Kdyby nebyl vražedný diktátor Saddám Husajn svržen, mohl dnes ohrožovat celý svět

()

Nenechte se „mainstreamovými“ médii krmit lživými informacemi o válce v Iráku vycházejícími z aktuální zprávy britské vyšetřovací komise.

Válku v Iráku nerozpoutala mezinárodní mírová koalice, nýbrž diktátor Husajn ze Socialistické strany arabské obrody a jeho režim, a to hned několika způsoby, z nichž každý samostatně byl důvodem pro osvobození Iráku.

  1. Pořádal genocidy, masově zabíjel své oponenty a lidi nepohodlné jeho diktátorskému režimu. Používal proti nim chemické zbraně (např. proti Kurdům použil spolu se svým bratrancem yperit, sarin i nervové plyny, obdobně při válce proti Íránu), nechal do nich střílet, nechal je polévat žíravinami a dělal i jiné odporné věci. Jeho režim má na svědomí statisíce vražd, tedy jako kdyby vyvraždil několik českých krajských měst. V České republice přitom vyvolávají větší diskuze na příklad bratři Mašínové než diktátor Husajn. Asi nikdo z nás by pod jeho vládou nechtěl žít. Kdyby toto vyvražďování nebylo pro většinu světa příliš vzdálené, nebylo by jistě zdaleka tolik odpůrců Husajnova svržení. Pan Husajn žádné z vražd nikdy veřejně nezalitoval.
  2. Organizace spojených národů byla přesvědčena, že i přes mezinárodní sankce uvalené v 90. letech nebezpečný diktátor Husajn stále ještě vlastní a zřejmě i nadále vyvíjí chemické a biologické zbraně hromadného ničení i střely s delším doletem. Existovala pro to od počátku řada nepřímých důkazů a od jisté doby se tak snažil prezentovat i sám diktátor. Proto mu přikázala, aby nechal v Iráku pracovat sestavenou mezinárodní komisi, která by ověřila skutečnost. Diktátor Husajn však s inspektory téměř nespolupracoval. Již dříve navíc prováděl utajovaný jaderný program, který se dostal do vysoce pokročilého stadia! Kdyby zcela vyvinul jadernou bombu, vedlo by to nutně k jadernému soupeření v této nestabilní oblasti světa. Zbraně hromadného ničení v rukou takového masového vraha, vyděrače a „válečného štváče“ by byly nebezpečím pro celý svět. Mohl by se pokusit otrávit naše vodní nádrže, zamořit naše ovzduší, rozesílat poštou jedy a podobně. Nejhorší by bylo, kdyby „jeho lidé“ propašovali do některého velkoměsta jadernou bombu nebo kdyby dokonce vyvinul vyspělý systém balistických střel s jadernými hlavicemi. Uvedené mezinárodní sankce navíc byly nastaveny zbytečně přísně a diktátor Husajn zneužíval ve prospěch svůj a svých blízkých humanitární pomoci, kvůli čemuž zemřely odhadem řádově statisíce iráckých dětí. Na druhou stranu hrozilo, že se svět neshodne na pokračování vůbec žádných sankcí a diktátor tak získá lepší možnosti pro produkci vysoce nebezpečných zbraní (zvlášť pokud by zároveň rostla cena ropy, což se skutečně dělo).
  3. Diktátor Husajn finančně podporoval palestinské a další teroristické organizace. Ty organizace, proti kterým většina světa včetně České republiky se ztrátami životů vojáků, obtížně, nákladně a jen se střídavými úspěchy bojuje. Ty organizace, které zabíjejí civilisty po celém světě. Ještě horší by bylo, kdyby se mu někdy v budoucnu podařilo doručit jim zbraně hromadného ničení.
  4. Přes upozornění nezakročil proti stavbě továrny na jedy a budování výcvikových táborů pro teroristy tehdejším velitelem irácké odnože mezinárodní teroristické organizace al-Qaida (současného Islámského státu) al‑Zarqawim. Jejich zničení mohlo proběhnout odděleně od svržení iráckého diktátorského režimu. Irák by však pod Husajnovým vedením nadále zůstal územím, na kterém jsou vítáni vysoce nebezpeční teroristé, a dokonce by byl v tomto ohledu zázemím nejpravděpodobnějším na celém světě. Kdyby americká armáda uvedené výcvikové tábory nezničila, jezdili by se teroristé s evropským občanstvím školit nejen do Sýrie, jak to dělají v současnosti.
  5. Poté, co byl Kuvajt v roce 1991 osvobozen od irácké okupace, nebyl diktátor Husajn svržen, protože bylo předvídatelné, že by případná následná válka v Iráku přinesla mnoho obětí a byla by velmi nákladná. Bylo racionální očekávat, že irácký režim už nebude dále provokovat. V reakci na to a na následující masakry iráckého obyvatelstva však OSN pro zajištění bezpečnosti alespoň zavedla nad Irákem „bezletovou zónu“. Diktátor Husajn ji však přestal dodržovat, když mnohokrát nechal pálit po letounech vyslaných OSN, čímž válku vyhlásil také oficiálně. Tento důvod byl sice americkou vládou uváděn jen doplňkově, nicméně pokud by za to nebyl diktátor Husajn alespoň nějak potrestán, mohlo by mu to dodat odvahu třeba k další okupaci cizího státu a další problémoví představitelé států by v budoucnu byli motivováni k nedodržování mezinárodně stanovených „bezletových zón“.

