Ve městě Utrechtu došlo v tramvaji ke střelbě, při které tři lidé přišli o život a pět bylo zraněno. Podezřelým pachatelem je sedmatřicetiletý Turek Gökmen Tanis. V tuto chvíli ještě není motiv jeho činu jasný a podezřelý byl již zadržen. Podle vyšetřovatelů mohlo jít o teroristický útok, ale nevylučují se ani další motivy, totiž nějaké „vztahové drama“. Jeho příbuzní totiž uvedli pro tureckou agenturu Anadolu, že pachatel střílel „z rodinných důvodů“ na příbuzné a pak na další osoby, které se jim snažily pomoci. Jeho otec, který ho neviděl od jeho jedenácti let, sdělil, že pokud to jeho syn spáchal, měl by být potrestán.

Podobné vražedné incidenty vedou celkem pochopitelně k tomu, že se hledá nějaký společný jmenovatel, který za útoky stojí. V Evropě často uvažujeme o náboženských a politických motivech a v souvislosti s islámským fundamentalismem často o útočnících, kteří jsou muslimové, nebo se za ně prohlašují. Další variantou, která by byla častější v minulosti, je, že by mohlo jít o ultralevicové nebo ultrapravicové radikály a separatisty.

To vede k otázce, kolik vlastně bylo v posledních letech v Evropě teroristických útoků, kdo byli pachatelé a kolik bylo obětí?

Na tuto otázku se dá odpovědět jen přibližně a s nutným upřesněním. Předně pojem Evropa se používá v různých významech. Kdybychom to brali zeměpisně, je Evropa jen poloostrov Asie, takže jde vždycky o nějaké kulturní vymezení. Zeměpisně bychom totiž museli zahrnout i Ukrajinu a evropskou část Ruska a Turecka. To by bylo z mnoha ohledů správné, ale kolidovalo by to s běžným užíváním jazyka. Často totiž jako Evropu (nepřesně a dost nespravedlivě) označujeme státy na území, které na východě končí hranicemi pobaltských států, Polska, Slovenska, Maďarska a Rumunska. To je také ještě něco jiného než Evropská unie, do které některé evropské země nepatří, třeba Švýcarsko a Norsko, ale patří nějak těsně k ní.

Také by bylo třeba vymezit, jaký útok považujeme za teroristický, protože vymezení kolísá a to často na základě velmi subjektivních hodnotových kritérií. V principu se tím ale myslí úmyslné násilí proti většímu množství lidí, přičemž se moc nerozlišuje, kdo konkrétně padne za oběť. Útok může být veden na nějakou skupinu, ale její konkrétní složení útočník nezná a ani často znát nemůže. Cílem je vyvolat strach a dosáhnout politických nebo náboženských cílů.

V tomto článku se budeme zabývat státy, které považujeme za součást západní Evropy v širším slova smyslu a to za období posledních pěti let. Vycházíme z toho, že debata se často vede o ohrožení Západu terorismem a období 2015 – 2019 znamená léta od prvního roku velké uprchlické vlny která začala a měla největší rozsah právě v roce 2015. To samozřejmě neznamená, že by k násilným útokům nedocházelo již předtím. Třeba ultrapravicový masový vrah Anders Behring Breivik, bojovník proti islámu a údajným neomarxistům zavraždil 77 lidí v roce 2011.

„Krvavá pětiletka“ začala hned na samém počátku roku 2015.

Paříž – útok na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo. Masakr 7. ledna 2015 v Paříži přinesl 12 mrtvých a 10 zraněných Útočníky byli bratři Said Kouachi a Chérif Kouachi, kteří použili automatické zbraně a granátomet. Oba byli francouzští občané a byli zastřeleni na útěku v tiskárně v Dammartin-en-Goële severně od Paříže Údajný třetí útočník Hamid Mourad byl neznámého občanství a sám se přihlásil na policii s tím, že má alibi.

Kodaň , 14. a 15. února 2015. K útokům došlo ve dvou dnech na různých místech metropole Kodaň. Nejdříve šlo 14. února o střelbu v kulturním centru Krudttønden, kde útočník Omar El-Hussein zabil jedno člověka a poté, co pachatel unikl, útočil znova v noci před kodaňskou Velkou synagogou, kde zabil příslušníka židovské ochranky. O několik hodin později byl pachatel vypátrán a zlikvidován policií.

