Andrej Babiš (ANO) a bývalý prezident Miloš Zeman FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
ANALÝZA / V posledních letech je v české politice stále zřetelnější posun od tvrdého, ale věcného střetu k ostřejší, emotivnější a často i osobně útočné komunikaci. Samotný konflikt přitom není problém. Pluralitní demokracie na něm stojí. Co se ale mění, je povaha konfliktu, kdy se místo sporu o návrhy a jejich dopady častěji vede boj o morální převahu. Protivník není jen oponentem, ale „hrozbou“, „zrádcem“, „extremistou“ nebo naopak „sluníčkářem“ či „nepřítelem národa“. Tím se politika mění v kulturní válku a společnost v soubor uzavřených skupin, které spolu hůř mluví, hůř se navzájem slyší a stále méně sdílejí stejný slovník.
Pokud chceme analyzovat postupnou vulgarizaci české politické debaty a zřejmě již nepřekročitelné rozdělení společnosti, o nichž se stále častěji mluví, je nutné sledovat konkrétní výroky, jejich kontext i místo, kde zazněly. Teprve souhrn těchto případů ukazuje, že nejde o izolované excesy, ale o dlouhodobý posun stylu veřejné komunikace, kterému dveře dokořán otevřel bývalý prezident Miloš Zeman.
Prezidentství Miloše Zemana skutečně znamenalo výrazný předěl. Ovšem nikoliv z důvodu, že šlo o historicky první přímo volenou hlavu státu. Zeman totiž do úřadu i do společnosti úmyslně zasel semeno nenávisti, vulgarity a sprostoty.
Například již 2. listopadu 2014 v přímém přenosu pořadu Hovory z Lán na Českém rozhlasu použil při vysvětlování názvu ruské skupiny Pussy Riot vulgární formulaci: „kun*a sem, kun*a tam“. Výrok hájil jako doslovný překlad, nicméně zazněl z úst hlavy státu ve veřejnoprávním médiu. V témže pořadu označil novináře za „idioty“ a dlouhodobě o některých médiích hovořil jako o „žumpě“ či „hnoji“.
V roce 2017 při návštěvě Olomouckého kraje nazval své kritiky „blbečky“ a v rozhovoru pro Parlamentní listy v roce 2018 prohlásil: „Pokud by selhaly demokratické prostředky, je tu ještě kalašnikov.“ Metafora útočné pušky v kontextu politického konfliktu byla široce interpretována jako legitimizace násilnického jazyka. V prosinci 2018 v TV Barrandov při debatě o BIS označil její vedení za „čučkaře“ a její výroční zprávy za „plácání“.
Opakované používání expresivních, vulgárních či dehonestujících výrazů nejvyšším ústavním činitelem tak postupně posouvalo hranici toho, co je v politice považováno za přijatelné.
Učenlivý žák
Na tento styl aktivně navázal předseda hnutí ANO Andrej Babiš. Zejména v období po roce 2019. Během demonstrací spolku Milion chvilek pro demokracii na pražské Letné v červnu a listopadu 2019 hovořil o „kampani“ a „účelovce“, čímž zpochybňoval legitimitu statisícových protestů. V Poslanecké sněmovně PČR prohlásil, že jde o „organizovanou kampaň“, a o některých investigativních reportérech hovořil jako o lidech, kteří „pracují proti této zemi“. O účastnících protestů tvrdil, že jsou zaplaceni. Jedna z nich, Jana Filipová, si tuto lež nenechala líbit a na Babiše podala žalobu na ochranu osobnosti.
V ostré podobě se pak Babišův jazyk projevil v srpnu 2022 na předvolebním mítinku ANO v Táboře, kde prohlásil: „To jsou fašisti a nacisti. To jsou voliči SPOLU a PirStanu. To jsou lidi, kteří jsou nebezpeční.“ Označení demokratických soupeřů a jejich voličů za „fašisty a nacisty“ představovalo přímé historické nálepkování.
Během prezidentské kampaně v lednu 2023 pak ve videu šířeném na sociálních sítích uvedl, že jeho protikandidát by mohl „zatáhnout Česko do války“, čímž pracoval s existenciální obavou z vojenského konfliktu v době probíhající rusko-ukrajinské války. Specifickým rysem Babišovy komunikace byly i billboardové kampaně. Nechal vylepit plakáty s hesly typu „Nezavleču Česko do války. Jsem diplomat, ne voják“, které implicitně spojovaly protikandidáta s válečným rizikem. Kritici upozorňovali, že taková sdělení pracují s obavami z ozbrojeného konfliktu a zjednodušují bezpečnostní politiku do osobního strašení.
Dlouhodobý osobní konflikt vedl Babiš s Miroslavem Kalouskem, o němž opakovaně tvrdil, že „zabil lidi cez padáky“, tedy že nese odpovědnost za úmrtí vojáků v souvislosti s armádními zakázkami. Soudy tato tvrzení označily za nepravdivá a v roce 2025 musel Babiš na základě pravomocného rozhodnutí zaslat Kalouskovi omluvu.
Podobně v minulosti označoval některé novináře za „zkorumpovanou pakáž“ či „prolhaná média“. Soudní spory o ochranu osobnosti se tak staly opakovaným korektivem politického projevu.
Politika postavená na nenávisti
Ještě vyhrocenější jazyk dlouhodobě používá předseda SPD Tomio Okamura. V roce 2018 v rozhovoru zpochybňoval charakter protektorátního tábora v Letech u Písku, když tvrdil, že šlo o „neoplocený pracovní tábor“, což vyvolalo ostrou reakci historiků i části politické reprezentace. V kampaních SPD opakovaně zaznívaly slogany spojující migraci s kriminalitou a výrazy o „nepřizpůsobivých“.
Zatímního vrcholu dosáhnul Okamura ve svém novoročním projevu 1. ledna 2026, kdy uvedl, že vláda podporuje „naprosto nesmyslnou válku na Ukrajině“, hovořil o „bruselském vlaku k třetí světové válce“ a o „zlodějích okolo Zelenského junty“.
Jazyk apokalyptické hrozby a delegitimizace zahraničního partnera se tak stal součástí oficiálního projevu předsedy parlamentní strany a třetího nejvyššího státního funkcionáře.
I druhá strana má svůj podíl
K vyhrocené komunikaci docházelo i ze strany „opačného tábora“. Starosta pražských Řeporyjí Pavel Novotný z ODS opakovaně používal na sociálních sítích vulgární výrazy vůči politickým soupeřům. V roce 2025 se musel pravomocně omluvit Tomiu Okamurovi za urážlivé výroky a uhradit finanční satisfakci.
Tehdejší premiér Petr Fiala v kampani v září 2025 varoval, že pokud „populisté a extremisté zvítězí“, je ohrožena demokratická orientace země. O den později uvedl, že by Česká republika mohla „riskovat politické směřování na Východ“. Tyto výroky nejsou samozřejmě osobními urážkami, ale pracují s ostrým ideovým vymezením. Politický soupeř je rámován jako někdo, kdo může odvést zemi „na Východ“ či šíří strach.
Podobný vymezující jazyk použil předseda STAN Vít Rakušan v dubnu 2024 na republikovém sněmu hnutí, když mluvil o tom, že se „k moci snaží dostat nebezpeční populisté a na politické scéně sílí extrémní proudy“. Výraz „nebezpeční populisté“ není konkrétní obvinění, ale hodnotící nálepka, která rozděluje politickou scénu na „odpovědné“ a „rizikové“. Takové výroky mohou mobilizovat vlastní příznivce, zároveň však upevňují pocit, že druhá strana je hrozbou, nikoli legitimní součástí demokratické soutěže.
Vyhrocené výroky zaznívaly a stále častěji zaznívají v parlamentních debatách. Například poslanci SPD i ANO opakovaně označovali vládní politiky za „zrádce národa“ nebo „škůdce České republiky“. Naopak z vládní strany zaznívaly výroky o „extremistech“ či „proruských silách“, čímž se spor dále moralizoval. Jazyk „vlastizrady“, „kolaborace“ či „fašismu“ se tak stal běžnou součástí slovníku napříč spektrem.
Chronologicky lze tedy sledovat jasnou linii – od vulgarit a expresivních metafor prezidenta Zemana přes otevřené historické nálepkování oponentů Andrejem Babišem až po systematické používání apokalyptického rámce a silně hodnotících označení v projevech Tomia Okamury.
Konkrétní citace, data a místa dokládají, že jazyk české politiky se posunul od ostré polemiky k častému užívání vulgarit, historických paralel s totalitou a obrazů existenční hrozby. Výsledkem je prostředí, v němž je politický protivník stále častěji líčen nikoli jako soupeř v demokratické soutěži, ale jako morálně zkažený, nebezpečný či nepřátelský element.
Pravda není důležitá
Jedním z nejsilnějších motorů tohoto trendu je tzv. ekonomika pozornosti. Hrubost, zkratka, ostrý slogan a obraz nepřítele jsou komunikace, která se šíří rychleji než pravdivý, ale mnohem složitější argument. V digitálním prostředí přitom politik často nemluví „k celé zemi“, ale především ke svému jádru, které chce mobilizovat a udržovat v pohotovosti, protože pořád někde číhají nějaké volby.
Proto se vyplácí vyhrotit konflikt a přenést ho do roviny identity. Neřeší se, zda je určité opatření dobré, či špatné, ale kdo je „na naší straně“ a kdo je „proti nám“. V takové situaci se navíc „kvalita“ argumentu stává vedlejší; důležité je, zda sdělení vyvolá emoci, která posílí příslušnost k táboru: hněv, strach, pohrdání, pocit ohrožení nebo pocit, že „konečně někdo říká nahlas pravdu“.
Výsledkem je, že část společnosti začne vnímat politického oponenta nikoli jako někoho, s kým se vede spor o míru a formu podpory, ale jako někoho, kdo ohrožuje samotné základy státu. V takové atmosféře už nejde o to, co je racionálně efektivní, ale co je morálně „správné“ a kdo je „na správné straně dějin“.
Další viditelnou rovinou zhrubnutí je přesun od věcného sporu k osobnímu ponížení. Příkladem jsou televizní debaty a mediálně exponované střety, které začnou argumentem, ale skončí historickými analogiemi, urážkami a připomínáním minulých křivd. Když se do diskuse dostane slovník typu „práskání jako v 50. letech“, připomínání členství v KSČ nebo podobné narážky, přestává být cílem přesvědčit diváka o programu a začíná být cílem protivníka morálně zdiskreditovat.
Takové střety mají pro publikum často větší emocionální náboj než jakákoli čísla nebo fakta, ale zároveň v něm zanechávají pocit, že politika je především špinavý boj. To dlouhodobě posiluje cynismus („všichni jsou stejní“), a zároveň podporuje radikalizaci tábora („když oni hrají takhle, my musíme taky“).
S tím souvisí i další fenomén. Testování hranic přes extremistickou estetiku, symboly a „ironii“. Společensky citlivé symboly a výroky se někdy obhajují jako provokace, humor, nadsázka, „internetový folklor“ nebo zástupný problém. Jenže právě tím se zvyšuje tolerance k tomu, co dřív bylo považováno za jasně nepřijatelné. Krystalickým příkladem je Filip Turek a jeho „hajlování“ a záliba v nacistické Třetí říši.
V praxi to však často funguje tak, že kontroverzní obsah vytvoří silný odpor jedné části společnosti, ale druhé části poskytne jakési zadostiučiněné „oni se pohoršují, takže je to dobře“. Místo aby taková epizoda vedla k uklidnění a návratu k věcnosti, stane se palivem pro mobilizaci tábora a pro další posun normy směrem dolů.
Z dlouhodobého hlediska se tím společnost netříští jen podle názorů na ekonomiku či zahraniční politiku, ale i podle toho, co ještě považuje za přípustný humor, provokaci či veřejné gesto.
Nejde však jen o jednotlivé excesy. Podstatná je jejich kumulace. Když se v prostoru opakovaně objevují výroky o „extrémistech“, „populistech“, „nekonstruktivní opozici“, „destrukci“ či „rozdmýchávání strachu“, a proti tomu na druhé straně výroky o „zrádcích“, „fašistech“, „nacistech“, případně dehumanizující výpady, vzniká dojem, že politika je aréna, v níž se nevede spor o správu věcí veřejných, ale zápas o to, kdo je slušný člověk a kdo je nepřítel. Právě to je mechanismus rozdělování společnosti: lidé už si nepřipisují odlišné názory, ale odlišnou morálku. A jakmile se spor moralizuje, kompromis je stigmatizován, protože znamená „ustoupit zlu“.
Důsledky jsou praktické a hmatatelné. Prvním je eroze jakékoliv důvěry. Když se dlouhodobě tvrdí, že instituce jsou zkorumpované, protivník je nelegitimní a systém je nastaven proti „normálním lidem“, klesá ochota respektovat výsledky demokratických procesů. Druhým je kmenové chování. Lidé vybírají informace podle toho, zda posilují identitu jejich tábora, a stávají se imunní vůči korekcím, protože korekce přichází „od nepřítele“. Třetím je pak ztráta společného jazyka, protože totožné pojmy znamenají pro různé tábory něco zcela odlišného. Jenže bez sdílených významů se věcný spor rozpadá.
Zhrubnutí společnosti není jen otázka toho, že se v politice říká víc sprostých slov. Je to změna pravidel hry z argumentu na identitu, z programu na symbol, z debaty na mobilizaci. A protože se tento styl komunikace v digitálním prostředí často vyplácí, má tendenci se šířit. Buď jako vědomá cílená strategie, nebo jako přizpůsobení se tlaku publika a médií.
Pokud se má však veřejný prostor zklidnit a hluboký příkop mezi lidmi má být aspoň trochu zasypán, nestačí apelovat na „slušnost“ jako abstraktní hodnotu. Klíčové je zcela změnit styl komunikace. Oceňovat věcnost, trestat (politicky, mediálně i voličsky) dehumanizaci, vědomé lži a rozdmýchávání strachu.
Jinak bude polarizace společnosti fungovat dál jako výnosná investice a i nadále budou jejím logickým vedlejším produktem hluboké příkopy mezi lidmi.