Z těchto důvodů byl diktátoru Husajnovi a jeho blízkým nabídnut azyl v Bělorusku včetně finančního zajištění, čímž by sice unikl spravedlivému trestu, byla by však zažehnána válka. Ten však jakýkoli azyl odmítl a proto neexistovalo žádné jiné řešení uvedených problémů než násilné svržení jeho režimu. Z toho vyplývá, že každý, vně, či uvnitř Iráku, kdo s touto válkou nesouhlasil, podporoval Husajnův režim; někdo jistě nevědomky, avšak ruský prezident Vladimir Putin nebo tehdejší francouzský prezident Jacques Chirac zjevně kvůli ekonomickým zájmům svých států. Zbavení se tehdejšího iráckého režimu bylo nutné i pro zklidnění mezinárodních vztahů v tamní, výbušné oblasti. Ze všech uvedených důvodů je skvělé, že byl diktátor Husajn sesazen. Cílů tak bylo dosaženo, na rozdíl od tvrzení britské vyšetřovací komise, která navíc důvody pro válku považuje za nedostatečné, mimo jiné i proto, že některé trestuhodně opomíjí.

Vznikla mezinárodní koalice států, které byly ochotny diktátora Husajn sesadit. Zdaleka největší zásluhu na tom mají Spojené státy, které koalici iniciovaly a vedly a bez nichž by se pomoc Iráčanům s obnovou poválečné demokracie nutně neúnosně protáhla. Dík však patří také Spojenému království, Španělsku, Polsku a Australskému svazu. Turecký parlament neschválil zapojení do koalice jen velmi těsně a tehdejší turecké vládě navzdory. Ostatní vlády, které měly možnost se zapojit, zůstaly na straně masového vraha. Zmíněná britská komise tvrdí, že válka nebyla posledním řešením, protože ještě nebyly vyčerpány veškeré pokusy o diplomatické řešení. Přesně tak. Bylo možné diktátorovi Husajnovi ustoupit a dohodnout se s ním. Mohl by pak dál, třeba v omezené míře, vraždit, vyvíjet zbraně proti nám, vydírat nás, všemožně pomáhat teroristům a jiným vrahům nebo okupovat cizí území a také neomezeně vládnout v Iráku.

Předválečné mezinárodní inspekce zjistily, že měl irácký režim i po válce v Zálivu šokující množství materiálu, mnoho odborníků a plány na rychlou produkci zbraní hromadného ničení (nebo vraždění, chcete‑li) a také zakázané střely, o čemž diktátor lhal. Část objevů byla uskutečněna dokonce ještě pouhých několik týdnů před zahájením války. Pro svět i pro koaliční vojáky tedy bylo obrovské štěstí, že se ještě více neprotahovala již tak zbytečně zdlouhavá diplomatická jednání.

Poválečné inspekce zjistily, že Husajnův režim tajně vyvíjel téměř po celou dobu své existence zbraně hromadného ničení. Těmto programům se věnovaly tisíce diktátorových pomocníků a byly na ně vynaloženy miliardy dolarů. Hotové zbraně hromadného ničení však podle oficiálních prohlášení objeveny nebyly (s výjimkou zmíněné továrny na jedy) a podle výslechu Saddáma Husajna po jeho zadržení se snažil předstírat, že má obrovský arzenál hotových zbraní hromadného ničení, aby nevypadal příliš slabý před Íránem. Mohl však také lhát a zbraně ukrýt ve spřátelené diktátorské Sýrii. Možná proto tak zdržoval (s mezinárodními inspektory občas zčásti spolupracoval a občas je naopak vyháněl).

List „The New York Times“ objevil 17 příslušníků americké armády a sedm iráckých policistů, kteří byli spolu s několika dalšími svými kolegy v letech 2004 až 2011 při manipulaci s velkým množstvím nově nalezených chemických zbraní z Husseinovy éry na různých místech Iráku (mimo oblastí ovládaných teroristickými organizacemi) přiotráveni (popřípadě jinak poraněni). Důvodem, proč Bushova i Obamova vláda dosud nezveřejnily tyto velké poválečné nálezy zbraní hromadného ničení, je zřejmě obava, aby se takové zbraně nedostaly k teroristům, kteří v Iráku ve velkém působí. Mnozí z Husajnových odborníků v posledních letech přešli k teroristické organizaci Islámský stát a vyvíjejí nebezpečné zbraně pro tamní teroristy.

Zmíněná britská komise i mnozí novináři se snaží dodatečně předstírat, že mezi důvody pro válku byla produkce zbraní hromadného ničení. Ve skutečnosti byl důvodem fakt, že diktátor Husajn před OSN neprokázal, že by přestal takové zbraně vyvíjet, a naopak byl usvědčen ze šokujících lží. Ponechat ho u moci by tedy bylo pro celý svět, kterému vyhrožoval, vysoce riskantní. Jak již bylo uvedeno výše, otázka těchto zbraní byla navíc pouze jedním z důvodů, byť důvodem velmi významným. Kdyby si chtěla Bushova vláda, ať už z jakéhokoli důvodu, vytvořit záminku pro obsazení Iráku, jednak by si logicky našla záminku, jakou nelze vyvrátit, a jednak by posléze Irák skutečně ovládala a nepředávala by moc a pravomoci co nejrychleji iráckým zvoleným reprezentantům, justici či bezpečnostním složkám.

Není pravda, že by koalice neměla plán, co dělat po svržení režimu (jako tomu bylo v případě jiných politiků v pozdější válce v Libyi), a není pravda, že by válka v Iráku vedla k poškození irácké ekonomiky, natož k vraždám, posilování teroristických skupin a chaosu, jakého jsme svědky, jak tvrdí zmíněná britská komise.

Plánem bylo zavedení široce respektované demokratické ústavy, pomoc s organizací voleb, pomoc s poválečnou obnovou včetně specializovaných týmů v jednotlivých iráckých oblastech (tzv. provinční rekonstrukční týmy), pomoc s udržováním bezpečnosti, udržení celistvého Iráku či zavedení nové, celostátní měny. Tomu všemu byla věnována obrovská energie včetně finančních zdrojů a s výjimkou udržování bezpečnosti se vše dařilo.

