Sergej Lavrov FOTO: Mfa.uz / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
FOTO: Mfa.uz / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
Od začátku nesmyslné války Ruska proti Ukrajině mnozí z nás upozorňovali, že cílem není jen Ukrajina, že Rusko si bezprecedentním útokem na svrchovaný sousední stát nárokuje mnohem víc. Mnozí tomu nevěřili, mnozí se tomu vysmívali, ale z dlouhodobého chování Ruska a jeho prezidenta bylo patrné, že mu nejde o nic menšího než o obnovu imperiální říše.
Jestli to někdejší rozvědčík KGB v čele ruského státu pro někoho neříkal dost jasně, teď to zcela natvrdo přiznal ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov při návštěvě Turecka: „Mírová jednání o Ukrajině jsou možná pouze za předpokladu, pokud povedou k nastolení nového světového řádu bez nadvlády USA.“ Ti, kteří nám tvrdili, že válka by skončila, kdybychom cynicky donutili Ukrajinu obětovat kus jejího území, sebe i nás jen opíjeli rohlíkem. Naposledy třeba brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva. „Ruský prezident Vladimir Putin se nemůže zmocnit území Ukrajiny. Možná bychom mohli jednat o Krymu. Ani Zelenskyj nemůže dostat vše, co chce. Svět potřebuje mít. Musíme najít řešení.“ Jenže zdaleka nejde jen o Krym, jak už by měl pochopit i brazilský prezident. Jde o „nový světový řád“.
Zní to dost pochmurně. Jako z nějaké epizody Star Wars nebo dystopického románu. Ostatně nový světový řád (NWO) je i dobře známá konspirační teorie. Tvrdí, že malá skupina elit kontroluje svět, vlády, průmysl, banky a stála za většinou válek. Ruským uším to musí znít povědomě, ruská propaganda je konspiračních teorií plná.
Každopádně Lavrovovo prohlášení znamená, že Kreml se rozhodně nechystá konflikt v dohledné době ukončit, i kdyby mu brazilský prezident obětoval celý Krym a ještě kus Donbasu k tomu. V Lavrovově větě zní zároveň přiznání, že původní Putinovo zdůvodnění vpádu do sousední země, takzvaná denacifikace Ukrajiny, byla jen vylhaná záminka. Lidé při smyslech to věděli dávno, ti ostatní to zřejmě pochopit nechtějí dodnes.
Záminka posloužila a teď se zdá, že válka proti Ukrajině bude pokračovat, dokud Kreml sám neřekne dost – a to nebude dříve, než změní svět k obrazu svému. Pomoci by mu v tom – alespoň v jeho představách – měly zřejmě země jako Čína, Brazílie, Jihoafrická republika nebo Indie, tedy státy hospodářského uskupení BRICS. U mnohých z nich Rusko se svou antiamerickou rétorikou nalézá pochopení a tolik jim nevadí ani jeho válečné choutky.
Pan Lavrov taky bez okolků sdělil, že Rusko má být v nově uspořádaném světě supervelmocí, která si nárokuje právo krájet si cizí území, jak uzná za vhodné. Stačí si připomenout, jak to mezi dvěma sousedy začalo jiskřit – ukrajinský prezident Viktor Janukovyč po mnoha názorových piruetách v roce 2013 odmítl podepsat asociační dohodu s EU. Už tehdy bylo zjevné, že jedná pod tlakem Ruska. V Kyjevě vypukly rozsáhlé demonstrace, které vedly až k Janukovyčově pádu. Ukrajinský premiér Arsenij Jaceňuk pak asociační dohodu s Evropskou unií podepsal v roce 2014. Následovala anexe Krymu. Třebaže se nám věrozvěstové ruské propagandy v čele s exprezidentem Václavem Klausem snažili namluvit něco jiného, Západ Ukrajinu ke sbližování nenutil, byla to její svobodná vůle.
Rusko ovšem něco, jako je svobodná vůle občanů, neuznává. Jediné, co se počítá, je vůle východní velmoci. Ta nejlépe rozhodne, co si lidé z její sféry vlivu mají přát. Zcela pokrytecky působí propagandistické prohlášení ruského prezidenta, které se dá nalézt na webových stránkách Kremlu, že „Rusko se zaměřuje na solidaritu, která zajistí spravedlnost a demokratický multipolární světový řád, který bude mít základ v hlavní roli Spojených národů, jeho radě bezpečnosti, mezinárodním právu a principech charty OSN“. Je to ovšem vrchol cynismu, když o mezinárodním právu poučuje diktátor země, která si z principů mezinárodního práva udělala trhací kalendář tím, že vtrhla s tanky a bojovými vrtulníky na dvůr k sousedovi, jehož svrchované území garantovaly mezinárodní smlouvy – podepsané samotným Ruskem.
Kam až by měla ruská sféra vlivu nově sahat, je otázka za milion. Václav Havel to kdysi formuloval přesně: „Já myslím, že po mnoho staletí existuje takový ruský problém, že Rusko přesně neví, kde začíná a kde končí.“ Po Ukrajině by další na řadě mohlo být třeba Moldavsko s výbušnou ruskou enklávou Podněstřím. Putinovo Rusko už dávno své občany znovu proměnilo v pouhé obyvatelstvo, které si musí myslet to, co zrovna chce Kreml. Kdo s válkou, pardon speciální vojenskou operací, nesouhlasí, hrozí mu až patnáct let kriminálu. Co si v takové situaci lidé v Rusku opravdu myslí, je sice dost těžké zjistit, ale oficiální údaje ukazují, že podpora války dosahuje stále vysoké úrovně kolem sedmdesáti procent. S ruským veřejným míněním nehnula ani částečná mobilizace, kterou Putin vyhlásil loni v září, nebo ztráty na životech ruských vojáků.
Kreml tedy sází na to, že před domácím publikem nemusí nic obhajovat, válečná propaganda a utažené šrouby diktátorského režimu ho stále udržují na jeho straně. Naopak předpokládá, že trpělivost s podporou Ukrajiny bude ubývat spíš u veřejnosti demokratického světa. Lavrovovo poselství je ovšem i tady nutné brát vážně. Postoj Kremlu k Ukrajině jasně vypovídá o tom, jak by mohly dopadnout další státy, které Rusko zahrnuje do své sféry vlivu. Buď se podrobí zaostalé velmoci, disponující značnými nerostným zdroji a brutální válečnou mašinerií, nebo skončí jako Ukrajina. Hle, nový světový řád podle not Kremlu. Pro nás, kdo jsme to už jednou zažili, je to vskutku neodolatelná vize.
Obhájci Putinova režimu u nás rádi opakují, že Rusko přece není Sovětský svaz. Na to se dá říct pouze jediné: není, ale rádo by bylo. Proto je nezbytné se od něj držet co nejdál, v rámci západních struktur NATO a EU, a Ukrajinu se spojenci podporovat jako dosud. Jestli se musí něco změnit, jsou to představy jeho vládců o sobě, světě a mezinárodním právu.
