O tom, zda byl Miloš Zeman 17. listopadu 1989 u masakru na Národní třídě, se vedou vášnivé diskuze. Zatímco se prezident chlubí osobní účastí na demonstraci, která vedla k pádu komunistického režimu, četní historici, členové vyšetřovací komise 17. listopadu i přímí účastníci policejního zásahu na Národní třídě viní Zemana ze lži. Nikdo ho tam neviděl a on navzdory faktům popírá, že by na místě došlo k násilí a brutalitě. K výročí sametové revoluce vydává k události svědectví někdejší Zemanův poradce, komentátor deníku FORUM 24 Zdeněk Šarapatka. V připravované knize Nejvyšší místa odhaluje fakta, která Miloše Zemana usvědčují ze lži.

Samet se svíčkovou

Byly teprve čtyři odpoledne a v pracovně předsedy vlády se už svítilo. „Hnusnej listopad,“ kývl na šeď za okny Zemanův šéfporadce Šlouf a bez vyzvání se rozvalil v pohodlném křesle hned vedle premiéra. U vedlejšího stolu s elegantním dekorem, který tu zbyl ještě po Štrougalovi, neseděl touhle dobou už nikdo. Zato upatlaným sklenicím včetně erárních talířů se zbytky klobás a polomrtvých okurek, jež zabíraly stůl takřka do poloviny, sloužil dokonale. Mladičká sekretářka, kterou sem Zeman přivedl z Lidového domu, nestíhala; degustace šéfa vlády byly takřka nepřetržité a se štamgasty se tu netrhly dveře. Konferenční stolek pod plátnem s depresívním výjevem mořské bouře z Národní galerie, kolem něhož se zrovna usazovali vybraní Zemanovi rádci, se z kuřácké mlhy vynořil s každým přílivem čerstvého vzduchu při otevření dveří. „Tak jsme všichni? Markétko, nalej nám, jo?!“ zavelel premiér směrem do předpokoje. Šlouf se zatetelil radostí, Miloš měl svoji obvyklou hladinku a porada půjde jako po másle. Stihne i Mrázka v šest.

„Jsme komplet, Miloši… teda až na Karla Březinu,“ nadhodil Šlouf. Premiér mlčel. „Měl by ještě dorazit. Je na Hradě kvůli společný poradě na tu Havlovu šaškárnu sedmnáctýho a ty jeho metály pro Gorbačova, Bushe a Kohla ve Vladislavským sále. A pro Wałęsu, Thatcherovou a tu vdovu po Mitterrandovi, co jsi mu podepsal.“ Šestice bývalých světových státníků měla k desátému výročí sametové revoluce dostat od Václava Havla Řády bílého lva. Ambiciózního šéfa úřadu vlády Šlouf už nějaký čas nemusel. Zemanův oblíbenec Březina mu přerostl přes hlavu a vlivnou funkci získal místo Šloufa. Šéfporadce žárlil. „Dobře, tak mu pak tady s Karlem Heřmanem všechno řeknete. A ještě jednou si to projdeme den před tím, šestnáctýho, jo?“ otáčel Zeman rozvážně hlavu ke svému tajemníkovi a na konci půloblouku mu vyfoukl do tváře obsah plic. V levém koutku mu zas uvízla slina. „Jistě, předsedo,“ kvikl Heřman a potlačil kašel. Při vyslovení jména Gorbačov sebou ale viditelně trhl. Vyhublá a věčně popelavá tvář takřka bez výrazu, korunovaná přepečlivě sčesanou šedou kšticí jen kousek nad zlatými obroučkami brýlí, splývala s konfekční figurou v unylém obleku. Heřman byl už roky Zemanovým osobním inventářem. Jeho jmenovka s doktorátem z Vysoké školy politické ÚV KSČ ještě z časů, kdy býval tajemníkem okresního komunistického výboru, se i teď, v nových poměrech, pyšně skvěla na dveřích hned vedle kanceláře předsedy vlády. A ve Strakově akademii budila ustrašený rozruch… Od revoluce uběhlo teprve deset let.

