnění, svůj příběh.

Jak těžké bylo rozhodování při výběru, co vystavit?

Tohle byla jedna z těch nejsložitějších částí. Alespoň pro mě. U jednotlivých předmětů – ať už je to pokrývka hlavy, zbraň, cokoliv – se člověk může rozhodnout, kolik se mu jich tam vejde, ale když se dělá figurína nebo jen torzo, protože expozice je z velké části postavena právě na torzech, musí se člověk hodně rozhodovat. Nejde totiž jen o to, vzít předmět a navléknout ho na připravenou konstrukci či figurínu, ale každý stejnokroj k sobě musí mít odpovídající pokrývku hlavy a další doplňky. Takže občas se narazilo i na případ, že byl nějaký zajímavý kus stejnokroje, ale nebyl k němu právě ten zbytek, aby v tom nebyla nějaká do očí bijící chyba, byť valnou většinu návštěvníků by to do očí neuhodilo. Ale stačí jeden.

Rozhodně jsme se snažili, aby v expozici bylo co nejméně replik, aby to, co je ve vitríně, mělo skutečně nějakou přímou linku k tomu, co expozice vypráví.

A jak se torza či figuríny pro muzeum oblékají?

Nejhorší to bylo v případě celých figurín, protože když se figurína zkusmo oblékla, tak jsme často zjistili, že prostě současné figuríny mají třeba větší objem hrudníku, širší ramena, jsou vyšší… Takže se muselo někdy hodně improvizovat. Dokonce jsme pořídili menší, dětské a ženské figuríny. Takže celá řada vystavených mužských stejnokrojů je na dětských či ženských figurínách, což samozřejmě ale není nijak poznat. Jen jsou zkrátka menší.

Třeba takové dragounské stejnokroje z meziválečného období, to jsou z dnešního pohledu skutečně velikosti pro dvanáctileté děti. Byli to mladí, ale lehcí a hodně štíhlí muži.

Bylo těžší muzeum před rekonstrukcí vystěhovat, nebo naopak pak nastěhovat novou expozici?

Určitě nastěhovat. To vystěhování proběhlo relativně v klidu. Kromě vystěhování expozice bylo ale také nutné vystěhovat depozitáře, které jsou nově v areálu Vojenského technického muzea v Lešanech. A to se jednalo skutečně o stovky tisíc předmětů, které bylo nutné přesunout.

Vraťme se ke konkrétní expozici. Na Žižkově je samozřejmě část věnovaná parašutistům a operaci Anthropoid. Letos v červnu se navíc otevírala i předělaná expozice v kryptě v Resslově ulici. Nekonkuruje si to? Není něco, co by mělo být vystaveno spíše právě tam?

Důležité historické předměty jsou na obou místech, protože „díky“ činnosti gestapa se zachovalo skutečně obrovské množství těchto předmětů. Z hmotného hlediska je to asi nejlépe zdokumentovaná odbojová epizoda. Třeba existuje několik knih potřísněných krví parašutistů, stejně tak bomba Jana Kubiše se dochovala ve dvou provedeních, jedna nalezená na místě činu, druhá u Oldřicha Frolíka. Lopatky měl Anthropoid tři. Každý měl jednu a další byla u balíku s materiálem. Takže tady jsme se nemuseli rozhodovat, co kam dát, ale spravedlivě se to rozdělilo. Něco je v kryptě, něco tady. Tady na Žižkově je toho ale víc, protože prostor krypty je menší.

Co je podle tebe top exponátem v kryptě v Resslově ulici?

Hodně silné mi přijdou ony figuríny v životní velikosti. Ale v kryptě šlo hlavně o to, urychlit návštěvnický provoz a zjednodušit ho. Pro spoustu lidí byl třeba překvapivě problém najít dveře do krypty a stávalo se také, že zvláště zahraniční návštěvníci prošli expozici a odešli, aniž by do samotné krypty vstoupili. To hlavní totiž vůbec nepostřehli. Teď už je expozice postavená tak, aby vlastně návštěvníka do krypty dovedla. Proto jedna část těch panelů končí odchodem parašutistů do krypty a další pak pokračuje následky po bitvě. Všechno to je ale vlastně jen příprava na vstup do toho samotného prostoru, který je prostě silný sám o sobě. Od počátků v šedesátých letech se počet vystavovaných exponátů v samotné kryptě zmenšoval, aby prostor zůstal co nejpietnější. Teď už tam jsou vlastně jen busty parašutistů.