Francie – útok ve vysokorychlostním vlaku Thalys, 21. srpna 2015. Šestadvacetiletý Maročan a islamista Ajúb el-Cházání střílel ve vlaku kalašnikovem, ale nikoho nezabil, protože byl zneškodněn třemi americkými občany.

Adventní trhy v Berlíně, 19. prosince 2016. Útočník najel s kamionem naloženým ocelí do davu lidí na berlínském náměstí Breitscheidplatz. Zahynulo 12 osob, mezi nimi i občanka České republiky. 48 lidí bylo zraněno a z toho 30 vážně. Pachatelem byl Anis Amri, narozený 22. prosince 1992, který používal více identit a uváděl kromě tuniského občanství také egyptské a libanonské. Anis Amri byl zastřelen na útěku během bezpečnostní kontroly nedaleko Milána. Při přestřelce volal Alláhu akbar.

Paříž, noc z 13. listopadu na 14. listopad 2015. Útočníci provedli šest útoků střelnými zbraněmi a čtyři sebevražedné bombové útoky. Ty znamenaly 130 mrtvých a 352 zraněných (možná až 415) zraněných. O život přišlo i sedm teroristů. Organizátorem akce byl Belgičan marockého původu Abdelhamid Abaaoud. (Vyrůstal v Belgii, pak odešel do Sýrie, kde působil ve městě Rakka jako člen tajné policie (hisba) Islámského státu.) Dalšími dvěma identifikovanými útočníky byli Bilal Hadfi a Samy Amimour. Druhý jmenovaný byl rodilý Pařížan. Dne 18. března 2016 belgická policie v Bruselu zadržela hledaného Salaha Abdeslama, dalšího strůjce útoků a několik dalších lidí. Abdeslam byl rodák z Bruselu. Útočníkům poskytoval ubytování a vozidla.

Brusel, letiště Zaventem, bruselské metro, 22. března 2016. Útoky si vyžádaly 35 obětí a 340 zraněných. Sebevražednými atentátníky byli bratři Khalid a Brahim El-Bakraouiovi a Najim Laachraoui. Khalid a Brahim El-Bakraouiovi měli belgické občanství.

Nice, 14. července 2016. Večer toho dne najel v jihofrancouzském městě Nice nákladní vůz do zástupu lidí oslavujících státní svátek Došlo k tomu na Promenade des Anglais. Útok měl 87 obětí na životech a asi 400 zraněných. Vůz řídil jednatřicetiletý Francouz tuniského původu Mohamed Lahouaiej Bouhlel. Ten zemřel při přestřelce s policií. Bouhlel byl v době útoku v rozvodovém řízení. Podle členů své rodiny trpěl depresemi, pil alkohol a užíval drogy, také se prý oddával nespoutanému sexuálnímu životu. Věnoval se bojovým uměním. Z práce idiče ho vyhodili, protože usnul za volantem. Nikdy se údajně nemodlil a nedodržoval předpisy ramadánu.

Bruselské centrální nádraží, 20. června 2017. Tentokrát se naštěstí záměr nezdařil. 36letý Maročan Oussama Zariouh, pocházející ze čtvrti Molenbeek, se pokusil odpálit výbušninu, ale ta nevybuchla a pachatel byl zastřelen přítomnými vojáky. Před útokem byl policii znám jen jako pachatel malých drogových přestupků.

Barcelona, 17. a 18. srpna v ulici La Rambla. O život při útokem dodávkou přišlo 16 lidí a 130 bylo zraněno. Další útok byl spáchán ve městě Cambrils. Tam bylo zabito pět útočníků – Moussa Oukabir, bratři Mohamed a Omar Hichamyovi, Said Alla a Houssaine Abouyaaqoub. Čtyři lidi policisté zadrželi (Drisse Oukabira, Mohammeda Aallu, Mohameda Houliho Chemlala a Salha El Kariba), Younes Abouyaaqoub byl na útěku zastřelen policií. Dva příslušníci teroristické skupiny, Youssef Aallaa (bratr Saida Aallaa) a imám Abdelbaki Es Satty (nejspíše hlava skupiny), zemřeli při výbuchu v Alcanar, pravděpodobně při výrobě bomby.