„…Takže jsem to probral s lidma od Klause a potvrdili mi, že jejich velký guru je pro. Víš přece, jak je škodolibej!“ rozesmál se na celé kolo Šlouf. „A sedmnáctýho byste přijeli spolu na tu Národní třídu. V patnáct třicet. Tvojí limuzínou. S ochrankou už je to taky předjednaný a organizačně v tom teda neviděj žádnej problém. Pokud ale budeš souhlasit. A teď to hlavní: přesně v tuhle dobu tam dorazí s věncema Havel!“ Šéfporadce triumfoval. Zatímco si otíral slzy smíchu, ostatní čekali na reakci. „Výbornej nápad, Mirku!“ rozzářil se Zeman. Prezidenta nesnášel a při každé možné příležitosti jej ponižoval, Havlova kritika opoziční smlouvy mu lezla krkem. „Já toho Václava úplně chápu, za ten Vaškův překvapenej a ustrašenej výraz by to určitě stálo.“ Popelník už zase přetékal a zažloutlé prsty sahaly po další cigaretě. Skrz pootevřené dveře předpokoje sem doléhal tlumený hovor a za zády nám zacinkalo sklo. Číšník vezl další pití. Premiér a šéfporadce byli tradičně při chuti, zatímco ostatní usrkávali minerálku a džus. „Už vidím ty novinářské idioty! …“ rozhostil se na tváři premiéra blažený úsměv a s vdechnutím další dávky nikotinu se zaklonil v křesle. „Slonková s Kubíkem se z toho úplně poserou!“ přisadil si pohotově Šlouf a premiér namířil ukazovákem přes stolek. „A co si o tom myslíš ty, Libore?“ Mluvčí vlády idiot nebyl. Libor Rouček, někdejší emigrant s vídeňským doktorátem a roky v aparátu rakouské SPÖ, v královském mezinárodním institutu v Londýně a nakonec v Hlasu Ameriky, měl Havla rád. Teď byla řada na něm. „Promiň, Miloši, ale mně se to zdá jako zbytečná provokace. Dráždit lidi… zrovna teď… v téhle atmosféře a k takovému výročí,“ začal nervózně a opatrně. Veselí rázem vystřídalo ticho. „Já bych to prostě jen nepodceňoval. Aby se o tobě po Národní psalo bez emocí, bylo by podle mě lepší jet tam sám a individuálně. Prostě to absolvovat nějak skromně, civilně, rozumíš? Jako sám za sebe. A za vládu… samozřejmě. Chystá se prý dokonce nějaká protivládní petice, říkal mi…“ „Jaká petice?“ přerušil ho vztekle Zeman. Mluvčí mu kazil náladu a Šlouf zvážněl. „Hlavně klid, Liborku, klid… O nic vážnýho tu opravdu nejde, Miloši,“ skočil Roučkovi okamžitě do řeči. „Porybný mi taky volal, že mu jeho redaktoři v Právu donesli informaci o nějaký výzvě těch bejvalejch studentskejch vůdců k desátýmu výročí. Má to snad bejt něco proti naší smlouvě s modrejma. Klasika. Vlastně… nejlíp by to mohl ověřit Karel Březina u Bubeníka, když jsou to teda takoví kamarádi! Ten je přece jedním z nich… z vůdců,“ ušklíbl se Šlouf.

O týden poději vydali bývalí studenti výzvu „Děkujeme, odejděte“, která vinila establishment opoziční smlouvy z politického a morálního marasmu v zemi a požadovala Zemanovu demisi. Výzvu zakrátko podepsalo na dvě stě tisíc občanů a získala podporu Václava Havla i celé řady politiků. Později sehrála významnou roli i v tzv. televizní krizi. Jejími zarytými kritiky byli pochopitelně právě Zeman a Klaus. „Tak nekal vodu, Liborku! Žádný jobovky se přece nekonaj. Hele, to vyšumí, lidi maj teď úplně jiný starosti. A s klukama to máme pod kontrolou, Miloši…“ Zeman natáhl ruku po sklenici. Nálada se mu pomalu vracela: Šloufovi věřil každé slovo. Ještě zbývalo vyrovnat účet. „Tak si připijme na provokaci, přátelé… a ty si zopakuj, která je levá a která pravá, Libore…“

„Máme ti k Národní připravit pár slov, Miloši?“ horlivě se nabízel Šlouf. „Tady kolega Šarapatka ti udělá pár bodů o studentech a tak, jestli nechceš rovnou improvizovat,“ ukázal palcem mým směrem, aniž by mi věnoval pohled. Školství bývala moje starost a s předlistopadovým aparátčíkem SSM v čele Zemanových poradců nám to od začátku neklapalo. Nebyl jsem z jeho líhně. „Pozor, bude ale strašně málo času, Mirku,“ rozhlédl se po ostatních Karel Březina. Dorazil jen před pár minutami a na otočku, Zeman přesto pookřál. Jeho „ztracený syn“ sršel mládím, energií, schopnostmi a generační dravostí. Žárlivost matadora Šloufa na vlivného juniora v roli vedoucího úřadu vlády premiéra tiše bavila. „A nezapomeňte, že po pietě má Miloš v programu společné kafe s prezidentem Havlem a s Klausem. A s Libuší Benešovou. Za senát. Sice hned vedle, ve Slavii, ale jestli budou chtít na Národní mluvit všichni, tak bys, Miloši, musel mít první slovo hned po Havlovi. A pozor, po kafi bude taky málo času, už hodinu nato bude to vyznamenávání na Hradě.“ Březina skončil a zahryzl se nervózně do dalšího nehtu. Očividně spěchal. „Musím běžet, omlouvám se, Miloši, ale jak jsem ti říkal už ráno, v Liďáku zasedá ten krajský výbor a s Petrem Hulinským nám jde o všechno.“ „Běž, běž, Mirek s Karlem tě budou informovat,“ sledoval Zeman po očku brunátného Šloufa. Šéfporadce se zjevně neovládal a tučné tváře mu zkřivil kyselý úsměv.

„Ale loni jsem tam položil jen kytici a taky se to obešlo bez proslovu…,“ rozpomněl se premiér. „No a kdyby přece, tak to vysekneš rovnou spatra! Jako vždycky,“ šel už radši na jistotu mluvčí Rouček. „A pak by možná bylo docela fajn říct krátce něco osobnějšího… prostě z té doby, z ulic… třeba něco o disentu…“ „Jo, jestli na mě nebudou řvát a pískat, pitomci!“ ulevil si Zeman. Tak těsná setkání s Pražany nesla pokaždé riziko přímé konfrontace; na otřepaných „dolních deset miliónů“ mu v metropoli dvakrát neskákali a opoziční smlouvu s ODS tu měli vyloženě za podvod. Zeman pražskou ulici z duše nesnášel. „Ochranka a místní policajti to jistí… a k pomníku s tebou půjdou tvůj Šiman a Gregor, předsedo… a já,“ pípl tajemník Heřman a titěrným hřebínkem si znovu přičísl vlasy. Premiér se ušklíbl, na své osobní strážce si zvykl, ale přítomnost téhle šedivé myši z bolševické Sorbonny, o jejíž minulosti neměla veřejnost ani tušení, ausgerechnet u pomníku antibolševické revoluce, byla jeho tichou pomstou nenáviděné pravdě a lásce. „Tedy o disentu bych tam určitě nemluvil, Libore, to by byla úplná pitomost! Přece víš, že s tím nemám nic společnýho!“ Na odpor mluvčího ještě pořád nezapomněl a od disentu se vždycky distancoval. „A co tedy eventuálně něco o sobě a Národní třídě? Myslím jako tenkrát…“ nevzdával to Rouček. „Ale tys v devětaosmdesátým přece na Národní třídě nebyl, že ne, Miloši?! žasl Šlouf. RSDr. Heřman se uchichtl do dlaně. „Petr Kučera mi sice vyprávěl, jak tě táhnul ze Svobodnýho slova na tu demonstraci, ale to bylo osmadvacátýho října! A že vás někde honili naši kluci z milicí a ty sis pak místo demonstrování dal v restauraci guláš!“ rozesmál se nad bizarní historkou šéfporadce. „Já vím teda určitě o Vyšehradu, ale o Národní a tobě slyším vážně poprvý, Bimbo!“ „Tak za prvé, Mirku. Nebyl to guláš…, ale svíčková, jo? A za druhý, sedmnáctýho jsem byl na demonstraci na Vyšehradským hřbitově, ale policajti to u botanický zahrady celý zablokovali. Tak jsme s lidma došli Plaveckou až na nábřeží. No… a pak se zas rozneslo, že je to všude kolem Národní uzavřený. Policajtama. Někdo tam šel a my jsme zůstali u Palackýho, jít dál nedávalo žádnej smysl. No a potom jsem šel domů. Na Výtoň, jo… A tys byl tenkrát kde?“ rýpl si Zeman dotčeně do aparátčíka a dal Šloufovi najevo, že tentokrát přece jen přešlápl. „Však víš, Miloši,“ nasadil šéfporadce rychle smířlivý úsměv a celá debata rázem skončila.

„Ještě něco k tomu sedmnáctýmu, než si projdem program vlády?“ Zase trvalo věčnost, než se premiér rozhlédl kolem. Nikdo už raději nepromluvil. Jen mluvčí Rouček: „Ještě promiň, Miloši, já jen, že připomenu protokolu zase tu kytici pro Nedbálkovi!“ „Výborně, Libore, málem bych zapomněl…“ U Nedbálků na pražské Národní číslo 30 byla obnovena sociální demokracie. „Tak to vezmeme z jedný vody načisto, jo? A pojedeš s náma, Libore!“ předseda vlády byl zase dobře naladěn a zálibně pozoroval dveře. Za sekretářkou sem přiváželi stříbrný poklop se slibným obsahem a jiný číšník před sebou tlačil další lahve piva a vyleštěné příbory. „Od Fencla, Markétko?“ mlasknul rozkošnicky Zeman. „Ovar, pane premiére.“ Odpověď vykouzlila nad bradami předsedy vlády blažený úsměv. „Takže pauza, pánové! Tohle vážně nepočká…“