Kdo byli (skoro) všichni ti muži a ženy na dvoře Václava Havla

REPRO: YOUTUBE ()

Dnes se soustřeďuje pozornost především na osobu samotného Václava Havla, disidenta, dramatika a prezidenta. Veřejnost zná také jeho spolupracovníky, kteří se později dostávali do různých významných funkcí, jako byli třeba Michael Žantovský, jeho mluvčí a později velvyslanec ve spojených státech nebo Alexandr Vondra, pozdější ministr obrany. Byli tu lidé jako slovenský herec Milan Kňažko, který se stal jakýmsi ministrem zahraničí Slovenska ještě před získáním slovenské samostatnosti a Karel Schwarzenberg, Havlův kancléř a ministr zahraničí, Luboš Dobrovský, ministr obrany a velvyslanec v Moskvě.

Kromě nich tu ale byli další, kteří obklopovali Václava Havla po jeho příchodu do funkce prezidenta a už předtím je znala aspoň část naší veřejnosti. Ne všichni byli hvězdami bulváru všeho druhu. Přesto vynikají ve srovnání s těmi, kteří seděli na Hradě v dalších obdobích, především za jeho nástupců. Ten rozdíl se dá vyjádřit jednou jednoduchou větou, byli by významní, i kdyby žádnou funkci nikdy nedostali.

Začít bychom měli připomínkou člověka, který Havla na Hradě nedoprovázel, ale měl vliv na jeho vývoj v určitém období Havlova života.

Jak je známo, Václav Havel byl člověkem jakési neurčité duchovnosti. Ačkoliv se nikdy nezařadil do žádného jasně definovaného proudu a nehlásil se k nějaké církvi, v jednom období měl blízko ke skupině intelektuálů z katolického prostředí, kterému se říkalo Kampademie“, kterou inspiroval Zdeněk Neubauer (1942-2016), biolog a filozof, který pořádal v době komunistického režimu četné neoficiální semináře. Byla to pozoruhodná postava, která je těžko zařaditelná do nějaké škatulky. Byl synem právníka, ale svůj život věnoval přírodovědě. Po studijním pobytu v Itálii, kam odjel v době jisté politické oblevy v roce 1967, se zabýval studiem molekulárních mechanismů. V době normalizace se nesměl stát docentem a pracoval jako laboratorní technik. Protože se nemohl vědě věnovat na potřebné profesionální úrovni, byť znal plynně šest jazyků a publikoval odborné a citované práce, v roce 1981 z katedry odešel. Stal se programátorem pro ČKD a věnoval se šíření zahraničních vědeckých textů. V 80. letech se sblížil s disidentským prostředím. Až po roce 1989 se mohl vrátit na univerzitu a přednášel na Katedře filozofie a dějin přírodních věd. Jako prezident Václav Havel probíral s Neubauerem své projevy, pokud šlo o témata přírodních věd.

Neubauerovo myšlení je těžko uchopitelné a přesto pochopíme, proč byl Havlovi (a Havel jemu) v mnohém myšlenkově blízký. Zajímal se o hermetickou tradici, vedl v rozhlase debatu s Jiřím Grygarem o vědeckém poznání.

Havlovi je snadné vyčítat neurčitost, pokud jde o jeho postoj k duchovním záležitostem, ta ovšem pramení právě z nejasnosti těchto záležitostí, kde měl jakousi vrozenou neochotu zaujmout ortodoxní názor. To, co svět později znal z Havlových zahraničních projevů a co často dráždilo domácí publikum, má krom jiného svůj původ právě v intelektuálním vlivu Neubauera a dalších lidí, jako byli Daniel Kroupa, Václav Benda, jeho bratr Ivan Havel a dalších. Bez nich by to byl Havel asi méně „spirituální“ a „kosmický“, někdy k prospěchu, někdy zase ke škodě věci.

Vladimír Hanzel (1951) se stal osobním tajemníkem Václava Havla v srpnu 1989, kdy se znali už tři roky. Havel ho požádal, aby mu pomohl s rozsáhlou korespondencí.

