Od sociální demokracie jsme se zatím nedočkali v jejím sporu s prezidentem Zemanem žádných pochopitelných kroků. Trvají sice stále na svém, že ministr kultury Staněk musí odejít a oni chtějí jmenovat svého kandidáta, ale přistoupili na nedůstojnou hru na neustálé odklady.
Těžko proto očekávat, že by ČSSD dokázala pojmenovat skutečný problém. Tady nejde jen o jednu záležitost, ve které si Zeman postavil hlavu. Problém je Zeman samotný a jeho chování. To zašlo už tak daleko, že by bylo žádoucí, aby to projednal Ústavní soud.
Předseda ČSSD Jan Hamáček se ale ve čtvrtek nechal slyšet, že sociální demokraté by žalobu v obou komorách podpořili pouze v případě, že by se týkala jen Zemanova chování v případu výměny ministra kultury. „Kdyby se ta žaloba týkala pouze nečinnosti pana prezidenta ve věci odvolání ministra kultury, tak já jsem přesvědčen, že tam to je jasně mimo Ústavu,” sdělil Hamáček. Podle něj ale návrh obsahuje i záležitosti z minulého volebního období, se kterými se dá podle něj polemizovat.
To je skutečně výmluva a formalismus. Je to ten samý Zeman, a kdyby se Ústavnímu soudu na nějakých bodech něco nezdálo, může to dát najevo. Teď je ale (aspoň teoreticky) příležitost dát najevo, že si Zeman nemůže dělat co chce a že tato země není nějaká jeho osobní gubernie. Socialisté jsou ale poněkud sobečtí a myslí jen na sebe, zatímco ostatní se v podstatě bijí i za ně. Nějak nepochopili, kdo by vlastně mohl být spojenec.
V ČSSD zřejmě stále panuje nějaká potlačená verze oidipovského komplexu. Hlavně nezabít tatínka. Tedy Zemana expředsedu – obnovitele a velkého vítěze. Zeman ovšem dávno žádný tatínek sociálních demokratů není a ve skutečnosti nikdy nebyl. Ti, kdo se pořád odvolávají na jeho nepříliš světlou památku, si zaslouží hezké české označení pohrobci. Zeman je stín toho, co býval, byť se nedá přehlédnout, že je to stín nebývale dlouhý a kam dolehne, všechno živé hyne. Ať už se stane cokoli, spojovat s ním budoucnost čehokoli, včetně politické strany, je dost šílené.
Teď měla sociální demokracie, nebo aspoň její část, možnost ukázat, že se od přízraku falešného tatínka členové konečně osvobodili. Na to tam ale zřejmě nemá nikdo, nebo skoro nikdo, dost sil a odvahy. Přitom už není co ztratit.
Lenin kdysi pohrdlivě řekl, že když německý revolucionář obsazuje nádraží, jde si nejdřív koupit lístek. Možná by ČSSD do té ústavní žaloby šla, kdyby jí to Zeman povolil. Jenže on by jí to v rámci nějaké své zlomyslné taktiky třeba opravdu poradil a pak by se stejně bavil.
Sociální demokraté si kdysi na svých srazech pouštěli píseň „Kvete růže, podívej!“ Jenže to, co nechali sami vyrůst, není růže a nějak jim to přerostlo přes hlavu.