Ilustrační foto FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
KOMENTÁŘ / Média jdou na ruku tomu, kdo jim dává peníze. Ale když jim dává peníze třeba radnice, přestávají plnit svou společenskou úlohu hlídače těch, kdo jsou u moci. To je jeden z výchozích předpokladů pro nový evropský zákon, takzvaný Akt o svobodě sdělovacích prostředků (Media Freedom Act).
Zákon, který bude nejspíš definitivně schválen Evropským parlamentem v březnu, řeší i další problémy mediálního sektoru. Například: když nevíme, kdo média vlastní, nevíme, čí píseň zpívají. Pokud může stát nahodile měnit financování médií veřejné služby, nemohou tato média nezávisle pracovat. Mediální obsah se dnes k lidem dostává prostřednictvím sociálních sítí, ale ty by neměly rozhodovat o tom, o čem se může psát a o čem ne. Velké mediální konglomeráty nepodléhají přezkumu antimonopolních úřadů, protože nejsou tak velké z pohledu obratu, ale mohou mít zásadní společenský vliv.
Všechny tyto bolesti dnešního mediálního světa v České republice pozorujeme už nějakou dobu, a také proto jsme společně s řadou zainteresovaných organizací spustili iniciativu Nezávislá.média. V tu chvíli ještě nebylo o obsahu připravovaného evropského Media Freedom Actu nic známo. Když teď, po roce a půl vyjednávání, studuji výsledný předkládaný návrh, vidím, k jak pozoruhodné shodě napříč Evropou došlo. Co tedy Media Freedom Act přinese?
Média budou zveřejňovat svou vlastnickou strukturu. Budou nám také ukazovat, kolik peněz z veřejných rozpočtů dostala (většinou půjde o peníze za reklamu). Informace o tom, jak úřady zadávaly reklamu, budou zveřejněny na jednom místě, a to včetně toho, kolik kterému médiu bylo vyplaceno, přičemž povinností zadavatelů bude nekoncentrovat finanční toky, zkrátka budou muset peníze na propagaci rozprostřít do různých médií.
Pro soutěžení na mediálním trhu budou zavedena zvláštní pravidla, tak aby při posuzování fúzí a prodejů nebyla zohledňována jen hospodářská soutěž, ale i dopad na pluralitu mediálního trhu.
Financování médií veřejné služby (u nás se tohle aplikuje nejspíš jen na ČT a ČRo) bude muset být udržitelné a dostatečné. To mají zajistit členské státy. České „koncesionářské poplatky“ za udržitelné financování považovat nelze, v tom čeká politiky ještě nějaká práce. Zároveň na řádné financování a také nezávislost voleb do rad médií veřejné služby bude muset někdo dohlížet. Jaké těleso k tomu bude zmocněno, zatím není jasné.
Vydavatelé se proti původnímu návrhu nařízení bránili. Aktuální verze ovšem požaduje jen to, aby byla zachována editorská svoboda ve zpravodajských médiích a aby existovala redakční pravidla, která mimo jiné zaručí přiznání potenciálního střetu zájmů. To by mohli vydavatelé snést. A na druhou stranu je zaručena ochrana proti státním zásahům do rozhodování editorů a uplatňování vlivu státu na jakákoli redakční pravidla a rozhodnutí, navíc je, až na definované výjimky, zakázáno odposlouchávání a využívání špionážního softwaru.
Jeden zjevný nedostatek v Media Freedom Actu zůstal. Zákonodárci ve snaze ochránit média před internetovými giganty zavedli výjimku, díky níž uživatelé sociálních sítí, kteří sami sebe prohlásí za médium (to má určité podmínky), budou mít zaručenu ochranu obsahu. I pokud bude porušovat podmínky dané online platformy a i pokud třeba bude zjevně nepravdivý, nebude smět být odstraněn po dobu 24 hodin. A to je problém, protože „vydařená“ dezinformace se za takovou dobu stihne snadno rozšířit po celém světě.
Celkem vzato se na příchod Media Freedom Actu těším a spolu se mnou se můžou těšit i všichni, kdo média čtou, sledují a poslouchají. Právě pro nás by totiž dopady této přelomové regulace mohly být nejpřínosnější – kvalita mediálního obsahu je v jádru celé iniciativy. Zbývá, aby se podařila také česká implementace. Nařízení nabyde účinnosti v příštím roce a pro české zákonodárce to ještě do příštích sněmovních voleb bude znamenat dost práce.
Autor je mediálním expertem Rekonstrukce státu.
