Pomník obětem nacismu na Ďáblickém hřbitově FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
Předešlý článek o praxi nakládání s ostatky popravených při druhém stanném právu podnítil váhavou a často v podstatě osobní diskusi ohledně petice za exhumaci ostatků hrdinů z Ďáblického hřbitova. Jednou věcí je otázka finanční náročnosti a technické složitosti, kterou autoři petice neberou vůbec v potaz. Druhou otázkou je, jestli lze opravdu vůbec najít to, co by se mělo hledat.
Těla popravených při druhém stanném právu byla, až na drobné výjimky, spalována v krematoriích. Stejně bylo pravděpodobně naloženo s těly odbojářů, kteří padli v boji s gestapem nebo spáchali sebevraždu – s Václavem Morávkem, Janem Zelenkou-Hajským nebo s Marií Moravcovou. Dokládají to jednak protokoly o popravách, kde je často způsob nakládání s ostatky explicitně zmíněn, jednak třeba úmrtní protokoly jednotlivých popravených. Dělo se tak všude – v Klatovech, Táboře, Pardubicích, Plzni, a samozřejmě i v Kobylisích, kde byli popravováni lidé, odsouzení v Praze. Pražští mrtví byli spalováni ve strašnickém krematoriu.
S popelem se dále nakládalo různě. Velmi výjimečně byl vydán pozůstalým, ale třeba v Plzni urny s popelem gestapo skladovalo. Ve strašnickém krematoriu byl jeho správce pověřen popel zakopat do kompostu. Správce krematoria, František Suchý st. k tomu uvedl: „Bylo nám nařízeno, že popel těchto obětí musí býti uložen tak, aby zmizely jakékoliv stopy po těchto nešťastnících.“ K tomu ale nedošlo a správce popel tajně schraňoval v jámě v tzv. zásobní zahradě pod hřbitovem, odkud byl po válce vyzdvižen a pietně uložen v kolumbáriu. Při kremacích předávalo gestapo správci krematoria úmrtní lístky se jmény popravených, datem narození a datem a způsobem popravy. Tyto údaje krematorium nesmělo zapsat do kremačních (matričních) knih, kremace byly vedeny pouze pod čísly a lístky musely být obratem předány na policejní ředitelství.
Všechna úmrtí se poté nicméně zapisovala do Ústředního úmrtního protokolu popisného referátu pražského magistrátu a do jednotlivých matrik podle místa bydliště zemřelých. Suchý zároveň tajně pořizoval seznamy spalovaných obětí. Tento seznam po válce ale z politických důvodů zveřejněn nebyl, stejně jako nebyla dodnes vytvořena jednotná databáze usmrcených za okupace. Neví se tedy ani přesně, kolik takto kremovaných popravených či zemřelých ve věznicích v Praze bylo, výpočty se podle různých pramenů pohybují mezi 1814-2154 oběťmi. Mezi nimi se ovšem nenacházely jen osoby, které se zapojily do odboje, tedy takové, které se dopustily politického deliktu, nebo třeba koncem války povraždění vězni koncentračního tábora na Hradištku. Spalováni byli samozřejmě i popravení pachatelé deliktů hospodářských nebo pachatelé těžkých kriminálních zločinů, např. vrazi. I jejich popel se tedy dnes v kolumbáriu nachází.
Suchým 4. června 1945 rukou přepsaný seznam je k dispozici v ABS, první poválečný strojopisný přepis Suchého seznamu se nalézá v archivu Vinohradských hřbitovů. Přímo v archivu strašnického krematoria se nacházejí seznamy rovněž, ale od těch vinohradských se v detailech liší. Podle Palečka, autora publikace Likvidace ostatků obětí nacismu a komunismu na území Československa. Neevidované kremace 1941-1945. Zemřelí ve věznicích 1948-1956, se jedná o Suchého seznam, který autor doplnil podle Ústředního úmrtního protokolu popisného referátu pražského magistrátu a pankrácké knihy popravených, tedy právě o zmíněný původně rukopisný seznam ze 4. června 1945. Někdy nesouhlasí počet obětí, kremovaných v určitý den, jinde se vyskytuje očividná chyba. Např. farář Alois Čikl je v obou seznamech veden k datu 4. června 1942, zatčen byl ovšem až o dva týdny později a popraven a spálen byl 4. září. Ani v jednom ze seznamů se samozřejmě nenacházejí jména sedmi padlých parašutistů z Resslovy ulice, ani jejich jména krycí.
