Tím problémem jsou ženy na ulici. Ano, platí to pro oba významy slova, tedy jak pro prostituci, tak pro bezdomovectví. Nejen Česko má obrovský problém či spíše dva problémy, o nichž se bohužel příliš nemluví. Rád bych to tímto článkem aspoň trochu změnil.

Zoufalé ženy na ulici

Nedávno mě velmi zaujal díl pořadu z cyklu Pološero, který byl věnovaný právě tématu žen živících se sexem. Vedle výpovědí několika žen jsme se v něm mohli dozvědět, že podle odhadů se u nás 13-15 tisíc žen živí prostitucí. Zoufalí lidé dělají zoufalé činy.

Asi nikoho nemůže překvapit, že všechny ženy účinkující v dokumentu přiměla k provozování nejstaršího řemesla světa finanční tíseň či velmi tíživá životní situace. Jedná se často o ženy, které měly nestabilní rodinné zázemí, část či celé dětství prožily v dětském domově a/nebo od nich odešel jejich partner.

Určitě nejen pro mě byl nejvíce srdcervoucí příběh paní Heleny. Ta má čtyři děti, ale sama se stará jen o jednu dceru. Zbývající tři děti jsou v dětském domově. V útlém dětství porazil tuto ženu vlak a přišla o ruku. Dětství strávila v Jedličkově ústavu a v dětském domově. Protože má jen částečnou invaliditu, musí stále pracovat, aby uživila sebe a aspoň jedno dítě, o které se může starat. Jejím největším přáním je odejít z ulice, aby na ni „žádný chlap už nikdy nešáhnul“.

V pořadu byla jako řešení nynější situace často uváděná legalizace prostituce. Od jedné z žen, která se touto profesí dříve živila, zazněl argument, že prostituce je normální povolání. Já si ale myslím, že to tak není. Ať se nám to líbí, nebo ne, prostituce je povolání, kde jsou ženy degradovány do role pouhých sexuálních objektů.

O tom, jak ponižující činnost to je, svědčí i výpovědi některých dalších zpovídaných žen včetně zmíněné paní Heleny. Myslím, že úplně nejlépe vystihla v dokumentu celou smutnou skutečnost prostitutka, která se svěřila, že si připadá jak „použitej hajzlpapír“. Opravdu takhle vypadá normální povolání?

Žádná legalizace na problému s prostitucí nic nezmění. Prakticky ve všech případech ženy dělaly toto povolání z nouze a jádro problému tedy leží úplně jinde. Jde totiž především o to, jak ženám v nouzi pomoci tak, aby se neoctly v takové situaci, že budou jednou zvažovat i prostituci.

Přehlížené bezdomovectví žen

Pak zde máme další neblahý fenomén týkající se žen. Některé ženy končí také na ulici ne jako prostitutky, nýbrž jako bezdomovkyně. Bezdomovectví sice potkává především muže, to ale vůbec neznamená, že by se žen netýkalo. Považuji proto za obrovskou chybu, že se při diskuzích o této problematice zapomíná na ženy.

Podle slov Lucie Růžkové Rybárové, ředitelky farní charity v Kolíně, se ženy s bezdomovectvím vyrovnávají mnohem hůře než muži. Jak se svěřila v rozhovoru pro server Proženy.cz, žena „rychleji osobnostně degraduje, sejde vzhledově, a navíc čelí neustálým útokům a fyzickým napadením od ostatních lidí žijících na ulici.“ Rybárová si všímá také další neméně závažné věci: Když je bez domova pár a oběma je pětačtyřicet, tak muž bude vypadat třeba na padesát, ale žena, jako by jí bylo sedmdesát. Ženy se zkrátka s důsledky bezdomovectví vyrovnávají mnohem hůře, a to jak duševně, tak i tělesně.

Proto musíme najít odpověď na otázku, co je možné udělat proto, aby se případům, kdy ženy skončí na ulici, zabránilo a bylo jich co nejméně? A ze stejného důvodu se také ptám, proč oba zmíněné problémy více neřeší organizace, které jinak tak usilovně bojují za zlepšení postavení žen ve společnosti?

Proto, milé dámy z České ženské lobby, ProFEM, Nory, Gender studies, Fóra 50 % apod.: Nejsou ženy na ulici mnohem palčivějším tématem, než nízký podíl žen v prestižních profesích, hledání české prezidentky nebo úbytek plně kojených dětí?