Kdo byl generál Vlasov, jehož vojáci pomáhali povstání v Praze

Generál Andrej Vlasov v roce 1942. (commons.wikimedia.org/Bundesarchiv, Bild 146-1984-101-29 / CC-BY-SA 3.0)

Generál Andrej Vlasov v roce 1942. | FOTO: commons.wikimedia.org/Bundesarchiv, Bild 146-1984-101-29 / CC-BY-SA 3.0

Vojáci generála Andreje Vlasova se počátkem května postavili na stranu pražských povstalců proti německým okupantům. Protože do té doby stáli na straně Hitlerova režimu, jejich podíl na osvobození Prahy se v době komunistického režimu nesměl připomínat. Je to ale součást historie a ta se prostě nějak stala a vždycky vypadá jinak, než líčí čítankové legendy.

Generál Vlasov se nesporně postavil proti zemi, v jejíž armádě sloužil. Stalo se tak poté, co se předtím jako velitel vyznamenal a byl za to také oceňován. On i další vojáci Rudé armády padli do zajetí i kvůli neschopnosti moskevského vedení, které hlásalo myšlenku, že se nesmí za žádnou cenu ustoupit, i kdyby to byl jen ústup taktický a mohl zachránit životy vojáků. Tento přístup a také to, že zajatci byli automaticky považováni za zrádce, protože přece měli padnout, měly jistě vliv na Vlasovovo smýšlení. Josif Stalin byl stejně bezohledný diktátor a nepřítel vlastních lidí jako Adolf Hitler v Německu. Jednání Vlasova lze jistě odsoudit, ale v rámci spravedlnosti je nutno poznamenat, že Stalin měl na svědomí nesčetněkrát více životů sovětských občanů než Vlasov.

Eric Drooker

Jaký byl život generála Vlasova od počátku až do hořkého konce? Stejně jako v případě Stalina i jeho mládí je spojeno s pobytem v ruském pravoslavném semináři. Z něj po Říjnové revoluci odešel a po krátkém studiu agronomie vstoupil v roce 1919 do Rudé armády. Po absolvování čtyřměsíčního kurzu byl přidělen jako velitel čety k ozbrojeným silám v jižním Rusku na jižní frontě. Po likvidaci „bílých sil“ na severním Kavkaze bojoval v severním Taursku proti Wrangelovým jednotkám. Byl velitelem roty a poté sloužil ve štábu. Koncem roku 1920 Vlasov velel jízdnímu a pěšímu průzkumu a podílel se na likvidaci „Machnovščiny“, což bylo anarchistické rolnické a partyzánské hnutí působící na Ukrajině v letech 1917-1922 během ruské občanské války. Hnutí chtělo nastolit sebeurčení rolníků a dělníků a zavést anarchistické sociální struktury. To pochopitelně do sovětského modelu státu vůbec nezapadalo. (Machnovština je pojmenována po svém iniciátorovi, aktivistovi Nestoru Machnovi, který byl ovlivněn myšlenkami Michaila Bakunina a Petra Kropotkina.)

Od roku 1922 Vlasov zastával velitelské a štábní funkce, ale věnoval se také svému dalšímu vzdělávání. V roce 1930 vstoupil do komunistické strany. V roce 1935 byl posluchačem Frunzeho vojenské akademie. Historik A. N. Kolsnik zjistil, že v letech „velké čistky“ v letech 1937-1938 byl Vlasov členem vojenského soudu v Leningradském a Kyjevském vojenském okruhu. Od srpna 1937 byl velitelem 133. střeleckého pluku 72. střelecké divize a od dubna 1938 zástupcem velitele této divize. Na podzim 1938 byl vyslán do Číny jako vojenský poradce a těšil se plné důvěře politického vedení. Od května do listopadu 1939 sloužil u Nejvyšší vojenské rady.

V lednu 1940 se Vlasov s hodností generálmajora stal velitelem 99. střelecké divize, která byla jako nejlepší divize Kyjevského vojenského okruhu v říjnu 1940 vyznamenána Řádem rudého praporu. Tehdejší lidový komisař obrany maršál Semjon Timošenko označil jednotku, které velel Vlasov, za nejvzornější divizi v celé Rudé armádě. Armádní noviny „Krasnaja zvezda“ zveřejnily článek o Vlasovovi, v němž vyzdvihly jeho schopnosti, disciplínu a péči o podřízené.

