Čtenáře zpráv v poslední dny možná napadlo, celkem právem, kde se pořád na malém kousku území sousedícím jen s Izraelem, Egyptem a mořem pořád berou všechny ty rakety. Je jich hodně, a kdyby nebylo unikátního systému izraelské protiraketové obrany, byla by to pohroma. Ty rakety nejsou, jak by si někdo myslel, nějaká amatérská zařízení vyrobená podomácku z trubek. Je to import z ciziny – a ví se odkud.

Šabak, v západních médiích známá pod zkratkou Šin bet, izraelská bezpečnostní služba, v článku na svých stránkách popisuje, jak se do zdánlivě hermeticky uzavřené Gazy rakety dostávají.  Zpráva není datovaná, ale můžeme předpokládat, že princip je stále tentýž. Přes veškerou snahu je hranice s Gazou dost děravá.

Ocitujme:

„Hamás a PIJ (Palestinský islámský džihád – militantní teroristická skupina, založená Fathim Šikakim jako odnož Egyptského islámského džihádu, vznikla v Pásmu Gazy pod vlivem íránské revoluce, pozn. red.) se těší rozsáhlé materiální podpoře Íránu při svém vyzbrojování, a to s ohledem na odhodlání Íránu posílit svůj vliv na palestinské scéně a mezi palestinskými teroristickými skupinami. Írán svou podporu tábora odporu dokládá tím, že oběma skupinám dodává vysoce kvalitní standardní zbraně. Hlavní pašerácká trasa vede z Íránu do Súdánu, dále do Egypta a na Sinajský poloostrov a odtud do pásma Gazy, přičemž Írán se přímo podílí na poskytování zbraní a jejich převozu do pásma Gazy.

Od roku 2010 byly do pásma Gazy propašovány stovky standardních raket (většinou s velkým doletem 20–40 km), dále asi tisíc minometných granátů, několik desítek protitankových předmětů, tuny standardních výbušnin a surovin pro výrobu výbušnin.

Súdán představuje ústřední křižovatku na této pašerácké trase. Do něj se zbraně různými způsoby dostávají z Íránu a přes Sinajský poloostrov jsou pak převáženy do pásma Gazy. Poslední stanicí před tím, než se zbraně dostanou do pásma Gazy, je Sinaj, který ukrývá místní infrastrukturu pašeráků, většinou beduínů ze Sinaje, kterým pašování slouží jako hlavní zdroj obživy. Tyto skupiny se zabývají obstaráváním zbraní a jejich převozem přes súdánsko-egyptskou hranici do pásma Gazy.

Před otřesy v Egyptě a změnou režimu se Egypťané snažili pašování zbraní zabránit inženýrskými projekty podél hranice s pásmem Gazy, jako je podzemní ‚ocelová zeď‘ (dosud nedokončená) a rozmístění řady senzorů.

Egyptská aktivita výrazně nesnížila množství pašování do pásma Gazy, a to z důvodu různých, někdy i nestranných, obtíží, jako jsou: délka hranice se Súdánem (přes 1200 km), problematická kontrola hranice s Rafáhem, prostupné stovkami tunelů, z nichž některé jsou v hustě obydlených oblastech. Egyptský režim je dnes zaneprázdněn stabilizací své vlády, čímž poskytuje volné pole působnosti sinajským pašerákům.

Závěr: Snaha o pašování zbraní do pásma Gazy je souběhem zájmů Íránu – dodavatele zbraní, který usiluje o získání vlivu na palestinské scéně – a Hamásu – vedoucího tábora odporu snažícího se získat výhodu nad Izraelem prostřednictvím získání standardních zbraní, konkrétně raket dlouhého doletu, protitankových a protiletadlových střel.

Tato osa umožňuje poměrně snadný přísun pašovaných zbraní do pásma Gazy přes Sinajský poloostrov, kde sídlí místní pašeráci, kteří se pašováním živí. Potenciální hrozba pro Izrael se tváří v tvář moderním standardním zbraním stupňuje a dále se zvyšuje v důsledku nového egyptského režimu a jeho nenápadnosti, kterou na Sinaji uplatňuje. Vzniká tak pustina, kde může pašování probíhat téměř nerušeně.“

Tolik izraelská výzvědná služba Šin bet.

Co vlastně Hamás a Palestinský islámský džihád mají k dispozici? V článku na The Jerusalem Post se píše:

Dále čtěte

Kupte si knihu rabína Lionela Blue: Zadní vrátka do nebe

Na e-shopu FORUM najdete skvělou knihu – Lionel Blue: Zadní vrátka do nebe, kterou vydalo nakladatelství…

„Většina raket, které mají skupiny v Gaze ve svém arzenálu, pochází z období od operace Ochranné ostří v roce 2014. Některé se však poprvé objevily až v roce 2019 a jiné rakety kratšího doletu jsou zde již od roku 2001. Podle odhadů izraelských zpravodajských služeb – na základě kusů raket, které byly dříve vypáleny na Izrael, nebo raket, které IDF zachytily na moři na cestě do Gazy – má Hamás desítky raket s doletem 100–160 km, které mohou pokrýt většinu země až po Haifu a dále na sever. Mezi tyto rakety patří R-160, M-302D a M302-B.

PIJ může mít také velmi malý počet raket Buraq-100, které mají dolet více než 100 km. Hamás může mít také stovky raket s doletem 70–80 km, které by měly dolet k zasažení tří kritických cílů: Tel Avivu a měst v jeho koridoru, letiště Ben-Gurion a Jeruzaléma. Jednalo by se o rakety J-80, M-75, Fajr-5 a M-75 druhé generace. PIJ může mít mnohem menší počet raket Buraq-70, které mají podobný dolet.

Dále má Hamás rakety Fajr-3 a Sejjil-55, které mají dolet až do velkých měst na pobřeží a v centru, včetně Rišon Lezionu, Rechovotu a Bejt Šemeše.“

To jsou rakety delšího doletu, kromě toho izraelské zpravodajské služby odhadují, že většina arzenálu Hamásu, který čítá 5 000 až 6 000 raket, může zasáhnout území mezi pohraničními obcemi v Gaze a vzdáleností 40–55 km. Hamás má také tisíce minometů, které mohou zasáhnout izraelské vesnice podél hranice s Gazou. Kromě raket má Hamás také bojovníky, jejichž počet se odhaduje na téměř 40 000 mužů. Bojová síla PIJ je odhadována na nejméně 9 000 mužů.