Tehdejší americký prezident George W. Bush (Republikánská strana) se postupně rozhodl k výraznému navýšení armádní i civilní pomoci, ačkoli věděl, že to bude pro jeho politickou stranu nevýhodné. Velká většina států světa však vůbec, nebo příliš nepomáhala. Zatímco Američané ztratili ve válce v Iráku tisíce svých vojáků a také ekonomicky na ní prodělali, nejvýznamnější zakázky na těžbu ropy obdržely ve svobodné soutěži čínské a ruské společnosti. Bushova vláda neměla pro svržení režimu žádný ekonomický motiv. Americké ropné společnosti neměly přislíbeny zakázky na těžbu irácké ropy.

Mnozí odborníci tvrdí, že v některých arabských státech je osvícený diktátor lepším řešením než demokracie. Kde však takového osvíceného diktátora sehnat a být si přitom jistý jednak tím, že se jeho vláda nezvrhne v krutovládu nepřátelskou jak tamním lidem, tak případně i světu, a jednak tím, že ho tamní obyvatelstvo bude široce respektovat, byť si ho nezvolilo a byť žádnou skupinu nezvýhodňuje ani naopak nezastrašuje. Není tedy pravda, že se USA pokusily vyvézt do Iráku demokracii. Jejich snaha ji vybudovat vyplývala z toho, že žádné lepší dlouhodobě stabilní řešení neexistovalo, což platí možná nejen pro Irák, ale i obecně. Navíc si nelze nevšimnout, že demokratické státy zpravidla bývají méně nebezpečné pro svět.

Irácká ekonomika nebyla poškozena válkou. Lidé strádali (nebo dokonce živořili) a nemovitosti i inženýrské sítě chátraly kvůli nesvobodným podmínkám v Husajnově režimu zneužívajícím finance z ropy a kvůli zmíněným mezinárodním sankcím (které na druhou stranu byly nebývale efektivní, pokud jde o odstřižení iráckých ozbrojených složek od přísunu nového materiálu či zbraní).

Režim také značně a bezohledně poškozoval tamní životní prostředí, záměrně vytvořil na moři obrovskou ropnou skvrnu a při ústupu armády z okupovaného Kuvajtu dokonce zapálil ropné vrty, čímž shořelo přes 200 miliónů tun ropy a vznikající kouřová clona asi rok setrvávala nad většinou Arabského poloostrova. Mnozí „ekologičtí“ aktivisté však kritizují za žďáření chudé zemědělce v Indonésii, zatímco iráckého diktátora se zastali.

Obnova Iráku byla komplikována také rozkrádáním a ničením inženýrských sítí, které byly dočasnou správou předávány iráckému obyvatelstvu.

K vražedným útokům či sabotážím dochází v poválečném Iráku v takové míře kvůli nevraživosti mnohých sunnitů (za Husajnova režimu privilegovaných) vůči většinovým ší’itům, kteří se podle očekávání drží v důsledku demokratických voleb u moci. To nemá nic společného s válkou. Taková situace by samozřejmě nastala v každém případě poté, co by padl tehdejší režim, ať by k tomu došlo jakkoli (např. Husajnovou přirozenou smrtí, palácovým převratem apod.). Situace by však byla mnohem horší, protože by nebyla pod dohledem pomáhající široké mezinárodní koalice a hněv znevýhodňovaných Iráčanů by do té doby možná ještě více prohloubil příkopy, pro což by odpůrci Husajnova svržení také měli mít pochopení.

Teroristická organizace Islámský stát, jejíž členové se hlásí převážně k nebezpečnému výkladu sunnitského islámu, se v Iráku rozvíjela jakožto odnož teroristů z organizace al‑Qaida již za diktátora Husajna s jeho tichou podporou. Díky jeho svržení, uskutečnění svobodných parlamentních voleb a sestavení demokratické (byť zdaleka nikoli bezproblémové) vlády nemá už Islámský stát vládou garantované zázemí ani žádné další výhody a naopak proti němu irácké bezpečnostní složky bojují.

