Andrej Babiš (ANO) FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Andrej Babiš má dnes 27 procent volební podpory do prezidentských voleb. Přitom již zcela přesvědčivě, dlouhodobě a věrohodně předvedl, že když je u moci, systematicky demontuje vše založené na ideálech listopadového převratu. Už jen klientelismus, s jakým promořil státní aparát lidmi s vazbami na Agrofert, byl plně srovnatelný s klientelistickými sítěmi normalizačních soudruhů. A jeho hospodaření se státními penězi bylo stejně neudržitelné jako za socialismu.
Máme různé kandidáty. Někteří se mi líbí (Danuše Nerudová). Někteří mi imponují (Petr Pavel). Někteří mají tak vysokou pravděpodobnost postupu do druhého kola, že si je nepamatuji. Ale všechny spojuje jedno. Jsou to normální kandidáti na prezidenta v normální demokratické zemi euroatlantického kulturního okruhu, z antiky vyrůstající judeokřesťanské civilizace.
Za Babiše bude rusky!
Pak také na prezidenta kandiduje jeden reprezentant eurasijského, nikoli euroatlantického kulturního okruhu. Emisar Asie, především Asie nám nejbližší – Ruska. Tisíckrát usvědčený lhář, příjemce neoprávněně vyplácených dotací, klientelista jako z učebnice. Člověk, co do svých kšeftů zatáhl svého syna, svoje dítě, a ohrozil ho tím. Klesl do kategorie lidí, kteří pronajímají své děti k použití pedofilům, aby měli na pervitin. Padesát milionů, o které Babiš starší na Čapím hnízdě „soutěžil“, mu stálo za to vystavit vlastního syna nejen příšernému stresu, ale především – zcela reálně – i hrozbě vězení.
AB junior mohl být při jiné konstelaci dění kolem dotací na Čapí hnízdo obviněný spolu se svým otcem. Už to je dost, aby podobného jedince kdokoliv příčetný hnal bičem. U nás gentleman těchto morálních kvalit nejenže chce být prezidentem. On se jím může reálně stát. V momentě, kdy píšu tyto řádky, je připraveno jej volit asi sedmadvacet procent občanů.
A to i přesto, že celý národ viděl, jak Babiš stále vidí svět marxistickýma očima. Vidí svět, jaký byl za Karla Marxe, a jak se odrazil v marxismu-leninismu. Babiš, stejně jako Marx, vidí dvě třídy. Zaměstnavatele a zaměstnance. Rozdíl mezi Babišem a Marxem (kterého jeden továrník, jistý Engels, celoživotně dotoval) existuje. Marx chápal imperialistu, zaměstnavatele, případně továrníka jako zlo – vykořisťovatele vykořisťujícího pracující, zaměstnance. A jak za svého financministrování, tak za premiérování Babiš prokázat, že také vidí jen dvě třídy. Oligarchy – tedy sebe – a zaměstnance.
Podpora drobného podnikání, podpora živnostníků a odbourání milionu byrokratických překážek vypadala podle toho. Pro ně neudělala Babišova vláda (snad kromě paušálu pro ty úplně nejmenší živnostníky) téměř nic. Zato imperialistický kolos Agrofert, patřící lid vykořisťujícímu imperialistovi Babišovi, vzkvétal. Babiš se na rozdíl od Marxe nesoustředil na revoluci proti imperialistům, ale na jejich rozkvět. Jiné složky, než ty dvě marxistické třídy neznal. Či nechtěl znát. Pokud má dvacet sedm procent potenciálních voličů, znamená to, že ty ruské a marxistické poměry sedmadvacet procent našich spoluobčanů vidí jako lepší variantu než pestrobarevný, otevřený a vysoce diverzitní svobodný svět demokracie. Existuje vysvětlení?
Orientální deizace vůdce a polobůh Andrej
Základní sociálněpsychologický rozdíl mezi orientálními despociemi a evropskými monarchiemi spočíval v pojetí vládce. V Evropě byl někdo z milosti Boží král či císař. A i když to byl císař Svaté říše římské, furt to byl jen člověk. V Číně byla, je a bude božstvem sama osoba císaře, a ve středověkém Japonsku to šlo ještě o kus dále: Když bozi viděli, jak svou práci zvládá první císař Džimmů, vnuk bohyně slunce Amaterasu a zakladatel dynastie japonských císařů vládnoucích dodnes, odešli do nebes. Nebylo jich již v Japonsku třeba, císař to zvládal stejně dobře, ne-li lépe než bozi sami.
A od toho se odvozuje v sociokulturně a lidskoprávně, humanisticky zaostalých orientálních tyraniích – v Číně a v Rusku – společenský model dodnes. Byť jsou Rusové Indoevropané, sociokulturně je Rusko pokračovatelem tradic Zlaté hordy. Čingischána, který se dnes dle víry řady prorežimních Burjatů převtělil do Putina. Ale že jsou Slované, vymysleli si pro orientální tyranii slovanský název – samoděržaví. No a v Číně navázal soudruh generální tajemník Komunistické strany Číny na císařskou tradici vládce – boha tak dobře, že má po posledním stranickém sjezdu ve svých rukou více pravomocí, než měl – rovněž zbožštělý – soudruh Mao Ce Tung. A o tom, že se v Severní Koreji chodí jako do kostela obyvatelstvo klanět před sochy Kimů zakladatelů, jistě laskavý čtenář ví.
Svatý Andrej
Strašně rád bych udělal experiment, který je finančně nad rámec možností naší redakce. Sestříhal bych pět minut videí Babišových fanoušků na jeho spanilé jízdě obytňákem, odjel do Jižní Koreje či do Malajsie, kde fakt nikdo neumí česky a Babiše nezná, pustil pár temním obyvatelům to video, a řekl jim, že je to poutní jízda nového českého náboženství. A že ten pán, co tam hovořívá, je prorokem té víry, a že Ba Biš česky znamená „syn Boží.“ A pak bych jen počítal ty, co by mi nevěřili. Bylo by jich s velkou pravděpodobností menšina. Dav Babišových fanoušků, a ještě více seniorních fanynek skutečně nápadně připomíná shromáždění nějaké sekty.
Všechny zprávy z vnitřností Agrofertu a hnutí ANO a opakovaně medializované causy Babišovy vlády ukazují, že i pan velkouzenář sám sebe jako samovládce, cara či císaře vnímá. A své zaměstnance jako své poddané – a jedná s nimi podle toho. Veřejnost to ví – ale nesmíme zapomenout, že pro určitý psychotyp je poddanství velmi lákavý stav existence. Nemusejí totiž rozhodovat a přemýšlet, a nenesou odpovědnost. Vrchnost jim řekne, co je správně a co mají dělat. To jim vyhovuje – říká se tomu strach ze svobody. Výborně je tento jev vidět na titulních stránkách MF Dnes. No a když jim k tomu Andrej dá pár opékáčků, a nejstatečnějším i koblihu, je samozřejmé, že ho budou volit.
Babišův klid
Babiš fanouškům především slibuje jakousi – v reálném světě zcela nemožnou – jistotu, klid a podobné nezajistitelné jevy. A vymezuje se proti nějakým „oni,“ kteří kradnů, proti bohatým. Fanoušky zaslepené vírou nenapadne, že ONI je on, druhý nejbohatší český občan. A „jeho“ lidé za ním kvůli tomu slibu jistoty a rovnosti jdou jak ovce. Jako by upřednostňovali model „radši budem chudí všichni, než jen ti líní a neúspěšní, a Bůh Andrej nás dovede do světa JISTOT, kde to bude sice zase šedé a chudé jako za socialismu, ale kde nebudeme muset – jako za socialismu – pracovat, a nebude komu závidět.“ Ovšem, jak bývá při pobláznění sektou zvykem, si nevšimnou, že ta Babišova cesta je cestou do Ruska, do světa chudoby, nesvobody, pohankové kaše a kyselého zelí.
Fanoušci věří, že pan továrník nastolí všeobecnou rovnost a všichni budou žít jako on. Jeho fanoušci jsou zvláště častí mezi nepříliš majetnými seniory. Do ruské chudoby i do ruské vlivové sféry by nás Babiš jako prezident jistojistě tlačil. Ale v té rovnosti jsou Babišovi voliči ale na omylu. Soudruhy za socialismu hlídali jiní soudruzi, a vzájemná závist i nenávist mezi top bolševiky bránila, aby si soudruh Jakeš koupil jachtu či soudruh Husák letadlo. Byli si vzájemně fízlem, a hlídali se. Takže nebylo mnoho co závidět ani jim.
Babiše jako prezidenta by nehlídal nikdo, a zcela jistě by za svého prezidentování Agrofert dobře vydělával. A pokoušel by se zavést společenský model téměř shodný s tím, proti kterému český národ povstal v roce 1989. Jakýsi agrofertní model socialismu, kde by lid za pár špekáčků držel hubu a konal, co mu nakáže oligarcha. A občanská práva, svoboda ne-oligarchů a ekonomika země by byla tam, kde byla před rokem 1989. Tam, kde je dnes Rusko. Podobný společenský systém by se asi dal nazvat jako „korporátní samoděržaví“.
Kdo bude volit Babiše, bude volit socialismus. Tentokráte nikoliv s lidskou, ale korporátní tváří.
