HISTORIE / V ulicích českých měst opět po roce duní tanky, stavějí se barikády, vzduchem létají dlažební kostky a slzné granáty, ozývá se ostrá střelba. Tentokrát však zbraně v rukou nedrží sovětští okupanti. Píše se 21. srpen roku 1969 a do lidí na příkaz komunistické vlády střílejí sami obyvatelé země, příslušníci Veřejné a Státní bezpečnosti, Československé lidové armády a Lidových milic.

„Stanovisko vedení je takové, že to, co se odváží aktivního odporu někde na ulici nebo něco podobného, rozbijeme nemilosrdně, ať by to stálo, co stálo,“ hřímal na poradě vedoucích funkcionářů Lidových milicí 10. července 1969 Gustáv Husák, od dubna toho roku první tajemník ÚV KSČ. A svůj slib hodlal splnit. K potlačení hlasů vlastních občanů, volajících po idejích pražského jara, neváhal použít všechny dostupné prostředky – brutální sílu, zbraně i tanky. 

Husák je vůl

Nespokojenost kypěla v lidech už od osudného jednadvacátého srpna 1968, kdy okupační armáda pěti států Varšavské smlouvy násilně potlačila reformní snahy pražského jara, umlčela kolektivní euforii. Následné čistky v komunistické straně, propouštění ze zaměstnání i škol, rušení zájmových organizací, obnovení přísné cenzury a další kroky přinášely do společnosti napětí, strach i zlobu.

Čím více si lidé uvědomovali, jak se posrpnový vývoj oddaluje od očekávání, které předestíralo pražské jaro, tím narůstala jejich frustrace. Zatímco mnozí stále více upadali do pasivity, jiní se je z ní snažili probudit. Roznášeli letáky, psali nápisy, strhávali a pálili sovětské vlajky. „Husáku, nejsme husy!“ hlásal například nápis na vchodových dveřích pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové v dubnu roku 1969, v srpnu se na komíně libereckého podniku Textilana objeví obří nápis: „Husák je vůl“.

Nebylo snad měsíce, kdy by především mladí lidé nedali najevo nesouhlas s politickým směřováním země – v listopadu 1968 se z podnětu vysokoškolských studentů konala po celé zemi okupační stávka, v lednu dalšího roku se upálil student Jan Palach a další „živé pochodně“ následovaly, březnové dny ožily bouřlivými oslavami a demonstracemi po vítězství československých hokejistů nad Sověty na mistrovství světa.

Výbušné výročí

Husákovo nové vedení Komunistické strany Československa si dobře uvědomovalo, že mnozí lidé se s okupací a návratům ke starým komunistickým pořádkům ani zdaleka nesmířili, a pečlivě se proto na první výročí okupace země v srpnu 1969 připravovalo.

Propagandistická kampaň, vyzdvihující bratrství se Sovětským svazem a očerňující stoupence reformního hnutí, jela na plné obrátky, rušily se akce s větším počtem účastníků, byly vydávány zákazy shromažďování. V polovině srpna komunisté otevřeně demonstrovali svou moc –přesunuli ku Praze ozbrojené síly, do pohotovosti uvedli bezpečnostní aparát a zorganizovali demonstrativní polní cvičení Lidových milicí, nazývaných také jako „ozbrojená pěst dělnické třídy“.

Celkově bylo připraveno proti lidem zakročit na čtyřicet tisíc příslušníků milicí, třicet tisíc členů Veřejné a Státní bezpečnosti, dvacet tisíc vojáků, do ulic vyjelo i 310 tanků a přes 200 obrněných transportérů.

Den hanby

Jak komunisté logicky předpokládali, nejživelnější střety propukly v Praze. Již 16. srpna večer v horní části Václavského náměstí, tradičním epicentru českého veřejného a politického života, se sešlo poklidně několik desítek lidí. 18. srpna kladli lidé k soše sv. Václava květiny, objevily se první plakáty s hesly: „Den hanby 21. 8. 1968“ a „Ať žije Dubček!“

Dalšího dne ozbrojené složky vyklízely prostor již s obtížemi. A 20. srpna zaplnil náměstí už několikatisícový dav. Mnozí z přítomných přitom chtěli jen v poklidu uctít památku obětí invaze. Příslušníci SNB, milicionáři a vojáci ale nedělali rozdíly. Tvrdě zakročili nejen proti aktivním demonstrantům, ale i vůči pouhým přihlížejícím či chodcům. Jako důvod k zatčení stačila pouhá přítomnost v centru, připnutá trikolóra nebo špinavé ruce – domnělý důkaz o házení dlažebních kostek. 

