Zmizelá německá Praha: Jaké byly plody česko-německé konkurence?

Pražské Příkopy - kdysi centrum německého kulturního a intelektuálního života (FB)

Pražské Příkopy - kdysi centrum německého kulturního a intelektuálního života | FOTO: FB

„Německá Praha! To byli téměř jenom velkoměšťáci, majitelé hnědouhelných dolů, správní radové báňských podniků a Škodových závodů, chmelaři, kteří jezdili sem a tam mezi Žatcem a Amerikou, cukrovarníci, textilní baroni a majitelé papíren, stejně jako bankovní ředitelé; do jejich společnosti chodili profesoři, vyšší důstojníci a státní úředníci. Německý proletariát neexistoval. 25 000 Němců, tj. jen pět procent celého pražského obyvatelstva.“

Takto charakterizoval pražskou německou komunitu na přelomu 19. a 20. století „zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch, sám také pražský židovský německy píšící intelektuál, ve své stati „Češi a Němci“. Malá, ale neskutečně zajímavá německá pospolitost v české metropoli zanikla v souvislosti s druhou světovou válkou: její židovskou část vyvraždili nacisté v rámci holokaustu a část nežidovskou vyhnali nebo nuceně vysídlili Češi za hranice tehdejšího Československa v rámci poválečného vyřizování účtů. Během pár let tak skončilo unikátní soužití tří kultur, které se vzájemně obohacovaly, doplňovaly a prolínaly. A také spolu někdy soupeřily. Pojďme se společně vydat po stopách pražského německého obyvatelstva a připomeňme si zejména jeho nesporný kulturní a intelektuální přínos, jenž přiblížil Prahu evropským metropolím.

Kdo byl Němec a kdo Čech?

Pro lepší uchopení dobové reality bude na začátku vhodné připomenout, jakým způsobem se v minulosti určovala národnostní příslušnost. Pojem národ v dnešním slova smyslu po dlouhá staletí neexistoval. Národnostní cítění se začalo rozvíjet až od přelomu 18. a 19. století. Do té doby fungoval zejména tzv. dynastický nebo zemský patriotismus, který se v 19. století udržel zejména mezi aristokracií. Příkladem českého zemského patriota byl německy mluvící hrabě František Antonín Nostic-Rieneck (†1794), zakladatel Stavovského divadla v Praze.

Banner Nová Orientace

V 19. století úřady habsburské monarchie uskutečňovaly sčítání obyvatel, která mohou posloužit jako zdroj informací pro počty jednotlivých etnik v českých zemích. Leč je nutno upozornit na odlišnou metodiku určování národnostní příslušnosti tehdy a dnes. Klíčovým ukazatelem byla totiž od roku 1880 příslušnost k tzv. obcovací řeči, tedy jazyku, kterým jedinec komunikoval v každodenním styku se svým bezprostředním okolím. Čeští a němečtí nacionalisté ho považovali za přihlášení se k neměnné, narozením dané národnosti. Problém byl však v tom, že při sčítání mohl člověk uvést pouze jednu obcovací řeč, ač řada obyvatel habsburské monarchie byla bilingvních. Národnostní kategorie tedy měly jiné hranice a obsah než v současné době. Jeden konkrétní příklad pro ilustraci: spoluzakladatel vlastenecké a tělovýchovné organizace Sokol Jindřich (Heinrich) Fügner se narodil do pražské německé rodiny, ale v průběhu života se z něj stal český vlastenec. Protože se však nikdy nenaučil plynně česky, pravděpodobně by ve sčítání obyvatel figuroval jako Němec. Naopak, jeho zeť a pravá ruka Miroslav Tyrš, který pocházel z německé rodiny usazené v severních Čechách a psával se původně Friedrich Tirsch, si osvojil češtinu natolik dobře, že si na úřadech vynutil povolení, aby na německém gymnáziu mohl skládat maturitní zkoušku česky.

Vzpoura barbarů: Zeman, Mynář, Nejedlý a spol.  (ČTK)

Kulturní život

Nacionalistické soupeření Čechů a českých Němců během utváření moderních národů vedlo v 19. století k paralelnímu česko-německému systému školství, stejně jako k rozdvojení politického, ekonomického, kulturního a společenského života. V praxi to vypadalo tak, že takřka ke každé české organizaci zrcadlově existovala organizace německá. Dualistický byl také (nikoliv ovšem absolutně) kavárenský život, plovárny, hřiště, čítárny, kostely, tělovýchovné kluby apod.  To však zároveň zásadním způsobem přispělo k rozvoji (nejen) Prahy.