Není to tak dlouho, co se ti v ikonostasu v kostele nad kryptou podařilo objevit zaseknutou střepinu, pravděpodobně z německého granátu po výbuchu při dobývání krypty. Bude někde vystavená?

Není a nebude vystavená. Je stále v ikonostasu.

Ale je to pozůstatek boje z 18. června 1942. Nezasloužila by si být v muzeu?

Mně přijde lepší, že je tam, kde je. Prostě tam patří. Je to jenom střepina. Je zaseknutá mezi rámem ikonostasu a rámem jedné z ikon. Kdyby to byla jediná památka na boj z 18. června, tak by určitě stálo za to ji nějak uchovat, vystavit, ale těch předmětů je prostě mnoho, takže je určitě lepší, když i nadále zůstane zaseknutá tam, kde je.

Říkáš, že předmětů po parašutistech je mnoho, nebude se tedy časem jedna či druhá expozice, která se jim věnuje, nějak měnit? Doplňovat?

Není to v plánu. Ale určitě je lepší mít v záloze další předměty, třeba pro zápůjčky jiným muzeím či pro krátkodobé výstavy. Část předmětů po parašutistech je teď vystavena i v Národním muzeu, část je v Prostějově, v síni tradic 601. skupiny speciálních sil. Není nutné vystavit všechno naráz. Je dobré mít i čím občas překvapit.

Už jste během měsíce provozu muzea na Žižkově posbírali nějaké ohlasy od návštěvníků?

Zatím máme návštěvnickou knihu plnou hlavně superlativů. Ale pro mě jsou důležitější připomínky, které uvádějí, co by se dalo upravit, zlepšit. Upozorňují třeba na nějakou nepřesnost, chybičku nebo opomenutí, které se při tom obrovském množství exponátů prostě stát mohlo. Teď je optimální doba tohle vychytat a odstranit.

A co se lidem nejvíc líbí?

Pro většinu návštěvníků jsou nejpřekvapivější asi ty první dva sály, které se věnují nejstarším dějinám vojenství na českém území. To jsou vlastně věci, které v téhle budově nikdy vystavovány nebyly, tady se vždycky začínalo až od první světové války. Ono je to totiž samozřejmě atraktivní i z té estetické stránky.

A pak láká poválečná armáda a hlavně současné zahraniční mise, které ještě nijak připomínány, s výjimkou několika málo malých krátkodobých výstav, nebyly.

Musím se zeptat za nadšené obdivovatele modelů a diorámat, které byly ve staré expozici. Kde jsou a proč byly nahrazeny?

Jsou nová diorámata. Tentokrát se ale nevěnují už těm největším okamžikům druhé světové války, jako byly modely věnované invazi v Normandii, bitvě o Berlín, ponorkové válce a dalším, ale jsou to výjevy, které se týkají výhradně československé armády. Ty staré modely jsou uschované v depozitáři a někdy se určitě na nějaké výstavě opět ukážou.

Máš nějakou touhu či přání, co by se ještě do expozice dalo přidat?

Ono tam přidat už moc věcí nejde. Ty touhy se spíš vztahují ke krátkodobým výstavám v nových prostorech, které máme k dispozici. Třeba bych rád předvedl nějaké velkoformátové grafiky. Například ukázat to, co voják s sebou musel v průběhu věků nosit.

Už je tedy nějaká krátkodobá výstava plánovaná?

Jedna z prvních krátkodobých výstav se bude věnovat historii budovy Vojenského muzea na Žižkově. Tím série krátkodobých výstav odstartuje.

Co pro tebe to období rekonstrukce a přípravy nové expozice znamenalo?

Přestože to bylo náročné období, byla to úžasná práce. Úžasná možnost zasáhnout do podoby expozice, která tu bude několik dalších – doufám, že desítek – let. To byla zkrátka neuvěřitelná zkušenost.

Otevřít galerii (22)