Při pohledu na brutalitu zákroků nepřátelství davu vůči pořádkovým silám narůstalo. „Proti obuškům, slzotvorným granátům, vodním dělům a obrněným transportérům se část demonstrantů pokoušela bránit házením kamenů, na různých místech centra Prahy vyrostlo i několik improvizovaných barikád,“ vypráví historik Oldřich Tůma ve svém textu s názvem Poslední bitva Pražského jara aneb srpen 1969 v knize České průšvihy. 

Z hlavy mu tekla krev

Než se těsně před půlnocí podařilo demonstranty rozehnat, zřejmě právě příslušníci Lidových milicí měli na rukou krev prvních obětí. Za Prašnou bránou začali v panice střílet z jedoucího nákladního automobilu do davu a jedna ze střel zasáhla osmnáctiletého Františka Kohouta do hlavy.

„Ohlédl jsem se a najednou vidím, jak po mé pravé ruce padá k zemi nějaký kluk. Viděl jsem, že mu z hlavy teče krev. Jak padal, tak jsem ho nestačil zachytit, upadl na zem, ani nic neříkal. Vzal jsem ho za ruku a nějací lidé ho chytli za druhou ruku a za nohy,“ popsal svědek Zdeněk Kubík.

„Někdo volal, že je třeba ho odvézt do nemocnice a tak jsme ho táhli k automobilu, který v ulici stál. Ten automobil stál u chodníku před obchodem se starožitnostmi, měl otevřené dveře a byl otočen směrem k Staroměstskému náměstí. Stál u něj nějaký muž, oblečen v oblek a bílou košili. Naložili jsme toho kluka do auta a on odjel…“ Do nemocnice Na Františku byl však již přivezen mrtvý.

O chvíli později zemřel i teprve o rok starší Vladimír Kruba, který se snažil z místa střelby utéct. Projektil mu vnikl vpravo do zad a prošel šikmo celým hrudníkem. S tak devastujícím poraněním si lékaři Na Františku poradit nemohli. Postřeleny byly toho večera ještě další minimálně tři osoby

„Již jsou dva mrtví, kolik jich bude,“ hlásal nápis na Invalidovně. Neznámý autor se nemýlil – další den přinesl ještě krvavější střety. Poté, co ozbrojené síly 21. srpna vyklidily a uzavřely Václavské náměstí, se nepokoje rozšířily napříč celou Prahou – střety probíhaly ve Starém Městě, v Novém Městě, na Vinohradech, v Karlíně či například Vysočanech. 

Vražda zvědavého školáka

Na Tylově náměstí u stánků s květinami a opékanými buřty postával a okolní dění sledoval teprve čtrnáctiletý Bohumil Siřínek, který tou dobou přes Prahu projížděl se svými staršími kamarády, s nimiž byl na čundru. „V prostoru toho náměstí byly i bývalé Lidové milice,“ uvedla v roce 1995 svědkyně Miroslava Válová. „Oni stáli na ulici, vlastně přes ulici proti nám a mlčeli. Je pravdou, že byli ozbrojeni, měli u sebe samopaly. Za této situace vyšla dávka ze samopalu. Bylo to několik vypálených střel za sebou. Mimo těch milicionářů tam žádné jiné uniformy, tím mám na mysli Veřejnou bezpečnost nebo armádu, nebyly. Okamžitě jak zazněla tato dávka, tak Bohouš Siřínek vedle mě padl na zem.“

Průstřel žaludku, jater, tenkého i tlustého střeva, levé ledviny a následný zánět pobřišnice byl pro chlapce fatální, o tři dny později v nemocnici zemřel. Stal se vůbec nejmladší obětí srpnových událostí. Nejenže jeho vrah nebyl nikdy odhalen ani potrestán, rodina navíc o Bohumilově smrti nesměla mluvit, ocitla se v hledáčku Státní bezpečnosti a chlapcův mladší bratr Roman nesměl studovat vysokou školu. 

Ohniska odporu se podařilo zlikvidovat až v pozdních večerních hodinách, a to zejména přičiněním 88 tanků 17. tankového pluku. „Výtržníci po příjezdu tanků barikády opustili a dali se na ústup. To nám stačilo k tomu, aby se naše pořádkové jednotky mohly znovu zformovat a pronásledovat je, případně zadržovat a předvádět. Tím jsme se znovu stali pánem situace,“ popisoval situaci později major Čížek z městské správy Veřejné bezpečnosti. Šlo o jediné bojové použití tanků Československou lidovou armádou za celou dobu její existence.

Mlátí s cílem ubít, zabít

„Stále před sebou vidím přepadeného mladíka, surově smýkaného nějakým tím ,správcem pořádku‘, jak se vytrhl z rukou zuřivého socialistického příslušníka (snad pod nemilosrdnými ranami obušku získal neuvěřitelnou mrštnost)a hnal se úprkem přes osvětlené náměstí Míru. A tu, jak to bylo ve filmech z války, kdy například vězni prchali z koncentračních táborů pronásledováni poštvanými vlčáky, se ze všech stran vyrojili příslušníci VB, kteří ráznými povely vysílali za ubohým mladíkem psy,“ stojí v dobovém svědectvím, zachyceném a odeslaném na Západ dalšího dne.

„Řvala jsem hrůzou – Gestapo, Gestapo! Mladík letěl jako šíp přes trávníky na náměstí Míru štvaný černými vlčáky. Dosud nevím, zdali ho psi neroztrhali… Ty obličeje! Ta surovost v nich! Pojímá mě hnus. Umí vyrazit oko, zmrzačit, zabít. Opravdu při pohledu na ně, když mlátili nějakého nešťastlivce, jsem měla pocit, že mlátí s cílem ubít, zabít.“

V Brně vrcholily nepokoje na náměstí Svobody, Moravském náměstí a Zelném trhu. „Kolem půl šesté se ozvala střelba, zatím se střílelo do vzduchu. A pak někdo zakřičel: ,Bacha, to jsou ostrý!`  Lidé prchali do bočních ulic, já jsem byl mezi těmi, kteří běželi po ulici 9. května směrem ke kavárně Bellevue,“ vzpomínal na dění poblíž Rudého náměstí (dnes Moravského) jeden z účastníků demonstrace Alois Kocourek. 

„Už jsme byli skoro na náměstí, když jsem se ohlédl a uviděl spadnout dívku, která běžela kousek za mnou. Na tom jejím pádu bylo něco divné, že měla ruce pod tělem, při běžném zakopnutí každý člověk z pudu sebezáchovy dá ruce před sebe. Zvedl jsem ji, krvácela z obličeje. Nebyl čas přemýšlet, jestli je zraněná nebo mrtvá, někdo běžel telefonovat pro pomoc, mezitím přijel nějaký člověk s autem. Naložili jsme ji do auta a on ji odvezl do úrazové nemocnice.“ Lékaři mohli však již pouze konstatovat smrt. Mrtvá dívka se jmenovala Danuše Muzikářová a bylo jí pouhých osmnáct let. Další obětí se stal sedmadvacetiletý dělník Stanislav Valehrach, zastřelený v ulici Orlí.

Psy pustili i na těhotnou ženu

„V pasáži Beta pustil policista psy i na těhotnou ženu, na Masarykově ulici týrali nějakého staršího pána, mačkali ho dveřmi volhy a my jsme mu nemohli nijak pomoci,“ zní vzpomínky svědka T. Jambora. „Přišel jsem domů a rozplakal se. Vyšel jsem s maminkou před dům, bylo slyšet střelbu, kolem Brna bylo vojsko, transportéry tanky, které dojely z Vyškova. Nedokázal jsem pochopit, jak je možné, že naši lidé střílejí do vlastních spoluobčanů. Druhý den jsem šel zase do města a za chvíli to vypuklo znova. V ulicích Brna se zase střílelo.“

Bojovalo se také v Liberci, v Českých Budějovicích, Ústí nad Labem, Havířově, Ostravě a v dalších městech, protesty, byť mnohem menšího rozsahu, proběhly i v Bratislavě, Žilině nebo Košicích. Podle oficiálních statistik z října roku 1969 přinesla nekompromisní odpověď režimu ve dnech 19. až 22. srpna smrt pěti osobám a zranění celkem jednatřiceti. Ovšem před pěti lety historikové v čele s Danielem Povolným, autoři knihy Den hanby 1969, oznámili, že obětí bylo ve skutečnosti sedm, zraněných osob minimálně padesát.