Londýn, 22. března 2017. 52letý Brit najel na na Westminsterském mostě automobilem do skupiny lidí a pak zamířil přes Westminsterský palác k Parliament Square a tam pobodal několik lidí. Policie ho zastřelila.

Londýn, 3. června 2017. Dodávka se třemi teroristy najela do chodců na London Bridge a pak útočníci přejeli do tržnice v Borough Market, kde pobodali několik lidí. Policie je zastřelila. Útok si vyžádal osm mrtvých a bylo 48 zraněných. Pachateli byli britský občan Khuram Shahad Butt původem z Pákistánu, Rachid Redouan z Libye a Rachid Elkhdar z Maroka a Youssef Zaghba z Maroka, žijící v Itálii.

Londýn, 19. června 2017. Pachatel dodávkovým automobilem zaútočil autem na skupinu chodců u Severolondýnské ústřední mešity na severu Londýna. Na místě zemřel jeden člověk a 10 bylo zraněno. Pachatel zatčen policií. Byl jím 47letý Darren Osborne z Velké Británie, který nenáviděl muslimy. Byl odsouzen na doživotí.

Manchester, Manchester Arena, 22. května 2017. Na koncertě zpěvačky Ariany Grande se 23letý radikální islamista Salman Abedi Abedi odpálil v předsálí arény po koncertě americké zpěvačky Ariany Grande a zabil 22 lidí a 119 zranil. Útočník byl rodák z Manchesteru a narodil se rodičům, kteří před režimem lybijského plukovníka Muammara Kaddáfího.

Paříž, 6. června 2017. U katedrály Notre-Dame došlo k útoku kladivem na policistu. Provedl ho 40letý rodák z Alžírska Faríd Ikkan. Druhý policista útočníka post řelil. V jeho počítači policie našla materiály určené pro „osamělé vlky“ vytvořené Islámským státem. Ikkan působil jako novinář a dostal dokonce cenu Evropské unie za informování o diskriminaci migrantů utíkajících do Švédska. Bylo nalezeno video, na kterém slibuje věrnost Islámskému státu.

Londýn, 15. září 2017, pokus o bombový útok v metru na Parsons Green. Bomba uložená v bílém kbelíku v nákupní termotašce Lidl začala hořet a bylo popáleno asi 30 lidí. Šest ze sedmi zatčených mužů bylo propuštěno bez obvinění. Z pokusu o vraždu byl obviněn Ahmed Hassan, žadatel o azyl z Iráku, byl odsouzen na doživotí s doporučením odsedět si nejméně 34 let. Pachatel popíral, že by chtěl někoho zabít a tvrdil, že byl „velmi znuzený, depresivní a zmatený“. Tvrdil, že nenávidí Británii, kterou vinil, že může za smrt jeho otce při náletu na Bagdád, když mu bylo šest let.

Paříž, 19. července 2017. Na pařížské třídě Champs-Élysées islámský radikál 31letý Adam Dzaziri  zaútočil na policejní vozidlo autem naloženým plynovými láhvemi. Došlo k explozi, pachatel byl policií zneškodněn, jiné oběti nebyly. Dzaziri byl legálním držitelem zbrojního průkazu, celkem měl nejméně devět zbraní, ačkoliv byl na seznamu islamistických radikálů.

Stockholm, 7. dubna 2017. Nákladní automobil najel do zástupu lidí na ulici Drottninggatan v centru Stockholmu. Zabiti byli čtyři lidé a 15 dalších bylo zraněno. Podezřelým je sympatizant Islámského státu Rakhmat Akilov z Uzbekistánu, 39 let. Podezřelý byl zadržen a dostal nakonec doživotní trest. Pokud by byl předčasně propuštěn, byl by deportován do Uzbekistánu.

Carcassonne a Trèbes , 23. března 2018. V Carcassonnu 25letý Redouane Lakdim francouzsko-marockého původu zastřelil jednoho člověka v automobilu druhého vážně zranil. Automobil pak ukradl, střílel na policisty a jednoho zranil. Pak Lakdim odjel do nedalekého Trèbesu, kde zabil dva lidi a další zranil. Unesl pak jednoho rukojmího. Četník Arnaud Beltrame se nabídl, že se za unesenou ženu vymění jako rukojmí. Lakdim pak střelnou zbraní Beltrameho zranil a ten na následky zranění zemřel. Lakdim byl následně zabit při zásahu policie. Ráno v den útoku ještě ze školy vyzvedl svou sestru.

