Kde je tvůj bratr? O jednom zázraku v předválečném Damašku

Damašek - hlavní město Sýrie, křižovatka náboženství a kultur (Věra Tydlitátová)

Damašek - hlavní město Sýrie, křižovatka náboženství a kultur | FOTO: Věra Tydlitátová

Měla jsem to štěstí, že jsem v květnu 2010 mohla navštívit Damašek, horské az-Zabadani a prastarou křesťanskou oázu Malúla. To bylo ještě před hroznou válkou, avšak z mnoha míst, kde jsem v Sýrii pobývala, nezůstal dnes kámen na kameni. Náš vlídný hostitel v té válce ztratil domov, raketa zbořila jeho rodný dům. Toto je má vzpomínka na mír a na jeden malý zázrak.

Damašek je pohádkové město ze starých legend a pověstí. Starý Damašek je pro návštěvníka tajemný a trochu chaotický. Jako všechna středověká města je plný úzkých a klikatých uliček a stinných dvorků s hrdými kočičími obyvateli. Z římské éry se zachovaly zbytky dvou na sebe kolmých hlavních tříd cardo a decumanus, ale antický urbanistický plán se postupně rozpadl a město se proměnilo v typický orientální labyrint.

Když dítě sní o krásných a tajemných pohádkových domech a palácích, ve kterých žijí rytíři a princezny, představuje si zpravidla takové stavby, jaké stojí v centru Damašku: ozdobné balkóny, arkýře a věžičky, zahrady na střechách, barevná okna, sloupy a ochozy, klenby a mozaiky, skryté zahrady s fontánami, křišťálové lustry, neznámé stromy a květiny, mramorová dlažba, loubí popínavých rostlin, tajné průchody a dveře s klepadly, arkády, sklepení a tajemné dvory. Prostě město vytvořené pro dobrodružné příběhy a pohádky, pro hrdiny s lesklými meči a pro dámy spočívající na sametových pohovkách při hře na loutnu oud. Svět krvavých intrik i lásek, šerbetu a vodních dýmek, svět koření, perel, achátů, knih, lékařů, hvězdářů a filosofů.

Ovšem svět rozpadající se a chátrající čili, jak říkal cudně a odborně kolega archeolog Karel Nováček, „architektura v analytickém stavu“. Několik slavných staveb je pečlivě chráněno a pietně udržováno, ale stovky domů se hroutí. Pro nás něco neuvěřitelného, do Zlaté uličky na Pražském hradě vybíráme vstupné, v Damašku je sto Zlatých uliček, které mizí z mapy. Nejenže staré domy ztrácejí omítku, vrchní patra jsou již mnohdy zcela rozvrácená a stropy propadlé, ale v pokojích bují bodláčí a tuhé akanty. Odhalené středověké zdivo je vystavené zimním dešťům, okna z barevných skel jsou pokrytá prachem a rozbitá, vyřezávané dřevěné ochozy a arkýře postupně trouchnivějí, ve dvorech mezi trsy trní leží barevné kachlíky z umajjovské doby.

Banner Nová Orientace

Pozoruhodné je, že i v polorozpadlých domech občas zahlédneme za oknem člověka, pána čtoucího knihu nebo paní, která zlatou nití vyšívá šátek. Jako by se objevil záblesk prastarého příběhu a jeho hrdinové pokračují v nějaké činnosti započaté před staletími. Jsou to živí lidé, nebo jen jakési zrcadlení zaniklých věků?

Procházeli jsme židovskou čtvrtí, prázdné domy a pusté ulice, zamčené dveře s klepadly. Stejné je to ale i v islámské části města: mezi udržovanými domy stojí ruiny zdánlivě pusté, ale tu a tam záclonka nebo letmý pohyb za rozbitým oknem dávají tušit, že zde kdosi bydlí. Je zde ticho, klid, nostalgický smutek a stinná místa plná vzpomínek. Staré révové kmeny šplhají až nad střechy, kde se rozvíjejí do skrytých vinohradů, kočky majetnicky procházejí uličkami, občas vidíme obchůdek s tím či oním, nebo pány popíjející před domem na plastové židličce sladký čaj. Všude je čisto, žádné hromady odpadků, žádný zápach, uličky jsou zametené a majitelé obchodů vlídní a nevtíraví. Není to svět brutálně zkažený turistickým průmyslem, je to odcházející stará doba, smutek starých sídel a zapomenutých legend.