Připomeňme si klíčové subjekty pražské německé komunity, jejichž sídla a odkaz jsou stále živé, i když si to třeba laická veřejnost neuvědomuje. Centrem českého kulturního života byla v 19. století „Ferdinandka“, dnešní Národní třída, která je na svých koncích ohraničena Národním divadlem a Václavským náměstím. Pulsujícím srdcem německé komunity byly navazující Příkopy, kterým vévodil tzv. Německý dům. V poválečné éře byl tento objekt přejmenován na Slovanský dům, což bylo symbolické pro tehdejší snahu vymazat z pražské paměti německou stopu. Kolem něho vedla nedělní promenáda německy mluvících obyvatel a v něm se odehrávala značná část bohatého spolkového života, o který se staral spolek Německé Kasino, jenž lze chápat jako protiklad k české Měšťanské besedě. Pořádaly se tu oslavy, přednášky, výstavy a další akce, které dotvářely komunitní život. U zrodu Kasina stálo v červnu 1862 německé liberálně smýšlející měšťanstvo, které využilo politického a celospolečenského uvolnění, jež na přelomu 50. a 60. let 19. století umožnil pád Bachova neoabsolutismu a s tím spojený přechod monarchie ke konstitucionalismu. Členy správní rady byli v prvních letech existence Kasina vesměs lidé rekrutující se z vyšších měšťanských vrstev: obchodníci, průmyslníci, univerzitní profesoři, právníci, lékaři a vyšší státní úředníci, jejichž počet ve vedení však v průběhu let prudce klesal ve prospěch podnikatelů. Na rozdíl od obdobných českých spolků zde nemohli drobní obchodníci a řemeslničtí mistři získat funkce, ale jen řadové členství. Kasino se těšilo mezi pražskými Němci velkému respektu a oblibě a roku 1879 mělo již 1200 členů z celkového počtu 31 000 Němců žijících tehdy v Praze a na jejích předměstích. Členskou základnu tvořilo sice relativně rozmanité profesní a majetkové spektrum Němců, ale největší podíl měli vzdělaní a bohatší měšťané, z nichž byli mnozí zároveň židovského původu. Právě časté „překrývání“ německého a židovského elementu je typické pro tehdejší Prahu, stejně jako řadu dalších míst v českých zemích.

V Praze existovala také dvě velká německá divadla. Vedle staršího Královského německého zemského divadla, které sídlilo v již zmíněné budově Stavovského divadla, to bylo Nové německé divadlo, pro jehož potřeby byla postavena reprezentativní budova dnešní Státní opery. I na vzniku této umělecké instituce lze dobře demonstrovat česko-německé soupeření 19. století: německá komunita cítila potřebu vyrovnat se Čechům, kteří si založili „Zlatou kapličku“. Poměrně záhy po otevření v roce 1888 se Nové německé divadlo dostalo na kvalitní mezinárodní úroveň a hostilo řadu předních uměleckých osobností, jakými byli například Gustav Mahler, Richard Strauss či Enrico Caruso. Ve 30. letech 20. století se pak stalo bezpečným místem pro umělce, kteří museli opustit nacistické Německo kvůli svým demokratickým názorům či rasovému původu.

()

Věda a školství

Založení České akademie věd a umění bylo jedním z hlavních impulsů pro vznik Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách, u jejíhož zrodu roku 1891 stála řada významných osobností německého vědeckého a kulturního života českých zemí konce 19. století. Cílem spolku byla podpora českoněmeckých či ryze německých badatelů a společností na území Čech, podpora jejich činnosti a projektů, udělování cen, nadační a stipendijní programy a vydávání vědecké ročenky. Sídlem Společnosti se stal Clam-Gallasův palác na Starém Městě pražském, odkud se subjekt ve 20. letech 20. století již pod poupraveným názvem přestěhoval do budovy bývalého německého gymnázia na Vinohradech.

Od vědeckého života není možné oddělit školství, které bylo taktéž paralelní. Vedle obecných, měšťanských, a středních německých škol existovaly v Praze i dvě německé vysoké školy. Jednalo se o německou Karlo-Ferdinandovu univerzitu (později Německou univerzitu) a Německou vysokou školu technickou. Zatímco první fungovala paralelně s českou Karlo-Ferdinandovou univerzitou (později jen Univerzitou Karlovou), druhá byla konkurencí pro České vysoké učení technické. Německá univerzita byla nucena dělit se s českou kolegyní (a sokyní) o historické budovy Karolina a Klementina a poměrně známý je i spor o insignie, který provázely ve 30. letech 20. století i pouliční střety českých a německých studentů. Obě německé vzdělávací instituce měly ve svých řadách zajímavé a úspěšné osobnosti. Z řad pedagogů budiž vzpomenuto na fyzika Ernsta Macha, teologa Wenzela Antona Frinda či právníka a poslance Bruna Alexandra Kafku, bratrance slavného literáta. Mezi krátce zde působícími kapacitami nelze pominout Alberta Einsteina. Z řad absolventů vystupuje jméno manželů Carla Ferdinanda a Gerty Coriových. Pražští rodáci a absolventi německé lékařské fakulty se stali po odchodu do USA mezinárodně respektovanými vědeckými kapacitami a roku 1947 obdrželi Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství.