Podle výpovědí zaměstnanců ústavu soudního lékařství Josefa Pánka a Františka Vyhnala byla 23.-26. června těla padlých parašutistů pitvána, dekapitována a po asi třech týdnech předána do anatomického ústavu k dispozici studentům pražské německé lékařské fakulty. Hlavy Gabčíka a Kubiše byly naloženy do konzervačního roztoku, lebky ostatních pak zbaveny tkání a preparovány. Všech sedm hlav přečkalo válku v ústavu soudního lékařství, kde se českým zaměstnancům podařilo lebky tajně vyfotografovat. 25. dubna 1945 pak mělo podle Františka Suchého gestapo hlavy spálit v krematoriu, přičemž úředníci jasně deklarovali, o jaké hlavy se jedná. Žádné oficiální údaje ovšem úředník gestapa krematoriu nepředal. Hlavy byly přivezeny ve dvou nádobách a mělo jich být celkem deset. Šest z hlav měly být pouze lebky, zbavené tkání, zbylé čtyři hlavy byly zachované. Disproporci v počtech Suchý ml. jinde vysvětloval domněnkou, že u hlavy s plnovousem se podle jeho otce mohlo jednat o biskupa Gorazda. To ale není příliš pravděpodobné, protože podle protokolu o popravě bylo jeho tělo bez dalšího odvezeno 4. září 1942 ke kremaci. Popel si úředník gestapa podle Suchého výpovědi na Ředitelství Národní Bezpečnosti ze dne 30. srpna 1945 z krematoria sám odvezl. A co se dělo s těly parašutistů, respektive s jejich zbytky po praktikách studentů medicíny?
Podle Michala Louče, autora publikace Ďáblický hřbitov, začaly být v šachtových hrobech pohřbívány další osoby, ke kterým se nikdo nehlásil, případně popravení, stejně jako torza z anatomických ústavů a nemocnic, až 7. srpna 1943. Jedním dechem autor ovšem tvrdí, že na tom místě jsou pohřbení nejen parašutisté z Resslovy ulice i jiní, ale i další čelní představitelé odboje, padlí nebo zavraždění již více než rok předtím – Václav Morávek, Alfred Bartoš, František Peltán, Jan Zelenka… Toto tvrzení ovšem ničím podložené není.
Paleček rovněž na základě publikace Hromadné hroby v Čechách, sepsané kolektivem autorů a vydané ministerstvem informací v roce 1947 uvádí, že popravení, kteří nebyli odvezeni do Strašnic, byli ukládáni do hromadných hrobů, takže mohlo po válce dojít k identifikaci jejich těl a ostatky mohly být znovu uloženy. Tato informace je ale poněkud zavádějící. Netýká se totiž Prahy, jak lze z předmětné publikace snadno zjistit. Hned po válce byla ustavena exhumační komise, která od června 1945 do července 1947 na 36 místech republiky exhumovala ze 124 hromadných hrobů celkem 4636 obětí. Jednalo se především o oběti poprav nebo strádání z koncentračních táborů a pochodů smrti. V Praze ale tato komise neexhumovala ani jedno tělo. Pokud by se v roce 1945 vědělo o hromadném hrobě v Ďáblicích, s jistotou by i na tomto místě k exhumaci došlo. V Praze byli mimo program exhumace hromadných hrobů samozřejmě exhumováni provizorně pohřbení padlí z Pražského povstání, a do roku 1948 také padlí a zemřelí němečtí vojáci a civilisté z téže doby, kterých bylo téměř 3500. K pohřbu největšího množství Němců do hromadného hrobu došlo právě na hřbitově v Ďáblicích.
Existuje soubor leteckých fotografií protektorátu z dubna 1945, na kterém je dobře viditelný i Ďáblický hřbitov. V místě šachet hromadných hrobů jsou patrné čtyři otevřené šachty, žádné šachty již uzavřené na snímku viditelné nejsou. Těžko lze předpokládat, že by šachty s desítkami mrtvých a anonymními pozůstatky z pitev a amputací byly na veřejně přístupném a nehlídaném místě otevřené tři roky. Šachty byly v dané době nejspíše relativně čerstvé. Kdo v nich tou dobou mohl spočinout? Jediné logické vysvětlení jsou neidentifikovaní mrtví z amerických náletů na Prahu v únoru a v dubnu 1945. A vzhledem k tomu, že byly šachty koncem války k dispozici, dá se spekulovat i o tom, že právě v nich následně skončily ostatky tisíců padlých Němců z povstání. Pokud budeme v daném místě kopat, možná se dočkáme několika desítek opaskových přezek SS a identifikačních známek Kampfverbandu Wallenstein nebo pluku Der Führer.
Zahrada vedle hřbitovní zdi, o které někteří badatelé spekulují jako o dalším možném místě ukládání ostatků, je na snímcích patrná rovněž. Vykazuje známky výkopových prací, ale nikoli ve formě výkopů pravidelných šachet. Z charakteru nepravidelných a v podstatě nahodilých světlých skvrn v terénu se spíše zdá, že prostor sloužil pro vyvážku hlíny, vykopané z šachet, právě otevřených na hřbitově. Teorii o dalších možných šachtách v tomto prostoru nepotvrdily ani nedávno provedené terénní sondy.
V Ďáblicích se začalo ve velkém pravděpodobně pohřbívat až po válce, i když i zde se, vzhledem k pramenné nedostatečnosti, pohybujeme v rovině spekulací. V šachtách pravděpodobně končili retribuční popravení, ovšem nelze vyloučit, že i v tomto případě docházelo zpočátku občas ke kremacím. Ty byly ovšem zvláště komunisty veřejně odmítány jako příliš humánní a čestné. V šachtách bezpochyby skončila i některá těla v 50. letech popravených obětí komunismu a zemřelých ve věznicích, a z této doby už alespoň nějaké prameny existují. I zde je ale třeba brát v patrnost, že na základě tajného rozkazu ministra národní bezpečnosti Karola Bacílka z listopadu 1952 měly být „ostatky nepřátel režimu po pitvě urychleně převezeny do krematoria a spáleny bez účasti veřejnosti, urny posléze předány náčelníkům okresních oddělení Veřejné bezpečnosti a pohřbeny na vězeňském hřbitově (či ve vězeňském sektoru civilního hřbitova).“
Kde tedy máme padlé hrdiny? Bylo by možné, aby v době, kdy okupační moc striktně nařizovala likvidovat i jen popel popravených obětí tak, „aby zmizely jakékoliv stopy po těchto nešťastnících“, prostě naházela padlé parašutisty a další odbojáře do otevřeného, nehlídaného hromadného hrobu? Neexistuje jediný pramen, který by dokládal pohřbívání v Ďáblicích v roce 1942. Naopak, všechny indicie dokládají pálení ostatků, nejen celých těl, ale i biologických zbytků a torz po pitvách. To byla běžná praxe po celou dobu války, v podstatě až do doby, kdy se koncem dubna 1945 zastavil provoz strašnického krematoria, nebo kdy byla počátkem března odstavena krematoria v Terezíně a zemřelí a popravení končili v hromadném hrobě, exhumovaném po válce. Navíc je otázka, zda byly kremace biologických zbytků z lékařských fakult a nemocnic vůbec evidovány jako kremace těl. Pokud hledáme zdroje informací o pohřbech v Ďáblicích, vždy skončíme u někoho, kdo k tělům a způsobu nakládání s nimi v podstatě přístup neměl a jen kdesi cosi údajně slyšel.
V archivu Vinohradských hřbitovů existuje záznam o kremaci 18 těl, která jsou vedena pouze pod čísly. Jména chybí, stejně tak, jako data kremací. Kam se poděl popel také nevíme. Osmnáct, to není mnoho. Ale mnoho není ani padlých, kde není znám osud těl. Morávek. Gabčík. Kubiš. Opálka. Valčík. Bublík. Hrubý. Švarc. Moravcová. Zelenka-Hajský. Milíč-Zelenka. Byli to oni? Nevíme, a možná ani nikdy vědět nebudeme.
Padlí hrdinové byli s velkou pravděpodobností spáleni a jejich popel leží bůhvíkde. Možná v kolumbáriu ve Strašnicích. Možná jej gestapo vysypalo do Vltavy nebo kdesi rozprášilo. Popel jiných leží v hromadných hrobech v Mauthausenu. Hroby mají všichni jen symbolické. Památník na Ďáblickém hřbitově, ať již s tím místem mají něco společného, nebo ne. Odbojáři mají pamětní desky na domech, kde žili. Parašutisté mají busty v kryptě kostela v Resslově ulici a pamětní desky na chodníku ve Václavské ulici v místech, kde spočinula po boji jejich těla.
Nechme mrtvé spát, ale pamatujme.