Hanzel se v roce 1961 přestěhoval s rodiči ze Slovenska do Prahy. Od roku 1969 pracoval jako referent na Federálním statistickém úřadě, průvodčí a řidič tramvají, uklízeč na ČVUT, prodavač ve stánku Národního muzea. V letech 1979-86 byl programátorem počítačů a samostatným matematickým analytikem. V letech 1986–89 působil jako hudební publicista a psal do Melodie a Gramorevue a pod pseudonymem do samizdatových Lidových novin. Byl u zakládání Občanského fóra a v letech 1990–2003 byl tajemníkem prezidenta republiky a ředitelem jeho sekretariátu. Byl prvním, kdo oznámil 18. 12. 2011 na svém Facebooku smrt Václava Havla. Hanzel byl svědkem mnoha událostí a dramatických zvratů, o kterých ale v novinových rozhovorech nechce mluvit.

Dalším z lidí „kolem Havla“, které nebylo nutné každému představovat,  byl Ivan Medek (1925-2010), který se zapsal do vzpomínek mnoha lidí svou pověstnou větou: „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň.“

Medek pocházel z rodiny, která měla své místo v československé historii. Jeho otcem byl generál Rudolf Medek (1890-1940), legionář v Rusku a nositel řádu Čestné legie. Bratrem byl malíř Mikuláš Medek (1926-1974).

Ivan studoval na pražské konzervatoři, ale z politických důvodů odtamtud musel odejít. Státní bezpečnost si o něm poznamenala: „K únorovým událostem zaujal vlažné a nevšímavé stanovisko. […] Akcí, pořádaných jak stranou, tak i organisacemi Národní Fronty se nezúčastňuje. Na naše zřízení dost často nadává i veřejně, ke členům stranu v jeho bydlišti se chová nevšímavě a nadřazeně. Naše zřízení považuje za dočasné, neustále se vyjadřuje o tom, že u nás není žádná demokracie, že prý demokratický stát je USA. Sám pevně věří tomu, že u nás v nejbližší době dojde k převratu, že u nás budou osvobozovat Američané. […] Je zaměřen proti našemu zřízení reakčně a nepřátelsky. Ve své nenávisti k našemu zřízení by byl schopen i těch nejhorších činů. […] Vyhýbá se stykům se soudruhy.

Když podepsal v lednu 1977 Chartu 77, byl vyhozen z práce v Supraphonu a pracoval jako umývač nádobí a šatnář. Po výsleších na Stb ho jednou estébáci udeřili do hlavy a nechali ležet v lese za Prahou a Medek pak odešel do exilu. Tam se stal dopisovatelem Hlasu Ameriky a dalších médií.

V letech 1993–1996 působil v Kanceláři prezidenta republiky Václava Havla jako ředitel Odboru vnitřní politiky, v letech 1996–1998 byl vedoucím prezidentovým kancléřem. V posledních letech života ho nemoc upoutala na lůžko a neopouštěl svůj byt. Pozoruhodné bylo, s jakým klidem a vyrovnaností to nesl a jak bystře komentoval dění v zemi. Dalo by se říci, že to byl přesvědčený demokrat starého prvorepublikového střihu.

Na Hradě se objevila řada postav z kulturní scény, což bylo dáno tím, že Havel přišel do cizího prostředí, kde některým lidem občas ujelo oslovení „soudruhu prezidente“.

Jedním z těch, kteří byli na Hradě od počátku, byl Ladislav Kantor (1945-2015) hudebník a hudební publicista. Lidé ho zaznamenali jako člena skupiny C&K Vocal, kde byl textařem a zpěvákem.

Kantor byl první ředitel sekretariátu a protokolu Kanceláře prezidenta republiky a poradce Václava Havla v letech 1990–1992.