Rabín Lionel Blue (F24)

Vlasov původně bojoval na straně Sovětů proti Němcům a na začátku operace Barbarossa po přepadení SSSR se nacházel v oblasti 6. armády v oblasti severně od Lvova. Za statečnost a schopnosti byl na doporučení Nikity Chruščova jmenován velitelem 37. armády v Kyjevě.

Jako velitel IV. mechanizovaného sboru vedl protiútoky s velkými ztrátami z oblasti Brodů v tankové bitvě u Dubna koncem června a u Berdychova v červenci 1941. V září 1941 velel 37. armádě při obraně Kyjeva proti německé 6. armádě a včas se probojoval z obklíčení. Během bitvy o Moskvu byl pověřen velením 20. armády na západní frontě a po zahájení sovětské protiofenzívy v lednu 1942 dobyl zpět město Solněčnogorsk. Tento čin literárně oslavil básník Ilja Erenburg.

„V dubnu 1942 nahradil generála N. K. Klykova ve funkci vrchního velitele 2. úderné armády a bojoval pod Merežkovovým vedením na Volchovském frontu při osvobozování Leningradu (bitva u Volchova). 2. úderné armádě se podařilo postoupit dále než ostatním armádám, ale nemohla být zásobována v opěrných bodech, kterých dosáhla; ústup byl zakázán. Poté, co vojáci zkonzumovali své koně, později i kůru stromů a předměty z kůže a mnozí zemřeli hlady, byl zbytek Němci zahnán na útěk. Vlasov se mohl skrývat ještě téměř dva týdny, ale 12. července 1942 byl zajat německými vojáky.

Knihy Free Czech Media (FCM)

V německém zajetí inicioval mezi vězni výbor namířený proti Stalinovi. Reichsführer SS a vrchní velitel záložní armády Heinrich Himmler přesvědčil zpočátku neochotného Adolfa Hitlera, aby vytvořil Ruskou osvobozeneckou armádu s deseti granátnickými divizemi, tankovou jednotkou a vlastním letectvem. Nábor začal na podzim 1944. Vlasov se spojil s Hitlerovým wehrmachtem a s jeho pomocí vybudoval Ruskou osvobozeneckou armádu. Dne 10. února 1945 převzal vrchní velení nové armády v Münsingenu ve Švábské Juře. O něco později si Vlasov na žádost generála SS Gottloba Bergera vzal za svého pobočníka svého osobního přítele Karla I. Albrechta.“ (de.wikipedia.org.)

Dne 11. dubna 1945, těsně před osvobozením koncentračního tábora Buchenwald, ostřelovala tábor Vlasovova armáda umístěná v Buchenwaldu a odešla do Bavorska. Krátce poté, v prvních květnových dnech roku 1945, Vlasov porušil spojenectví s Německem a dovolil své 1. divizi pod velením generála Sergeje Buňačenka, aby se dočasně připojila k povstalcům v Praze. On sám se k tomuto podniku stavěl zjevně rezervovaně. Zatímco tato jednotka se po konečném osvobození Prahy od německé okupace Rudou armádou vzdala americkým vojskům, Karl I. Albrecht, který byl perspektivním agentem sovětské GRU, vylákal nic netušícího Vlasova na začátku května 1945 do pasti na Sověty obsazeném území. Není jasné, zda Američané napomáhali jeho dopadení, aby ho mohli tímto způsobem vydat Sovětskému svazu.

Soudní proces, který se konal za zavřenými dveřmi, začal 30. července 1946 a skončil rozsudkem smrti o dva dny později. 1. srpna 1946 byl Vlasov oběšen v moskevské Lubjance.