Kvůli přetrvávajícímu (a občas včetně posledních dní dokonce rostoucímu) násilí i aktivitám teroristů z organizace Islámský stát se potvrzuje jako obrovská chyba předčasný odchod mezinárodní koalice z Iráku, ke kterému vedlo rozhodnutí současného amerického prezidenta Baracka Obamy (Demokratická strana) stáhnout svou armádu, protože s válkou nesouhlasil a ani nebyl ochotný pokračovat v pomoci tamním lidem.

Jeho přístup vedl ke znovudobytí některých strategicky důležitých částí Iráku Husajnovými příznivci z organizace Islámský stát včetně strategicky významného města Fallúdža, které bylo jen s velkými ztrátami a obtížemi v roce 2004 osvobozeno, protože americká vláda považovala za nepřijatelné jeho bombardování. V posledních měsících bylo znovu se ztrátami nákladně osvobozeno, a to i s americkou vzdušnou podporou. Je kruté a nelogické nezabránit obsazení strategického města teroristy, pokud víme, že stejně bude nutné dříve, či později s velkými problémy dané město znovu osvobozovat. Po rozhodnutích prezidenta Obamy tak zůstává hořká pachuť, kterou kromě obyvatel Iráku asi nejvíce cítí američtí veteráni, kteří při postupu organizace Islámský stát směrem k Fallúdže zbytečně protestovali před Bílým domem, protože v bitvě o toto město ztratili své kamarády nebo byli zraněni.

V tomto smyslu souvisí s rozhodnutími prezidenta Obamy v menší míře i současná migrační krize v Evropě. Většina syrských migrantů však podle průzkumů utíká před syrským diktátorem Basharem al‑Assadem podporovaným ruskou vládou (včetně komplikování zavedení „bezletové zóny“ pro uprchlíky nad západní Sýrií), proti němuž nebyl prezident Obama ochotný zasáhnout.

Někteří komentátoři přirovnávají mučení v irácké věznici Abu Ghraib k oficiálním výslechům bojovníků teroristických organizací ve vazební věznici Guantanamo Bay. Takové přirovnání však nedává žádný smysl, protože mučení ve zmíněné irácké věznici bylo ilegální (čili pachatelé byli souzeni), samozřejmě nebylo povoleno americkou vládou a bylo samoúčelné (nejednalo se o výslechy za účelem záchrany lidských životů ani za jiným obdobným účelem).

Současný vývoj v Iráku má také vazby na ČR. Zpravodajský server „Al-Araby al-Jadeed English“ informoval, že byla v Iráku v roce 2014 zadržena ilegální čtyřicetitunová zásilka zbraní (granátů, munice a technicky vyspělého komunikačního zařízení) ruské výroby v letadle z České republiky, ve kterém měly být oficiálně převáženy cigarety. Zásilka podle serveru nebyla oficiálně objednána ani iráckou vládou ani kurdskou samosprávou v Iráku. Poslanec iráckého parlamentu z bezpečnostního a obranného výboru Hakim al-Zamili pro server uvedl, že letadlo bylo spojeno s obchodníkem, který již dříve prodával zbraně za ropu organizaci Islámský stát. Server dále informoval, že vyšetřování probíhá s Velvyslanectvím ČR. Zpravodajský server „The Daily Caller“ uvedl dne 5. června 2015, že dosud nebyly zveřejněny žádné výsledky vyšetřování. Ačkoli existuje důvodné podezření na záměrné závažné porušení povinností při vývozu vojenského materiálu, naše velvyslanectví v Baghdádu k případu za více než rok nepodalo vyžadované informace a Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, které musí každý zdejší vývoz vojenského materiálu povolit a kontrolovat, nepodalo v rámci tohoto případu žádné trestní oznámení a ani neví o žádném trestním řízení.

Přejme obyvatelům Iráku co nejrychlejší zotavení z Husajnova režimu i ostatních „ran osudu“ a poděkujme koaličním armádám i jejich vládám v čele s prezidentem Georgem W. Bushem za svržení krutého diktátora a za vytrvalou pomoc při obnově svobodného Iráku.

Autor publikuje na serveru skutecnosti.cz

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner