Předseda hnutí SPD Tomio Okamura FOTO: FORUM 24 / Аlеոа Spálеոská
FOTO: FORUM 24 / Аlеոа Spálеոská
Běžným trikem populistů, normálním jazykem řečeno politických lhářů chrlících sliby, jsou návody, jak získat pro národ ohromné sumy peněz, aniž by pro to bylo nutno něco namáhavého udělat. V podstatě jde o návody, jak někoho okrást, něco znárodnit, zdanit zlé boháče, nebo dostat peníze ze zlých cizinců. Utkvělá představa Tomia Okamury, že by nám mělo Německo skoro 80 let po válce zaplatit válečné reparace, patří do té poslední kategorie.
Na stránkách SPD 14. 5. 2022 Tomio Okamura zveřejnil příspěvek s titulkem „Němci chtěli zlikvidovat český národ“. Není snad od věci připomenout, že by ho možná urazil článek, který by v titulku hlásal, koho všeho chtěli před 80 lety zničit Japonci. Protože se ale velký předseda přímým debatám v rámci svého stylu „přímé demokracie“ spíše vyhýbá, nebude nejspíš příležitost se ho na to zeptat.
Nicméně k tomu, co nám Okamura naděluje: „Požadujeme, aby Německo zaplatilo naší zemi reparace za druhou světovou válku. Hnutí SPD si v těchto dnech připomíná 77. výročí konce druhé světové války. Květnové povstání českého lidu a osvobození Československa armádami Spojenců znamenalo definitivní porážku nacistického Německa a konec okupace českých zemí Německem. Okupace, která měla jednoznačně genocidní charakter a jejímž cílem byla úplná likvidace českého národa…. V této souvislosti je také nutno vzpomenout, že Německo nám dosud zaplatilo jen velmi malou část válečných reparací a současná vláda ČR se je nebude snažit vymáhat. Hnutí SPD jako jediný český politický subjekt nepovažuje tuto otázku za uzavřenou a požaduje zaplacení zbytku reparací, které nám po právu náleží. Odmítáme přepisování dějin i výsledků druhé světové války i jakoukoli relativizaci a rehabilitaci nacismu a jeho zločinů!“
Není jasné, jaké „přepisování dějin a výsledků druhé světové války“ má na mysli. Možná něco podobného jako Vladimir Putin, který rád o takových věcech mluví. Ten za přepisování dějin považuje třeba připomínku pakt Ribbentrop-Molotov z roku 1939, ve skutečnosti pakt Hitler-Stalin, kdy se z Německa a SSSR stali spojenci, nebo katyňský masakr, popřípadě řádění NKVD na místech, kam dospěla Rudá armáda. Tomio Okamura by měl vysvětlit, co má na mysli. Můžeme se jen domýšlet, že by to bylo něco o sudetských Němcích, ale co my víme.
Požadavek na reparace je od Okamury poměrně stará veteš. Už před dvěma lety (6. 2. 2020) na svém facebooku psal: „Německý stát nám dluží zhruba 15 tis. miliard korun na reparacích. Tolik dělá minimální a částečná náhrada za škody, které nám Německo způsobilo od roku 1939 do jara 1945. Jakkoli se o tom snaží čeští politici a čeští novináři lhát, není tento dluh promlčený, protože promlčet nelze. Je to závazek, který Německu uložily mezinárodní dohody v Postupimi a na Pařížské konferenci. Další lží je, že reparace byly splaceny majetkem sudetských Němců. Tahle lež ukazuje jen nehoráznost našich politiků a novinářů, protože reparační dohoda výslovně uvádí, cituji, že při provádění výše uvedeného majetku, který byl vlastnictvím země Spojených národů nebo jejich příslušníků v době její anexe nebo okupace Německem, nebude započítáván na její účet reparací.“
Okamurovým historickým blouděním jsem se tu zabýval právě před dvěma lety, tak to mohu celkem beze změny opakovat. Okamura se fakty, zvláště pokud jde o peníze, moc nezatěžuje. Peníze za reparace týkající se druhé světové války jsou zamotaná historie, a to naší vlastní, tedy československou vinou. Prezident Beneš 8. 10. 1945 v Národním shromáždění (před Pařížskou konferencí, kde se měly reparace řešit) mluvil o zkonfiskovaném majetku sudetských Němců jako „o záloze na čs. reparace“. To byla ovšem chyba, jak byl záhy upozorněn. Spojenci si toho všimli a na konferenci se stanovilo, že „každá signatární vláda si ponechá formou, již sama zvolí, německý nepřátelský majetek ve své pravomoci… a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích“. Pak se kolem toho pokoušelo Československo sice všelijak manévrovat doplněním pasáže, že majetek, který byl vlastnictvím země Spojených národů nebo jejich příslušníků v době její anexe nebo okupace Německem, „nebude započítáván na její účet reparací“, ale účelovost tu byla jasná a navíc u nás šlo o majetek tří milionů lidí, kteří byli obráni skutečně důkladně, prakticky úplně o všechno. Navíc jsme vyhnali podle národnostního principu skutečně všechny a o majetek přišli i němečtí antifašisté.
Pokud jde o mezinárodní měřítko, můžeme tady ve stručnosti ocitovat z Wikipedie (to by si předseda taky mohl najít sám), jak to s německými reparacemi bylo. „Po druhé světové válce mělo Německo podle Postupimské konference, která se konala mezi 17. červencem a 2. srpnem 1945, zaplatit Spojencům 23 miliard dolarů především ve strojích a výrobních závodech. Demontáž na západě byla zastavena v roce 1950. Reparace Sovětskému svazu byly zastaveny v roce 1953. Počínaje obdobím před německou kapitulací a pokračujíce následující dva roky, Spojené státy prováděly energický program využívání veškerého technologického a vědeckého know-how, jakož i všech patentů a mnoha předních vědců v Německu (známý jako operace Paperclip). Historik John Gimbel ve své knize Science Technology and Reparations: uvádí, že ‚intelektuální reparace‘ (s odkazem na německé vědce), které si spojenci vzali, dosáhly téměř 10 miliard dolarů. Německé reparace měly mít částečně podobu nucených prací. Do roku 1947 bylo po skončení druhé světové války v Evropě, Kanadě a Spojených státech jako nucené práce (pod různými názvy, jako „reparační práce“ nebo „nucené práce“) využito přibližně 4 000 000 německých válečných zajatců a civilistů.“
Zvláště komicky působila před těmi dvěma lety tato Okamurova věta: „Německý blahobyt tak v západní zóně budovali Němci i za naše peníze, zatímco my jsme zůstali na obnovu válečných škod sami.“
Není jasné, jaké „naše peníze“ má na mysli. My jsme jim samozřejmě nedali ani korunu. Němci svůj blahobyt (v západní části) vybudovali jednak svou prací, jednak jim pomohlo, že si (i hlasy vlastních občanů ve volbách) nezavedli komunistický režim. My jsme to udělali, a ještě předtím jsme odmítli Marshallův plán na obnovu zemí poničených válkou. K tomu nás donutila Moskva, takže by měl velký vlastenecký předseda nějaké požadavky směřovat na V. V. Putina, když je tak odvážný.
Když už chce být Tomio odvážný, měl by otevřít otázku ruského dluhu, který zbyl po SSSR a byl splacen jen minimálně. Okamurův přítel Miloš Zeman ovšem tuto záležitost „uzavřel“, nedostali jsme zpět skoro nic a nikdy ani nedostaneme. Stejně tak by Okamura měl vědět (nejspíš ví, ale neřekne to), že v Evropské unii, kterou Německo dost ekonomicky táhne, jsme stále čistí příjemci peněz a jsou to hodně taky německé peníze.
To všechno jsou ale jenom pouhá fakta. Na těch mesiášům, kteří slibují ráj, nezáleží. Část lidu fascinuje představa, že kdesi je nějaký pohádkový poklad, kterého by se stačilo zmocnit, a všechno se tím vyřeší. Třeba onen bájný kopec, ve kterém je lithium za tisíce miliard a zlí cizáci by se ho chtěli zmocnit. V boji za lithiový kopec se vyznamenalo zvláště ANO Andreje Babiše a komunisté. Dnes po něm ani pes neštěkne.
Tomio Okamura si své osobní blaho založil na oblbování lidí a vzhledem k rozložení inteligence v populaci bude vždycky u několika procent voličů úspěšný. Přinejmenším do doby, než se objeví nějaký ještě protřelejší politický predátor a nabídne ještě zázračnější deky a ještě úspornější hrnce a ještě výnosnější kryptoměnu.