Jiří Křižan (1941-2010), byl scénárista známých filmů. Občané si ho asi poprvé všimli během takzvané Bartončíkovy aféry, kdy dva dny před prvními svobodnými volbami vstoupili 6. června 1990 na tiskové konferenci Jiří Křížan, Jan Ruml a Pavel Rychetský a oznámili, že předseda lidové strany Josef Bartončík byl agentem Státní bezpečnosti. Václav Havel byl v té době v Moskvě a o tiskové konferenci předem nevěděl. Že na Bartončíka jako spolupracovníka vedla Stb spis, je zřejmé, jaké bylo politické pozadí události v roce 1990, je poněkud nejasné a všechno zanechává určitou pachuť. Petr Pithart později napsal v knize Devětaosmdesátý: „Nikdy jsem neuvěřil tomu, že chtěl Václav Havel před červnovými volbami 1990 kauzou Bartončík ublížit lidovcům. Kdyby tomu tak bylo, nikdy by nemohl navrhovat Sachera jako premiéra. Bartončík tenkrát porušil slovo dané prezidentovi a ten, a spolu s ním i disidenti kolem něj, byl zkrátka na agenty StB poněkud alergický. Já ostatně také. Akorát jsme nevěděli, kteří všichni to ještě jsou.“

Křižan měl dost důvodů mít ke komunistickému režimu negativní postoj. Jeho otec, majitel pily, byl v roce 1951 popraven jako údajný velezrádce. V roce 1958 Křížana vyloučili z gymnázia, protože napsal neuctivou báseň u příležitosti smrti prezidenta Antonína Zápotockého.

V listopadu 2009 řekl v rozhovoru pro iDnes: „Vyrůstal jsem v prostředí, kde všichni komunističtí prezidenti počínaje Gottwaldem byli nenáviděni. Byli nám odporní a snažili jsme se je zlehčovat a dělat si z nich aspoň legraci. Takže když Zápotocký umřel, musel jsem napsat ódu na jeho smrt.“

Pracoval jako horník, až v letech 1964-1968 vystudoval scenáristiku a dramaturgii a pak pracoval jako scenárista. Napsal scénáře k filmům jako Stíny horkého léta, Signum laudis a Je třeba zabít Sekala. Za Signum laudis byl navržen na státní cenu Klementa Gottwalda, ale cenu odmítl převzít, protože to byl vlastně Gottwald, kdo jeho otce poslal na smrt. Jako scénárista tím ovšem skončil.

V době končící normalizace se podílel na petici za propuštění Václava Havla, kterého režim ještě v roce 1989 zavřel. Byl spoluautorem petice Několik vět a působil od počátku v Občanském fóru.

Barbora Tachecí se ho v rozhovoru ptala, jak mohl vycházet s chartisty, kteří byli v 50. letech nadšenými komunisty. „Ptal jsem se na to Václava Havla, jak mohl být ve stejném bratrstvu s lidmi tohoto typu. Došlo tam evidentně ke spojení společným nepřítelem. To bylo tak silné, že se ta minulost stírala. Oni se v té době taky tvářili tak protikomunisticky, že to prostě člověk přijal. Až později se začalo ukazovat, že komunistickou minulost nejde zapomenout.“

Jiří Křižan zemřel náhle na infarkt v roce 2010. Ve stejný rok ještě kandidoval za TOP 09 do Sněmovny.

Na Hradě se ve vedlejších rolích objevily i další tváře, které byly známy z umělecké scény. Jednou z nich byla i herečka a zpěvačka Věra Křesadlová, druhá manželka režiséra Miloše Formana a matka dvojčat Petra a Matěje. S Havlem se znala ještě z dob jeho přátelství s Milošem Formanem. Potkala se s ním pak, když už byl prezidentem. Sama říká, že se z legrace zeptala, jestli není nějaká práce na Hradě. Shodou okolností bylo volné místo správce takzvaného „domečku“ v Královské zahradě, kde kdysi bydlel prezident Husák. Někdy Václavu a Olze Havlovým i vařila.

Bylo by třeba zmínit ještě řadu dalších lidí, Věru Čáslavskou, Jana Rejžka, Jiřího Ješe, architekta Miroslava Masáka, dramatika Petra Oslzlého, spisovatelku Edu Kriseovou, Jana Šolce. důležitý je ale celkový dojem. Ať už šlo o osobnosti někdy všelijak kontroverzní, patří k atmosféře polistopadové doby, která se sotva bude v dohledné době opakovat. Když se podíváme na to, co přišlo potom za dob Václava Klause (konspirační blouznivec a přítel putinovského Ruska Petr Hájek) a Miloše Zemana (předlistopadový velitel tankové divize Zbytek, LUKOIL Aviation Czech Nejedlý, psavec z Haló novin Ovčáček) nezbývá než uronit hořkou slzu.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]