Demonstrace na Škroupově náměstí 10. prosince 1988 FOTO: Paměť národa/se svolením
FOTO: Paměť národa/se svolením
Komunistický režim u nás padl po mohutných protestech v listopadu 1989 v době, kdy se hroutil celý sovětský blok. První předzvěstí svobody však byla demonstrace na Škroupově náměstí v Praze, jež proběhla za výjimečných okolností 10. prosince 1988 ke Dni lidských práv. Proč si ji stále připomínat?
Před třiceti čtyřmi lety se v Praze konala návštěva francouzského prezidenta Françoise Mitterranda. Už tehdy měla historický význam, což se naplno projevilo s ročním odstupem. Mitterrand ji podmínil tím, že se setká se zástupci opozice v čele s Václavem Havlem, s nimiž 9. prosince 1988 posnídal na francouzském velvyslanectví.
Vynucená „vstřícnost“
Francouzský prezident dále požadoval, aby během jeho pobytu v Československu nebyli perzekvováni disidenti. Komunisté mu vyšli vstříc, i když neochotně a se skřípěním zubů. Nepředpokládali, že by se jim situace vymkla kontrole.
Normalizační režim měl k této vynucené „vstřícnosti“ svoje důvody. Potřeboval posílit ekonomické vztahy s klíčovou západní zemí i proto, že skomírající centrálně plánovaná ekonomika narážela na svoje limity. To ostatně o několik měsíců později přiznal i generální tajemník Ústředního výboru KSČ Milouš Jakeš v pověstném projevu na Červeném Hrádku.
„Francouzský prezident diskutoval s československými disidenty tak dlouho, až prošvihl schůzku s Husákem, který na něj pak musel čekat, a to kvůli lidem, kteří byli za jeho panování vězněni – pro nic za nic, ač sám moc dobře věděl, o co jde. To byl skvělý políček této odpudivé postavě, která – ač sama okusila vězení – neváhala tam posílat jiné jen kvůli své osobní satisfakci zakomplexovaného slovenského komunisty,“ vzpomíná Petr Placák, jeden z řečníků na Škroupově náměstí.
Domácí disent využil historického setkání s Mitterrandem k uspořádání shromáždění na pražském Žižkově o den později u příležitosti 40. výročí podpisu Všeobecné deklarace lidských práv. Mimo jiné na něm vyzval k propuštění politických vězňů. Zaskočení komunisté si nemohli dovolit blamáž a poprvé akci opozičních iniciativ povolili.
Ledy netály
Demonstraci pořádalo pět hnutí: Charta 77, Hnutí na obranu lidských práv, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, Nezávislé mírové sdružení a České děti. Cenzurovaná média o této akci, jíž se podle Státní bezpečnosti účastnilo pět tisíc lidí, pomlčela.
O tom, že v socialistickém Československu skutečně netály ledy a neblýskalo se na lepší časy, přesvědčil Husákův režim záhy po Mitterrandově odjezdu. Jak připomíná archiv Paměti národa, o dva dny později demonstraci, „zneužitou protirežimními živly“, odsoudil komunistický tisk.
„Řečníci demagogicky tvrdili, že občané nevěří státu, a požadovali osvobození údajných politických vězňů,“ napsalo Rudé právo. Také Milouš Jakeš kritizoval tyto „pokusy jednotlivců a skupin o konfrontaci, které nelze tolerovat“.
Komunistická nomenklatura nemluvila do větru. Demonstrace na Škroupově náměstí byla prvním a nadlouho posledním projevem svobody opozičních názorů, o čemž se tvrdě na vlastní kůži přesvědčili účastníci demonstrací na Václavském náměstí během Palachova týdne v lednu 1989.
V době zlomu
Ke zlomu došlo až na podzim téhož roku, kdy události na Národní třídě odstartovaly návrat éry svobody, demokracie a začlenění do západního společenství. Proč si tato výročí stále připomínat?
Dnes znovu prožíváme zlomovou dobu. Rusko se po zpackané a brutální invazi na Ukrajinu nechce vzdát ztráty politického a ekonomického vlivu v Evropě. I u nás mu slouží řada „užitečných idiotů“, fakticky usilujících o návrat před rok 1989 do zájmové sféry Moskvy. Nejextrémnější podoba této scény zcela vážně hovoří o tom, že u nás dnes vládne větší totalita než za normalizace.
Tito novodobí „disidenti“ přitom mohou svobodně hlásat svoje opoziční názory i na Václavském náměstí, kde by je minulý režim rozehnal obušky, vodními děly a slzným plynem. Nezapomínejme na to.