“Počty zraněných civilistů v hlášeních Veřejné bezpečnosti je nutno brát s rezervou, protože vzhledem k brutálnímu zákroku pořádkových sil musely být postiženy desítky, možná stovky dalších osob, které však nevyhledaly lékařskou pomoc z obavy před možným postihem nebo zdravotnický personál jejich ošetření nehlásil,” uvádějí.

Po srážce s neosvětleným obrněným transportérem zemřela ještě Bohuslava Mazná a seřazování tanků před výjezdem k potlačení protestů z kasáren ve Strašnicích se stalo osudným neznámému vojákovi, jediné a dodnes anonymní oběti na straně bezpečnostních složek. 

Vraždy bez trestů

Vrazi nebyli nikdy odhaleni, nikdy souzeni, rodiny se nedočkaly omluvy, natož odškodného. Jednotlivé případy sice byly znovu vyšetřovány, avšak bez výsledku. „Ve většině případů jsou na prvním místě podezřelí příslušníci Lidových milicí,“ uvádí Tůma. „Před soud nebyli pohnáni ani ti, kteří byli zodpovědní za to, že nevycvičení, nervózní a leckdy možná o revanš za ,příkoří‘ utrpěná v předcházejícím roce usilující příslušníci Lidových milicí byli v srpnu 1969 posláni do ulic vyzbrojeni střelnými zbraněmi s ostrými náboji. Vojákům zasahujících jednotek armády ostré střelivo vydáno nebylo.“

Otec zabité Danuše, Jaroslav Muzikář, si po dvaceti letech od smrti své dcery, v létě 1999, povzdechl v televizním dokumentu: „Že ten vrah, jestli ještě žije, může tady chodit mezi námi, to mne trošku… Ne trošku, ale hodně štve.“

Pendrekový zákon proti živlům

Druhého dne po výročí, 22. srpna, byl přijat takzvaný „pendrekový zákon“, a to „v zájmu upevnění a ochrany veřejného pořádku, který je v současné době hrubě narušován, zejména ze strany protisocialistických a protispolečenských živlů“.

Ve skutečnosti však sloužil k perzekuci lidí, kteří s poměry ve státě nesouhlasili. Zákon dovoloval například zadržet zatčené až tři týdny, soudit je ve zrychlených řízeních, zvyšovat trestní sazby či vyhazovat účastníky demonstrací ze škol a zaměstnání.

Kromě prezidenta Ludvíka Svobody a předsedy federální vlády Oldřicha Černíka jej podepsal i předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček, muž, jehož jméno bylo během pražského jara spojováno s největšími nadějemi. 

Přestali věřit v zářné zítřky

Ve vazbě v srpnu roku 1969 skončilo zhruba 2 500 lidí, do konce roku odsoudili samosoudci zákonného opatření 1526 lidí, řada z nich si vyslechla podmíněný trest. Brutální potlačení demonstrací a následná vlna přísných represí utopily ve společnosti poslední zbytky nadějí a na dlouhých dvacet let umlčely masové projevy nesouhlasu proti komunistické diktatuře. Sám Gustáv Husák se později chválil: „Tři dny se v ulicích Prahy bojovalo, ale pak už si nikdo nic podobného nedovolil.“ 

Odpůrcům režimu se přesto v těch bouřlivých srpnových dnech roku 1969 podařilo husákovský režim zaskočit, a to rozsahem, intenzitou i počty lidí, kteří se nakonec do demonstrací zapojili. „I když se je pak navenek podařilo porazit a ostatní zastrašit, pro mnohé to znamenalo skrytý a někdy i viditelný rozchod s vládnoucí mocí a stranou. Mlčící většina se tedy zdánlivě podřídila novým pořádkům, ale přestala věřit v ,zářné zítřky’, přestala věřit v komunismus,“ píše v knize Den hanby 1969 historik Daniel Povolný. A zdůrazňuje, že přestože odpůrci režimu „nedosáhli zamýšlených změn a podle tehdejšího režimu ,neprošli’, jejich odkaz se zhodnotil i s úroky o dvacet let později.“