Legenda o bratrovraždě

Nad přelidněnou a zčernalou syrskou metropolí strmě ční téměř holá a zlatistě světlá hora Kasiun. Na jednom z jejích skalních výběžků stojí malá mešita se žlutou kupolí. Označuje místo, kde se odehrála první vražda v dějinách lidí. A nebyla to jen tak lecjaká vražda, byla to bratrovražda ze žárlivosti.

Ta žárlivost se týkala samotného Boha, který dal přednost Ábelově oběti a Kain se s tím nemohl vyrovnat. Byl příliš zbožný, byl úspěšný, silný, nadaný a krásný, chtěl být dokonalý, Hospodinovo odmítnutí jej ranilo a vzplanul proto nezvladatelnou nenávistí ke svému nanicovatému, ale Bohem přijatému bratrovi. Je to známý biblický příběh, ale islámská pověst jej rozpracovává do děsivých detailů.

Dívali jsme se na prokleté místo, kde zemřel nabí Habíl, a přítel mi vyprávěl, jak ten příběh znají muslimové: „Když Qābīl bratra udeřil a ten padl mrtev, Qābīl nevěděl, co se vlastně stalo, byl zmatený, protože ještě nikdy neviděl umřít člověka. Zdvihl tedy tělo svého mrtvého bratra, vložil si je na záda a se strašlivým nářkem bloudil pouští. Nesl bratra na západ až došel téměř k az-Zabadani do kopcovité krajiny severně od hory Hermon, kde pramení řeka Baradá. Byl na pokraji šílenství a pak teprve se Hospodin nad ním slitoval. Seslal dva ptáky, kteří před Qābīlem začali zápasit a jeden z nich druhého zabil. Přeživší pták pak vyhrabal jámu a svého mrtvého druha zahrabal. A tak se Qābīl dozvěděl, jak má naložit s tělem svého bratra. Na místě Habílova hrobu je nyní také svatyně.“

Je to smutný a depresivní příběh, zasekl se mi do hlavy, připomínal se vždy, když jsem se podívala na Kasiun, nebo když jsme jeli Kainovou cestou do az-Zabadani okolo bělostné mešity na místě Ábelova hrobu. Je to příběh jako ze zlého snu, neboť jeho zoufalství vzdoruje logice i jakémukoliv smyslu. A navíc se v dějinách lidí stále opakuje a stále znovu přivádí na svět zoufalství.

Výstup na Kasiun

Poslední den našeho pobytu v Sýrii jsme si s kolegou Karlem najali taxík a hned ráno se nechali vyvézt pod vrchol hory Kasiun. Karel tři roky po této výpravě vedl tým archeologů, který v iráckém Kurdistánu objevil pozůstatky velkého předislámského města. Šlo o nesmírný objev v málo probádané oblasti, kde před kolegou naposledy před šedesáti kopal Max Mallowan, manžel Agathy Christie. Při toulání úzkými uličkami Damašku a po pahorcích az-Zabadani jsem ještě netušila, jaký úspěch můj kamarád zanedlouho sklidí, ale jeho poznámky a připomínky mi pomáhaly vidět věci, kterých bych si sama asi nevšimla.

Sluncem ozářená hora Kasiun nás vyzývala každé ráno, kdy jsme ji vídali z kuchyňského okna našeho pronajatého damašského bytu. Její oblý a naprosto holý vrchol mne fascinoval tím, jak ostře kontrastoval s rušným a věčně žijícím městem. Hora Kasiun je opravdu zvláštní, trčí z husté zástavby jako syrová divočina, přičemž hranice mezi městem a obnaženou skálou je ostrá jako drát. Město úporně šplhá do svahu, ale náhle se zastavuje, žádný z domů se nevydal na osamělý průzkum, přední fronta zástavby stojí spořádaně jako řecká falanga. Příroda po staletí odolává.

