Lídři koalice SPOLU – Markéta Pekarová Adamová, Petr Fiala a Marian Jurečka FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Ten názor se stále znovu a znovu objevuje a před volbami do poslanecké sněmovny se to bude dít ještě častěji: éra tradičních stran je pryč a už se nevrátí. Ve skutečnosti jsou ale tyhle subjekty mnohem životaschopnější, než si leckdo myslí. Můžou za to především hodnotové základy, ze kterých čerpají a díky kterým jsou schopné překonávat i ty největší krize a obtíže.
Podle některých komentátorů výše zmíněný názor potvrzují trendy patrné v předvolebních šetřeních a nemusí jít pouze o poslední průzkum agentury Kantar CZ pro Českou televizi, ve kterém velmi výrazně dominovala koalice Pirátů a hnutí STAN. U tohoto šetření stále ještě není jasné, zda nešlo minimálně zčásti o ojedinělý výkyv, případně zda se v něm neprojevila metodika této konkrétní agentury, kdy se může ukázat, že realitě jsou blíže průzkumy jiných společností.
Když se ale podíváme na dlouhodobá čísla ze všech dostupných průzkumů, je zjevné, že uskupení jako hnutí ANO, Pirátská strana, Starostové a nezávislí či SPD Tomia Okamury – tedy všechno subjekty, které nelze považovat za tradiční – mají mnohem větší podíl voličů než ta ostatní. Plyne z toho však, že tradiční strany jsou už za zenitem a jejich doba nenávratně skončila?
Jako u všeho, i u politických stran a hnutí jenom čas prověří, zda jsou vystavěné kolem něčeho, co má určitou trvalost a co je schopné odolávat plynoucím rokům, desetiletím a možná i delším časovým obdobím. Pokud máme stranu, která přečkala ať už tři desetiletí, nebo která má tradici už více než století, přece jen je u ní větší pravděpodobnost, že v nějaké podobě přečká a vydrží třeba i ještě jednou tak dlouhou dobu a dost možná i zažije nové slavné časy, kdy bude opět dominovat, než strany či hnutí, jejichž historie je nesrovnatelně kratší.
Zkrátka čím více krizí, těžkých zkoušek a období nějaký subjekt přečkal a překonal, tím větší je šance, že přežije i další, které teprve přijdou, a to už jen z toho důvodu, že si vůči nim jednak vypěstoval jistou odolnost, ale hlavně má hlubší základy, na kterých stojí a z nichž může čerpat.
Hlubší hodnotové základy
U tradičních politických stran, za které v českém prostředí můžeme považovat ODS, křesťanské demokraty, ČSSD, komunisty a nakonec i TOP 09 (ta vznikla z velké části odštěpením od KDU-ČSL), jde o hodnoty a ideály, na nichž jsou postavené a ze kterých se znovu dokážou obrodit, když už je nejhůř.
Samozřejmě i těmto stranám hrozí, že na dlouhou dobu zmizí ze scény a že mohou velmi zeslábnout, když přijdou o důvěru svých voličů, což je aktuálně případ sociálních demokratů a komunistů. Přesto je však větší pravděpodobnost, že se třeba i po delší době nějak vzchopí a povstanou z popela, než když se to samé přihodí partajím, které těží pouze z nějakého momentálního rozpoložení voličů.
Ty nemají hlubší hodnotové základy a mnohem snáze mohou být nahrazeny zase nějakou zbrusu novou partají, případně, když padnou na dno, nemají se od čeho odrazit, aby se opět postavily na nohy. Jednoduše řečeno jim schází ideje, ze kterých by mohly čerpat energii dát se zase dohromady.
Analytik a reportér Vratislav Dostál ve svém článku na serveru Info.cz zajímavým způsobem popisuje tři konflikty, které považuje za základní v české politice. První je podle něj mezi novými protestními či populistickými formacemi a tradičními politickými stranami, druhý najdeme mezi vládními a opozičními formacemi a třetí mezi pravicí a levicí.
Ohledně posledního Dostál píše: „Třetí, tradiční a do roku 2010 dominantní konfliktní linie české politiky je pro obrovské množství lidí už naprosto irelevantní. Prakticky ji při svém rozhodování vůbec neberou v potaz. Důvod je prostý: strany tradiční pravice a levice sice dvacet let předstíraly nemilosrdný konflikt, když šlo ale do tuhého, politici si vždy hleděli především svého společného zájmu. V očích mnoha voličů to ve finále byla skupina lidí, kteří bez ohledu na stranické triko hájili primárně své skupinové, chcete-li třídní zájmy. Dělo se tak navíc v čase bezprecedentního přerozdělování státního majetku do soukromých rukou.“
Konflikt mezi pravicí a levicí
Vratislav Dostál má pravdu v tom, že když srovnáme volební výsledky ve sněmovních volbách v roce 2006 a 2010 a zaměříme se především na v pořadí první dvě strany, je hned patrné, že se v té době u voličů začalo něco dít: ODS a ČSSD se tehdy propadly z 35,38 a 32,32 procenta na 20,22 a 22,08 procenta hlasů.
Tehdy skutečně konflikt mezi pravicí a levicí začal být pomalu ale neúprosně překrýván jinými konflikty. Říkat ale, že je tento konflikt překonaný a mrtvý, je stejné jako tvrdit, že sopka Etna nadobro vyhlasla. Velmi pravděpodobně se vám takové tvrzení vymstí a dříve či později vás překvapí, jaké vulkanické činnosti je ještě schopná.
A stejné je to i s konfliktem pravice a levice a nakonec i s tradičními politickými stranami. Sice stále ještě mají před sebou těžké období, ovšem úkol, který před nimi stojí, je jasný: pracovat na tom, aby byly důvěryhodné pro voliče a aby nikdo nepochyboval o tom, že jejich hodnotové základy a ideály jsou opravdové a nejde jen o ozdobu, kterou při nejbližší příležitosti obětují svým zájmům a osobnímu prospěchu.
A v neposlední řadě musí také pečovat o to, aby měly ve svých řadách schopné a kompetentní politické lídry. Když tohle všechno budou dělat, je jen otázka času, kdy tradiční strany obživnou stejně jako Etna při erupci a všem ukážou, že ještě zdaleka nepatří do starého železa.