Vzhledem ke skutečnosti, že české dějiny jsou často i dnes interpretovány pouze jako dějiny českého národa, nikoliv českých zemí a v nich žijících etnik, zmizeli manželé Coriovi ze širšího povědomí české veřejnosti, pro kterou zůstávají těmi „pravými českými nobelisty“ jen Jaroslav Heyrovský a Jaroslav Seifert. Stejný osud však potkal Berthu von Suttner, rozenou Kinskou. Tato literátka a pacifistka se narodila na Staroměstském náměstí v paláci Kinských jako dcera rakouského polního maršála a roku 1905 se stala první ženou, která obdržela Nobelovu cenu míru.

Ale abychom úplně nekřivdili české veřejnosti, jsou osobnosti, které přece jen v paměti poněkud zůstávají. Jednou z nich je Alois Klar (†1833), filolog, pedagog, filantrop a zakladatel prvního ústavu pro nevidomé děti, jehož jméno v sobě skrývá i pražský Klárov. Otázkou je, kolik lidí jej spojuje s německou komunitou. Podobné to bude i s Moritzem Gröbem (†1891), jehož jméno nese výstavná novorenesanční vila Grébovka, ukrytá v zeleni Havlíčkových sadů na pomezí Vinohrad a Vršovic. Mimochodem, tento německo-židovský podnikatel našel místo posledního odpočinku na evangelickém hřbitově v Praze-Strašnicích. Drtivá většina zde pochovaných osobností je spjata s německou podnikatelskou, vědeckou a uměleckou sférou a je chvályhodné, že před pár lety prošel již značně zpustlý hřbitov aspoň částečnou rekonstrukcí.

Pavel Šafr – kniha Češi mezi pravdou a lží (archiv)

Samostatnou kapitolou, přesahující rozsah tohoto článku, jsou stavby, které byly v české metropoli postaveny německými, popřípadě německo-židovskými architekty a staviteli, a kolem nichž chodí Pražané a návštěvníci dodnes.

Pražská německá literatura

Příběh německé komunity v české metropoli by nebyl kompletní bez zmínky o literátech. Od druhé poloviny 19. století do nacistické okupace se naplno rozvinul ojedinělý fenomén tzv. pražské německé literatury, jenž svým významem překročil české hranice. Jedná se o nejvýznamnější komplex literárních německy psaných děl, který vznikl mimo souvislý německojazyčný prostor. Jak napsal Emil Utitz: „V posledních letech staré rakouské monarchie bylo zvykem ptát se každého mladého pražského Němce, který se dostal za hranice, jaké knihy napsal. Neboť že něco napsal, to se předpokládalo jako něco zcela samozřejmého.“ 

Klíčový vliv na tematickou a literární podobu tohoto fenoménu mělo právě specifické pražské prostředí, ze kterého většina jeho představitelů vzešla nebo v něm část svého života autorsky působila. Byla to právě ona intelektuální dynamika české metropole s prolínáním českého, německého a židovského etnika, která dodala této literatuře zcela unikátní rozměr. Jednou z hlavních výzev tehdy bylo postavení pomyslného kulturního mostu mezi českým a německým, resp. německo-židovským obyvatelstvem, o což řada německých literátů usilovala také překlady českých děl do německého jazyka.

Vedle osobností jako Franz Werfel, Gustav Meyrink či Rainer Maria Rilke je nejznámější tzv. Pražský kruh. Nedaleko výše zmíněné německé promenády Na Příkopech se nachází Hybernská ulice a v ní někdejší legendární kavárna Arco, ve které se od roku 1907 scházelo literárně-intelektuální uskupení, jehož ústředními postavami byli Franz Kafka, Oskar Baum, Felix Weltsch a Max Brod. Právě posledně jmenovaný stál u zrodu označení „Pražský kruh“ a byl to právě on, kdo byl jeho organizátorem a mozkem. A byl to také Max Brod, který nevyslyšel přání svého dlouholetého přítele Kafky a nezničil po jeho smrti literátovy rukopisy, čímž zachránil jeho odkaz pro umělecký svět. Dnes je Kafka zřejmě nejviditelnějším symbolem zmizelé pražské německo-židovské komunity a společně se svými druhy se dostal dokonce do učebnic literatury a stal se jedním z turistických lákadel hlavního města.

Na pestrost a rozmanitost „multikulturní laboratoře“ jménem Praha bychom měli myslet nejen při bilancování druhé světové války, která tragicky ukončila její existenci, ale také při aktuálních debatách o možnostech a přínosech mezikulturního soužití. Osud německé pražské komunity dobře ukazuje, že paralelní soužití majority a minority může mít synergické účinky, naopak hysterické osočování různých menšin může vyústit v katastrofu.

PhDr. Radek Aubrecht je učitelem dějepisu a základů společenských věd na pražském Gymnáziu Na Zatlance

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner