Za pár měsíců si připomeneme jedno výročí, neblahé pro Evropu i svět: „vítězný leden“ 1933 v Německu. Dne 30. ledna onoho roku se bez jediného výstřelu a parlamentní cestou dostal k moci předseda nejsilnější, i když v té době už ztrácející strany, populista A. H. Rodilý Rakušan a rychlokvašený německý národovec čili poturčenec, jaké důvěrně známe i my. Poznamenejme, že byl do křesla říšského kancléře jmenován naprosto legálně, monarchisticky orientovaným prezidentem Paulem von Hindenburgem.
Nejen prezident, ale i další tehdejší politici v Říšském sněmu i v koaliční vládě žili v iluzi, že „zlobivého“ opozičního křiklouna vládní funkce „zkultivuje“ a oni ho hravě zvládnou. Což je osudový omyl mnoha zdánlivě pragmatických reálpolitiků, kteří zapomněli na pradávný výměr politiky jako praktikované mravnosti. Ve snu je tehdy nenapadlo, že oni, ani jejich partaje, kluby a odbory, za pár měsíců po nástupu A. H. do kancléřského úřadu už nebudou existovat. A to jak politicky, tak mnozí z nich i fyzicky. Stačila k tomu jedna právní finta – zmocňovací zákony, které de facto kancléři přiřknuly kvůli údajnému ohrožení státu absolutní moc.
Nepoučitelná Evropa
S podobně sebevražednou naivitou o patnáct let později, tentokrát v Praze, přistupovali k jinému totalitnímu vítězi voleb i naši nekomunističtí představitelé, národní socialisté, lidovci i sociální demokraté, které zaslepil poválečný slovanský nacionalismus, mnohdy ještě fanatičtější než u komunistů. Z nebezpečné iluze, že i naše pouliční křiklouny a populisty z KSČ vládní odpovědnost zkultivuje a stanou se přes noc vzornými demokraty, velmi brzo po únoru 1948 vyvedl naše „demokratické“ politiky s Benešem v čele drasticky Klement Gottwald. Také mnozí z jeho sympatizantů a voličů (opět ne nepodobně jako ve třicátých letech v Německu) se pak vývoji po roce 1948 nestačili divit. A pokud včas neutekli ze země, mohli se nadále divit leda v kriminále, v pracovním lágru nebo rovnou na popravišti.
V zajetí ruského teroru: Stojí Krymští Tataři pouhý krok před genocidou?
číst článek »Historie se až stupidně často opakuje – a plaguje sama sebe. A tak i ruské kriminály se dnes, v roce 2022, plní, kromě několika statečných jedinců, leckterými upřímně překvapenými pragmatiky, kteří původně spojovali svou kariéru, své životy, naděje, a hlavně svůj sociální statut „vyšší střední třídy“ s kariérou Vladimira Putina. Konečně přišel někdo, říkali donedávna, a byli a jsou tací i u nás, kdo po gorbačovsko-jelcinovském bordelu devadesátek dal lidem naději, perspektivu a příslib západního konzumního blahobytu (pravda, jenom některým, ale nebylo jich zas tak málo). A nebyli to jen Putinovi podržtaškové a oligarchové, kteří výměnou za beztrestnost a neomezené možnosti svého většinou nelegálního podnikání, Putina podporovali, mediálně i finančně (podobně krátkozrace jako němečtí velkoprůmyslníci a bankéři ve třicátých letech Hitlera).
Každému, kdo se chce dozvědět více o tomto jedovatém podhoubí v Rusku, z něhož vyrostl dnešní světu nebezpečný válečný zločinec, doporučuji knihu rusko-britského politického publicisty a spisovatele Petera Pomerantseva Nic není pravda a všechno je nemožné. Ač vyšla v originále už v roce okupace ukrajinského Krymu (2014!), vysvětluje mnohé, co nám je na ruské surrealitě dodnes nepochopitelné, ale předjímá pozoruhodně přesně i věci budoucí: malér, v němž teď žijeme.
Toxicita lži
Ale vraťme se ještě do prvé poloviny třicátých let, k soumraku Výmarské republiky. Leckterý pozorovatel z demokratického Západu, který po roce 1933 navštívil Německo, aby zemi, z níž přicházelo tolik rozporuplných zpráv, viděl na vlastní oči, nevycházel z údivu. Země, jež se právě alespoň navenek úspěšně zbavila nejstrašnějších následků hospodářské krize (samozřejmě, za mefistofelskou cenu zprvu utajeného a poté nepokrytě stupňovaného zbrojení a příprav na válku), se s plnou parádou chystala udivit svět velkolepou organizací olympijských her (1936). Právě o nich natočila „božská“ Leni Riefenstahlová dvoudílný, formálně strhující a na Západě velebený film Olympia.
Dezinformace reagují na poptávku neúspěšných a Rusko s Čínou toho zneužívají (1.)
číst článek »Tak jak svět dříve obdivoval Sergeje Ejzenštejna a jeho novátorské metody a přehlížel hrubé manipulace, jichž se ve své inscenované realitě dopouštěl (Okťábr známější jako Deset dní, které otřásly světem z roku 1928), tak velmi podobným, až emfatickým jazykem se zprvu hovořilo také o Riefenstahlové a jejích dokumentech.
A není divu, že ne každý zahraniční návštěvník, reportér či hostující umělec dokázal prohlédnout pečlivě inscenovanou kulisu úspěšné země „vstalé z mrtvých“. Vždyť populárním heslem dne bylo „probuzené“ Německo – slogan Deutschland, erwache! (Německo, probuď se!) visel na každém rohu, zněl v týdenících, v rozhlase i v novinách. (Velmi podobné, takřka totožné slogany popisuje ve zmíněné knize o putinovském Rusku právě Pomerantsev.)
Mnozí opravdu sdíleli i obdiv nad „znovuzrozením“ rozvrácené země, nad novou výstavbou, novými silnicemi, „lidovým“ automobilem VW a nad obdobou pětiletých plánů po sovětském vzoru (hitlerovská „čtyřletka“). Především tu však byl obdiv nad rychlým zvládnutím krize a donedávna katastrofální, i v rámci Evropy rekordní nezaměstnanosti. A zejména nad zlepšeným sociálním postavením těch, jež krize postihla nejhůř, totiž dělníků. Byl-li dotyčný pozorovatel umělcem, mohl trochu i závidět zajištěnou státní podporu většiny uměleckých oborů, byl-li sportovcem, mohl totéž obdivovat u státní podpory „tělovýchovy a sportu“. Přes tuto euforii nešlo v Německu samozřejmě přehlédnout středověký akt barbarského pálení knih a drastické Norimberské zákony povyšující rasismus na zákon. A byly tu i další hnědé stíny na kráse.
Svět však většinově dělal, že je nevidí. Rád se nechal uchlácholit budovatelskými slogany o „znovuzrození“ národa, kultury, divadla: „Divadlo se musí samo sebou obnovit, toto znovuzrození musí vytrysknout z nitra. (…) Pravý umělec přijde k nám sám, protože my budujeme. Každé skutečné umění je budovatelské“ (1933).
Tato Hitlerova slova k divadelníkům, jež by o patnáct let později mohl podepsat i Zdeněk Nejedlý, Václav Kopecký a další rudí „kulturtrégři“, zaznamenal v letech 1933/34 ve svých reportážích o „Divadle ve stínu svastiky“ český dramatik a dramaturg Miloš Hlávka. Muž, jehož se komunistům v následném půlstoletí podařilo téměř úplně vymazat z literatury i divadla. I on nepřestával na německém příkladu varovat: „Divadlo se tu odduchovňuje do té míry, že nejen herce, nýbrž i divadelníka-intelektuála jímá poněkud stud z ducha, spílá mu jako přebytečné literatuře, zpívaje zároveň chválu kýče… Nápor jednostrunné a omezené politické ideologie působí katastrofálně.“ Řadě západních pozorovatelů i politiků ovšem ve vztahu k Hitlerovi definitivně otevřely oči až hrůzy války. Opět ne nepodobně jako řadě našinců otevřel oči teprve letošní 24. únor. A některým, jak jsme opakovaně viděli na Václaváku, ani ten ne.
Co napovídají bitvy u Lymanu a Chersonu o poměru ukrajinských a ruských sil?
číst článek »Dějinné nevědomí
Ne každý z pozorovatelů byl už od třicátých let s předstihem schopen tak pronikavé diagnózy Vůdce a jeho politiky, diagnózy, na níž nepotřeboval ani po válce nic měnit, jako psychiatr Carl Gustav Jung. Upozorňoval na masově rozšířenou nemoc, jíž zbožňovaný Vůdce toxicky nakazil společnost, totiž chorobnou lhavost (pseudologia phantastica).
Diagnózu obzvlášť nebezpečnou u člověka s absolutní mocí, který věří svým vlastním lžím. Takový politik bývá krátkodobě přesvědčivější, a proto daleko nebezpečnější, než chladně kalkulující kariérista (ani o ty nemívá totalitní režim nouzi).
Nevysmíval bych se však tolik tehdejšímu pokřivenému kolektivnímu vědomí, ani tomu, že nebyl čas na kritickou reflexi temných stránek společenského nevědomí. Vždyť i my jsme během normalizace absurditu považovali za normu, zvykli si na ni, protože realitu veřejně pojmenovávali jen blázni. A i dnes obludné jevy z naší současné reality pomalu přestáváme vnímat jako obludné. Nemám na mysli jen trapné domácí pidiputiny Babišova nebo Okamurova rodu, ale samotného samoděržavného gosudara a jeho pátou kolonu v bývalých koloniích, která se má i u nás (doufejme že ne podle mustru Deutschland, erwache!) čile k světu.
Epilog
Je to paradox: dnešní středoškolák ví, nebo má možnost vědět o třicátých či padesátých letech v totalitních režimech nepoměrně víc, než tehdy věděl univerzitní profesor. Ví, jak to dopadlo. Na druhé straně mu však chybí to nejzákladnější – autentická, žitá nezprostředkovaná zkušenost, jež je kritickým sérem, obrannou protilátkou vůči jakékoli nové, sebepokrokovější demagogii.
Je to po čertech pohodlné a duševní námahy sladce zbavené, šmahem odsuzovat naivitu tehdejších časů i osobností. Kritické myšlení začíná však teprve tam, kde končí hranice našich bublin. Zapouzdřenost do jedné ideje, tendence, iniciativy (je jedno, zda se jmenuje Me Too, Mládež vede Brno nebo Čechy Čechům), je to vždy hrob myšlení. Kritizovat znamená rozlišovat.
Týdeník FORUM poskytl azyl legendárnímu mimozemšťanovi. Jeho poslední dobrodružství vyjde příští čtvrtek
číst článek »Tak jak to už v roce 1946 geniálně, a to i pro naše časy vyrovnávání se s komunismem, a napříště i putinismem, formuloval německý filosof Karl Jaspers v Otázce viny (Die Schuldfrage), v souvislosti s nacismem.
Namísto populistické paušalizace, k níž jsme vždy náchylní, kriticky rozlišil čtyři kategorie vin za válku: 1/ vinu kriminální (arbitrem je soud); 2/ vinu politickou (jakou vládu si zvolili, takové důsledky jejích činů musí občané společně nést); 3/ vinu morální (arbitrem je vlastní svědomí, pro něž nikdy neplatí, že „rozkaz je rozkaz“ – zločin zůstává zločinem, i když je vykonán na rozkaz); 4/ Vinu metafyzickou (jestliže jsem neučinil všechno, co jsem mohl, abych zločinům zabránil, jsem spoluvinen, byť způsobem, který nelze právně, politicky ani morálně přiměřeně postihnout. Arbitrem je jedině Bůh.
Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
