Spisovatel Karel Čapek podepisuje první exempláře svého románu Povětroň, rok 1934. FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
KOMENTÁŘ / Mohlo by být snem každého autora, aby to, co napsal, vypadalo i po skoro sto letech jako napsané v současnosti. Karel Čapek by 9. ledna 1939 slavil narozeniny, jenže se jich už nedožil, zemřel dva týdny předtím na Boží hod vánoční. Bylo mu pouhých 48 let. Psal skoro do poslední chvíle a nebyl by rád, kdyby jeho popis naší pomnichovské společnosti seděl i v roce 2025.
Podzim 1938 byl pro republiku kvůli ztrátě území, které musela postoupit nacistickému Německu, krutý. Krutí začali být i lidé, kteří se těšili, že teď se s někým zatočí. S takovým časovým odstupem už můžeme v relativním poklidu diskutovat, nakolik si za to země mohla v něčem sama, jaké časované bomby položili do základu státu jeho tvůrci už dvacet let předtím. Poslední demokracie v tomto koutu Evropy se ale stala obětí zločinců a krátkozrakých západních politiků, kteří podle svého názoru bojovali za mír. Doma se hned probraly krajně odpudivé síly, které se dožadovaly zúčtování, a Karel Čapek byl na ráně jako jeden z prvních.
„Tu onde zaslechnete slovo nebo najdete v novinách větu, ze které by se málem zdálo, že některé lidi přímo rozjařuje představa, že nadešly nové časy a že tu je báječná příležitost s něčím zatočit nebo s někým zúčtovat. Když někoho vidím takto se rozkřikovat, nemohu se zbavit dojmu poněkud děsivého: že má vlastně radost z toho, co se stalo, a že se mu to jaksi hodí do krámu,“ konstatoval spisovatel v Lidových novinách 23. října 1938.
Potom si v článku ze 17. listopadu všiml textu z nějakého mělnického týdeníku, kde autor mínil, že by nějací čeští spisovatelé „zasluhovali koncentrační tábor a jejich knihy oheň“. Čapek se zamyslel, jak to pisatel míní, když v Československu koncentrační tábory nejsou a knihy se nepálí. „Tak to tedy týdeník Dykova kraje žádá, aby u nás zjednal nápravu někdo jiný? Nebo se nemůže dočkat toho, abychom se i v různých charakteristických podrobnostech podobali k nerozeznání… jinému národu?“
Odhad to byl správný. Skutečně se někteří nemohli dočkat, a tak se obojí zavedlo – a to hned za dvou následujících režimů. Kdyby Čapek nezemřel, nejspíš by v nějakém takovém zařízení skončil.
Předtím se samozřejmě objevily výzvy k očištění národního života. Rázná špína má vždycky potřebu něco očišťovat.
„Najdete ta slova ve většině novin. Národ se musí obrodit. Náš život potřebuje mravní obrody. Musí se provést očista našeho veřejného života, očista té nebo oné instituce, očista toho nebo onoho úřadu. Nebo dokonce se má tuhle nebo tamhle provádět čistka, kteréžto sovětské slovíčko kupodivu lehce vyklouzne z krku zrovna těm lidem, kterým
pomalu i slovo svoboda, demokracie nebo humanita čpí povážlivým bolševictvím,“ psal v Lidových novinách 23. listopadu.
A nakonec 4. prosince napsal něco, co by se hodilo do čítanek, pokud by je někdo četl a pokud by se vlivem „okolností“ u nás tak často neměnily.
„Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky; kdo mění víru, neměl žádnou; člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví. Národ nepředěláš, ledaže bys měl na to staletí; jenom davy můžeš vést dnes tak a zítra tak. Kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky, kde by se v něm tak najednou vzala! Kdo sloužil, bude sloužit dál; kdo chtěl dobré, bude zase chtít dobré… Budoucí foliant našich dějin o této době bude mít jeden podtitul: Kdo byl kdo. I dobrá paměť patří k těm stálým věcem, jichž je a bude třeba.“
Ano, ten spis „Kdo byl kdo“ se píše předem, a když dnes vidíme nějaká jména v novinách, dokážeme odhadnout, co by takový člověk dělal v roce 2030, kdyby nás kremelská říše osvobodila, nebo tady dotlačila k moci nějakou „konstruktivní“, „pragmatickou“, „vciťující se“ vládu pravých vlastenců všech azimutů. Její budoucí ministři a jejich poskoci už teď mluví, píší, podepisují, hlasují, vyzývají, varují, scházejí se a sestavují seznamy.
Jistě by se pak přihlásilo i několik nových „talentů“, kteří by otočili o 180 stupňů. Budou se popelit a kajícně vyznávat ze svých poblouznění a ujišťovat, že jejich vysoké ideály jsou pořád ty samé a pevné jako jejich charakter a ručí za ně životem (občas těch druhých). Vyzvou k národní oběti, jednotě, klidu na práci, uznání reality a pilné práci a samozřejmě k očištění od těch či oněch nepřizpůsobivých a rozvratných elementů. Ti největší troubové samozřejmě ostrouhají, protože když už je nějaká cizí moc aspoň tak schopná, že vás ovládne, potřebuje přiměřeně schopné kolaboranty, aby se s tím vším útiskem a provozním opruzem nemuseli patlat sami. Generál Radola Gajda a jeho čeští fašisté by mohli vyprávět.
Věta „Karla Čapka uštvali“ už se zažila jako klišé. Byl nemocný, ale všechny ty anonymy i veřejně podepsané sprostoty mu nejspíš psychosomaticky (jak by se dnes řeklo) určitě nepomohly. Rozhodně se o uštvání pokusili.
Povídka Anonym zřejmě shrnuje, co všechno taky přišlo na jeho adresu.
„Ten bojovný řezník či kdo mi začal tykat a napsal mi, ty prase vypasené, na tebe už mám nabroušený nůž, a takové věci. Ten s remingtonkou se začal podpisovat Očistná liga a radil mi, abych se rozloučil se svými velkostatky – to víte, já mám, co se půdy týče, jenom truhlík s pelargóniemi za oknem – neboť pracující lid prý už vynesl rozsudek nad takovými parazity, jako jsem já. Ty negramotné dopisy o mé ženě byly ještě o poznání surovější; a ten krasopisný anonym mě činil osobně odpovědným za všechno, co se stalo, a končil slovy: Prchněte za hranice, vy ničemo, dokud není pozdě! Tentokrát se podpisuji: Furor.“
Tehdy ještě neexistoval internet, ale lůza, ke které mohou patřit i profesoři, duchovní, vědci a spisovatelé, nelitovala námahy ani tenkrát, když s vyhrožováním a udáváním byla spojená aspoň nějaká fyzická námaha. Budí až úzkost, jak se některé situace opakují. Bohužel to není tak, že by se tragédie vždycky opakovala jako fraška. Ona se někdy opakuje jako další tragédie.