Marija Aljochinová (ČTK)

„Zběhnutí A. A. Vlasova do služeb Němců bylo pro sovětskou historiografii jednou z nejnepříjemnějších epizod války. Na cestu boje proti sovětské moci se vydali i další důstojníci Rudé armády, ale Vlasov byl nejvýše postavený a nejznámější ze všech. Sovětská historiografie se nepokusila analyzovat motivy jeho činů – jeho jméno bylo buď automaticky pošpiněno, nebo v lepším případě prostě zamlčeno.
L. Chmyrov-Dolgorukij, důstojník SD, který dohlížel na Vlasova v ROA a vystupoval u soudu jako jeho osobní pobočník, vzpomínal, že nacisté vždy chtěli vidět v čele ROA Dmitrije Michajloviče Karbyševa, nikoli Vlasova, a naposledy navrhli, aby Karbyšev vedl ROA až po svém uvěznění v táboře Flossenburg.

А. V. Isajev poznamenal, že mnozí Vlasovovi kolegové z Rudé armády, kteří po válce psali paměti, se dostali do nepříjemné situace:

„Když o bývalém veliteli napíšete dobře, řeknou vám: ,Jak jste toho parchanta mohli nevidět?‘ Když to napíšete špatně, řeknou vám: ,Proč jste nezavolal? Proč jste to nenahlásil?‘“

Například jeden z důstojníků 32. tankové divize 4. mechanizovaného sboru popisuje své setkání s Vlasovem takto: „Když jsem vykoukl z kabiny, všiml jsem si, že velitel pluku hovoří s vysokým generálem v brýlích. Okamžitě jsem ho poznal. Byl to velitel našeho 4. mechanizovaného sboru. Přistoupil jsem k nim a představil se veliteli. Jméno „Vlasov“ není v celém vyprávění o bojích na Ukrajině v červnu 1941 vůbec zmíněno.

М. Е. Katukov se raději nezmiňoval o tom, že jeho brigáda byla podřízena armádě, které velel Vlasov, a bývalý náčelník štábu 20. armády Západního frontu L. M. Sandalov ve svých pamětech vyloučil nepříjemné seznámení se svým velitelem s verzí o Vlasovově nemoci. Později tuto verzi podpořili a rozvinuli další badatelé, kteří tvrdili, že od 29. listopadu do 21. prosince 1941 plukovník Sandalov působil jako velitel 20. armády Západního frontu a právě pod jeho skutečným vedením 20. armáda osvobodila Krasnou Poljanu, Solněčnogorsk a Volokolamsk.“ (ru. wikipedia.org.)

Na začátku září 2009 se synoda biskupů Ruské pravoslavné církve v zahraničí na svých zasedáních dotkla kontroverze kolem knihy církevního historika protojereje Georgie Mitrofanova „Tragédie Ruska“. „Zakázaná“ témata dějin XX. století v církevním kázání a publicistice. Zejména bylo zjištěno, že:

„Tragédie těch, kterým se běžně říká ,Vlasovci‘ … je opravdu velká. V každém případě by měla být chápána s veškerou možnou nestranností a objektivitou. Bez tohoto pochopení se historická věda mění v politickou žurnalistiku. Měli bychom se vyhnout „černobílému“ výkladu historických událostí. Zejména se domníváme, že označení činu generála A. A. Vlasova za zradu je neuváženým zjednodušením tehdejších událostí. V tomto smyslu plně podporujeme snahu otce Georgie Mitrofanova přistupovat k této otázce (či spíše k celé řadě otázek) s měřítkem odpovídajícím složitosti problému. V ruské diaspoře, jejíž součástí se stali přeživší členové ROA, byl a zůstává generál A. A. Vlasov jakýmsi symbolem odporu proti bezbožnému bolševismu v zájmu obrody historického Ruska… Vše, co dělali, dělali pro vlast v naději, že porážka bolševismu povede k obnově silného národního Ruska. Německo bylo „Vlasovci“ považováno pouze za spojence v boji proti bolševismu, ale oni, „Vlasovci“, byli připraveni v případě potřeby postavit se ozbrojenou silou jakékoli kolonizaci nebo rozparcelování naší vlasti. Doufáme, že v budoucnu budou ruští historici přistupovat k tehdejším událostem spravedlivěji a nestranněji než dnes.“ (ru. wikipedia.org.)

Je vidět, že i samotní Rusové se ohledně hodnocení postav své historie někdy neshodnou sami mezi sebou.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]