Zpočátku je svah porostlý stromy, borovicemi, cypřiši, cedry, olivami a akáciemi, postupně ale stromů ubývá a z vegetace zbývá jen trní a vyschlá tráva. Silnice se stáčí po vrstevnici a tam vystupujeme a dále jdeme pěšky po silnici zaříznuté do svahu. Vlevo se tyčí strmé žlutavé skály, vpravo podél cesty se táhne přírodní terasa široká asi tři metry, pak spadá strmý svah stovky metrů dolů až k prvním domům města. Přírodní terasa je místy pokrytá rozbitými dlaždicemi nebo kamennými deskami, betonovými panely a cihlami, které svědčí o tom, že zde bývaly domy, obchody nebo kavárny, z nichž zbývá tu a tam zídka, kus kovaného zábradlí, hořkosladce vonící oleandr, barevná lazura na dlažbě.

O kus dál stojí funkční čajovna s nádhernou vyhlídkou, zeje prázdnotou a majitel zdálky vybíhá, aby nás pozval. Po pár metrech vidíme jiného zoufalce, který si na obrubníku rozložil pouliční obchod s limonádami, kořením, žvýkačkami, bateriemi a jinými nicotnostmi. Ani se už nenamáhá své zboží nabízet, je vtělená rezignace a odevzdanost osudu. Nikde nikdo, horko, rozpálený asfalt, jenom výhledy na Damašek. Hora je zlatistě světlá, město pod námi je téměř černé. Vidíme jako na mapě všechna místa, kudy jsme chodili, uličky, tržiště, parky, zahrady, mešity a hřbitovy.

Silnice mírně stoupá, musíme jít po ní, chodník zde není, je třeba dávat pozor, občas okolo projede vojenské auto. Je to trochu únavné, protože se krajina nemění a navzdory příznivější nadmořské výšce je horko, ale rozptyluje nás pohled na město, uvadající neznámé rostliny, hbitě prchající agamy, zajímavé kameny, střepy starobylé keramiky („Nic zajímavého, to je jen z pátého století,“ říká Karel). Došli jsme až do jakéhosi sedla hory, nad pusté wádí, k němuž míří nákladní auta a do rokle svrhují haldy odpadků. Naštěstí je hora tak ohromná, že jednotlivá auta plná městského odpadu zatím téměř nejsou ani vidět a odpadky hyzdí jen zlomeček krajiny. Co bude za pár let, lépe nedomýšlet.

Projev bývalého prezidenta Václava Havla u příležitosti 10. výročí členství Česka v NATO (2009) (ČTK (Michal Doležal))

Na druhou stranu se zde asi počítá s nějakými turisty a výletníky, protože po silniční promenádě občas projde uklízeč, sbírá v trávě igelitové tašky, plastové lahve a pestré papírky od sušenek. Vojenských aut přibývá, raději se obracíme k návratu, nechceme se dostat do nepříjemné situace zahrnující podezření ze špionáže a výslech. Po několika dnech pobytu v Sýrii už vnímáme všeprostupující obavy z armády, nepřiznanou paranoiu ochromující společnost.

Andělská hostina

Na zpáteční cestě míjíme skupinu borovic vysazených u silnice a pod nimi stojí pán v oranžové vestě, jeden z uklízečů, a horlivě na nás mává, abychom přišli blíž. Kývneme na sebe a pomalu jdeme k metaři. Ani já, ani Karel neumíme arabsky, leda pár zdvořilostních frází, ale není těžké poznat, že nás zve na oběd. Pod borovicemi stojí jeho tři kolegové, jeden stejně starý jako náš hostitel a dva kluci. Usedáme společně na zem pod stromy. Jeden chlapec vytáhl odkudsi plotýnku, ve skutečnosti jen plechovou krabici s třemi nožkami, namísto čtvrté podložil vařič kamenem a v tom zčernalém grilu podpálil smolné cypřišové větvičky. Za chvilku se nad ohněm hřála očazená čajová konvička.

Předák vybalil placky a sáček s dalším jídlem, jeden chleba položil na zem a jeho okraje podložil kameny, takže vznikla mělká mísa. Do středu placky vyklopil plechovku tuňáka a jeden z chlapců nakrájel rajčata, papriky a okurku. Kouzlo lidí na Blízkém východě spočívá v pozoruhodné empatii, která překlene i jazykovou bariéru. Brzy jsme se představili, předák se jmenoval Marwan, jeho kolega Farid, kluci se představili jako Džafar a Amer. Všichni pracují v Damašku jako metaři, ano jsou místní, kromě Džafara, který je původně z Latákie. Když jsme řekli, že jsme učitelé, pánové se mírně uklonili a gesty dali najevo úctu. Jedli jsme rukama, rybu nabírali do útržků placky a přikusovali zeleninu. Kluci stydlivě uhýbali očima, ale nenápadně zvědavě po nás pokukovali, bylo vidět, že jsme pro ně zážitek.

Metaři měli jenom čtyři skleničky, nabídli tedy čaj nejprve nám a kluci museli počkat, až se napijeme. Brzy jsme začali mluvit česky, ukázalo se, že tón hlasu pomáhá porozumět a je lépe mluvit než mlčet, i když jsme byli mlčenliví a ostýchaví všichni. Za chvíli nad námi stanul mládenec oblečený v nezaměnitelné oranžové vestě, opíral se o tyč v postoji královského kopiníka z asyrského reliéfu. Na konci tyče však nebyl listovitý hrot, ale zprohýbaná vidlička. Tenhle nástroj slouží ke strhávání igelitů z větví cypřišů a borovic. Chlapec si vyměnil pár slov s předákem a odešel opět čistit borovice. Pak předák ostře napomenul Amera, že nechal oheň bez dozoru, a pícka byla pečlivě uhašena vodou z láhve. Bylo vidět, že předák má vše pevně v ruce, ale nevládl jako despota.

Sovětsko-ruský imperátor Brežněv s gubernátorem Husákem na Pražském hradě (1978) (ČTK)

Po obědě si na jeho rameno položil Džafar hlavu a zavřel oči. Farid si něco zapisoval do diáře, Amer vytáhl láhev a nechal ji kolovat. Všichni jsme pili zteplalou vodu z jedné petky, zbytek Amer vylil na popel, pak pečlivě posbíral prázdnou konzervu, láhev, čajové lístky, sáčky a papíry, dokonce i větší uhlíky a vše schoval do igelitové tašky. A seděli jsme chvíli mlčky pod borovicí s výhledem na město.

Siesta trvala zdánlivě nekonečnou dobu, chlapec odpočíval s hlavou na předákově rameni, druzí dva shlíželi nad město. Dívali jsme se na rozpálené skály, dýchali pryskyřičnou vůni stromů a naslouchali volání muezínů z Damašku. Čas se zastavil, jako by ho naplnila přítomnost Věčného, Neviditelného a Nepoznatelného, okolo královské hodovní tabule v poušti jsme v míru seděli my, zástupci tří monoteistických náboženství, kousek od místa, kde Kain zabil Ábela… a mlčeli jsme. Nevím, co cítili naši spolustolovníci, ale pro mne to byl jeden z nejsilnějších spirituálních zážitků.

Z té hostiny nemáme žádné fotografie, měla jsem silný pocit, že je naprosté tabu vytáhnout kameru a narušit tajemství, které nás obklopilo. Rozloučili jsme se, poděkovali a odcházeli mezi borovicemi. Metaři nám zdálky mávali, dokud jsme nezašli za skálu. Nebylo třeba mluvit, byli jsme svědky zázraku a nenacházeli jsme slova.

Mgr. Věra Tydlitátová, Ph.D. je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie. Působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.

Autorkou všech doprovodných fotografií je Věra Tydlitátová.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner