Předseda hnutí SPD Tomio Okamura FOTO: FORUM 24 / Аlеոа Spálеոská
FOTO: FORUM 24 / Аlеոа Spálеոská
NÁZOR / Zástupci vládní koalice ANO, SPD a Motoristů se dohodli, že k platnosti referenda bude nutný souhlas alespoň 35 procent všech oprávněných voličů, což je kompromisní kvorum. SPD Tomia Okamury chtěla nižší, aby to prý lidi motivovalo k účasti. Takhle bychom se jednou ráno mohli probudit a zjistit, že o osudech lidí rozhodl docela mizivý počet lidí. O to nejspíš také jde.
Okamuru zřejmě straší případ Slovenska, kde se celostátní referenda konají, ale zatím bylo platné jen jedno a to referendum o vstupu do Evropské unie. Všechna ostatní, kterých proběhlo celkem deset, skončila jako neplatná právě kvůli tomu, že to lidi nezajímalo a nepřišli. Podle slovenské ústavy je totiž referendum platné pouze tehdy, pokud se ho zúčastní nadpoloviční většina všech oprávněných voličů.
Další parametry ústavního zákona o všeobecném referendu už byly dohodnuty dříve a návrh nyní projedná sněmovní komise pro ústavu. K přijetí zákona je potřeba třípětinová většina poslanců a senátorů, přičemž koalice má 108 hlasů, ale ke schválení potřebuje 120. Vláda Andreje Babiše vyloučila z referenda témata členství Česka v EU a NATO, zatímco premiér Babiš zmiňuje jako možné otázky eutanazii nebo právo dětí na sociální sítě.
V celé té záležitosti myslící člověk vidí jasný rozpor mezi tím, co se deklaruje, a o co jde skutečně. Jak se někdy říká, referendum je oblíbený nástroj demagogů. Na první pohled vypadá jako velmi demokratická záležitost, protože sl lid může vyslovit k důležitým otázkám. Praxe však ukazuje, že je tomu často naopak.
Kdyby partě Tomia Okamury šlo skutečně tolik o přímou demokracii, jak se pokouší přesvědčit veřejnost, byla by jejich strana ta první, kde by s tím experimentovali. Jenže v SPD se nedočkáte nejen přímé demokracie, tedy třeba nějakých vnitrostranických referend, jak to některé strany mají, ale v podstatě ani zcela banální demokracie. O všem podle stanov rozhoduje Tomio Okamura plus další dva lidé. Je to klasická strana jednoho muže, kde šéf rozhoduje o všem. Pokud se to někomu nelíbí, zmizí.
Jasným cílem tohoto politického útvaru je, abychom odešli z Evropské unie a NATO. K tomu by bylo referendum vhodným nástrojem. Ohledně členství v Alianci sice v SPD poněkud manévrují, ale celkově tato proruská strana nic neskrývá. V dubnu Tomio Okamura v CNN Prima News uvedl, že česká armáda je v žalostném stavu, což podle něj neumožňuje jinou možnost než setrvat v NATO. Přiznal, že by váhal, zda by se zúčastnil referenda o vystoupení z Aliance. Později svůj názor upravil a vyjádřil preferenci neutrality, podobně jako Rakousko, a proto by hlasoval pro odchod z NATO.
Okamura zároveň ví, že tuto podobu referenda by neprosadil, proto se zatím spokojuje jen s prvním krokem, aby zákon o obecném referendu vznikl. Pak se uvidí. I tak je ale otázkou, jestli o tématech typu eutanazie mají rozhodovat lidé, kteří o tom vůbec nic nevědí a nikdy vědět nebudou.
Zkušenosti z mnoha zemí ukazují, že referendum není žádný zázračný nástroj demokracie. Naopak v sobě skrývá řadu problémů, o kterých jeho zastánci cudně mlčí.
Prvním je už samotná formulace otázky. Kdo otázku položí, ten do značné míry určuje i výsledek. Stačí změnit několik slov, zdůraznit jiný aspekt problému nebo některé informace zamlčet a preference voličů se mohou výrazně změnit. Referendum přitom vytváří iluzi jednoduché volby mezi „ano“ a „ne“, i když skutečný svět bývá mnohem složitější.
Dalším problémem je, že občané jsou často nuceni rozhodovat o velmi komplikovaných otázkách, o kterých nevědí nic. Málokdo rozumí fungování energetických sítí, měnové politice, mezinárodním smlouvám, obranným aliancím nebo ekonomickým dopadům jednotlivých rozhodnutí. Přesto se od milionů lidí v jakémsi záchvatu optimismu očekává, že se rozumná většina lidí zorientuje ve věcech, jejichž důsledky analyzují celé týmy odborníků měsíce nebo roky.
Referenda jsou navíc ideálním rejdištěm pro nevázané superpopulisty, placené (nebo navedené) dezinformátory a bezohledné zájmové skupiny. Ve složitých otázkách totiž vítězí jednoduchá hesla, emoce a strach. Volič nemá čas ani možnost ověřovat každé tvrzení a často rozhoduje podle primitivních sloganů. Kampaň se pak snadno změní v show, kde soutěží vypravěči příběhů.
Typickým příkladem je britské referendum o vystoupení z Evropské unie v roce 2016. Kampaň byla plná zavádějících a nepravdivých tvrzení, z nichž nejznámější byl slib, že po odchodu z EU bude možné každý týden posílat 350 milionů liber do britského zdravotnictví. Pak vyšlo najevo, že to byla lež. Vyšetřování odhalilo porušení pravidel financování kampaně některými organizacemi podporujícími brexit. Po samotném hlasování se navíc ukázalo, že řada voličů rozhodovala bez dostatečné představy o skutečných důsledcích svého hlasu. Britská ekonomika podle většiny ekonomických analýz utrpěla nižším růstem, poklesem investic, vyšší administrativní zátěží pro obchod a země ztratila část svého mezinárodního vlivu. Má snad někdo skutečně pocit, že Spojené království po deseti letech jen kvete?
Referendum může jedním hlasováním rozhodnout o záležitostech na desítky let dopředu. Pokud se ukáže, že to byla chyba, bývá náprava složitá, drahá nebo úplně nemožná. Některé škody mohou být nevratné. V mezidobí navíc přicházejí nové generace občanů, které o dané věci nikdy nehlasovaly, ale musí nést důsledky. Část těch, kteří o osudu země rozhodovali, už zase dávno nežije. V extrémním případě tak mohou miliony lidí po několik desetiletí nést následky rozhodnutí již mrtvých lidí. Mrtví by ale neměli mít hlasovací právo.
Parlamentní demokracie vznikla právě proto, aby takové problémy zmírňovala. Poslanci a senátoři mohou své postoje měnit podle nových informací. Voliči je mohou v případě chyby v poměrně krátké době potrestat a v dalších volbách je vyměnit. Referendum sice může být někdy užitečné, ale není nějakou „vyšší formou“ demokracie.
Lidé neradi slyší, když jim někdo připomene, že v mnoha věcech nejsou příliš kompetentní. To na realitě ale vůbec nic nemění. V každém případě je možné se Tomia Okamury a podobných lidí zeptat, proč si tedy přímou demokracii ve své straně nezavedli sami, abychom její blahodárné účinky mohli prozkoumat na vlastní oči. Je nám úplně jasné, proč si sami pro sebe nic takového velcí šéfové nikdy nezřídí. Poslouchat jejich vytáčky by bylo jistě zábavné.