I z tohoto malého vzorku si můžeme udělat představu, kdo jsou většinou útočníci. V roce 2017 koordinátor EU pro boj proti terorismu Gilles de Kerchove uvedl, že v Evropě žije více než 50 000 radikálů a džihádistů.

V roce 2016 francouzské orgány sdělily, že 15 000 jedinců, kteří se nacházejí na seznamu 20 000 osob představujících bezpečnostní hrozby, nějak patří k islamistickým hnutím.

Po útoku Manchesteru v květnu 2017 britské úřady a MI5 odhadly, že probíhá asi pět set vyšetřování tří tisícovek džihádistických extremistů, kteří jsou potenciálními teroristickými útočníky a dalších 20 000 lidí bylo v minulosti „předmětem zájmu“.

Podle experta na islamismus Lorenza G. Vidina byli džihádističtí teroristé v Evropě mobilizovaní Islámským státem a patří k přistěhovaleckým muslimům z druhé generace. Proto země jako Itálie a Španělsko s menší demografickou skupinou v této kategorii zažily méně útoků než země jako Francie, Spojené království, Německo a Belgie.

Podle britského think-tanku ICSR je až 40 procent teroristických spiknutí v Evropě částečně financováno prostřednictvím drobných trestných činů, jako je obchodování s drogami, krádeže, loupeže, podvody s úvěry a vloupání. Džihádisté ​​vyžívají „obyčejný zločin“ jako způsob, jak financovat svou činnost a také tvrdí, že je to „ideologicky správný“ způsob, jak vést džihád v nemuslimských zemích.

Z toho se zdá být patrné, že zdroj značné části evropského terorismu je ve vrstvě druhé generace přistěhovalců, tedy lidí, kteří se na Západě narodili, nebo tu vyrůstali od dětství, ale nestali se součástí většinové společnosti. Jejich připojení k islamistům je zřejmě součástí hledání nějakého osobního zázemí, které agitátoři radikálních skupin nabízejí. Sebevražedný atentátník současně nachází problém, jak vyřešit své životní problémy (bude mrtvý) a najít (zdánlivé) ocenění své existence.

V době dospívání, jak psychologové vědí, prochází mladý člověk takzvanou „ideologickou fází“, kdy je nakloněn přijímat radikální ideje. Pokud mu je někdo nabídne a většinová společnost a rodinné prostředí a prostředí vrstevníků nikoli, stane se snadno potravou po kanóny.

Když někdy slyšíme ironickou větu „a s islámem to jistě nijak nesouvisí“, můžeme klidně připustit, že souvisí. Asi jako s násilím souvisel kdysi fašismus, nacismus, trockismus, maoismus a ideje různých guru, kteří své stoupence dovedli k hromadným sebevraždám.

V případě islámu se toto náboženství stává ideálním vehiklem nebo projekčním plátnem, protože islámské země jsou často různé autokracie a myšlenky liberálního výkladu islámské tradice se prosazují pomalu. Islám neprošel svou osvícenskou fází, jakou má za sebou křesťanství, které se jinak v krutostech od dnešních džihádistů moc nelišilo. To všechno s reálnou sociální izolací, kterou nepřekoná ani škola, ani vliv masových médií, vytváří živnou půdu pro radikalismus. Žijeme ve fragmentované společnosti, kde mohou existovat různé deviantní ostrůvky, které spolu navzájem moc nekomunikují. Náboženství je nebezpečné v tom, že dokáže nabídnout nejlepší důvody pro konání nejhorších věcí. Každé náboženství a dokonce i buddhismus, který zabíjení (v tomto případě muslimů) dokáže obhájit jako „nutnou sebeobranu“.

Pokud mají lidé na Západě pocit kulturní převahy, bylo by dobré si vzpomenout na naši vlastní mládež v 70. letech, na Rudé brigády v Itálii a Frakci Rudé Armády v Německu, baskický a severoirský terorismus. Taky na zmíněného Breivika, Darrena Osborna a „mletí muslimů do masokostní moučky“. Na neonacistické útoky na přistěhovalce a Romy. Nebo na evropskou mládež, která po vypuknutí první světové války jásala, že „se konečně bude něco dít“ a buržoazní nuda končí.

Hrůzy nejsou geograficky a kulturně tak daleko, jak si myslíme.