Když totalitní režim natočí video, kde se někdo kajícně přiznává, nemůžeme to brát vážně

Roman Protasevič. (ČTK/AP/Uncredited)

Roman Protasevič. | FOTO: ČTK/AP/Uncredited

Jsme zase tam, kde jsme byli. Tedy přinejmenším v Bělorusku jsou tam, kde byl SSSR za Stalinovy vlády. Kajícná přiznání, ke kterým byla oběť zjevně donucena. Je nutné se rozpomenout na historickou zkušenost. Kdysi takovým nesmyslům věřili i někteří lidé na Západě.

Na stránkách Themoscowtimes.com píše Ilja Klišin o tom, jak se dávná minulost vrací.

„Film Mise do Moskvy byl uveden do kin ve Spojených státech v roce 1943, v době druhé světové války. Film byl natočen podle vzpomínek bývalého amerického velvyslance v Sovětském svazu Josepha E. Daviese a stal se téměř povinnou projekcí v kinech po celé zemi za aktivní podpory bývalého amerického prezidenta Franklina Roosevelta.

Týdeník FORUM | FOTO: FORUM 24 (FORUM 24)

Někteří dokonce tvrdili, že Roosevelt si film objednal, aby získal větší podporu veřejnosti pro Sovětský svaz během války.

A přestože film tehdy získal nominaci na Oscara, stal se o pouhých deset let později obětí honu na čarodějnice bývalého senátora Josepha McCarthyho, který jej označil za komunistickou propagandu a snažil se spálit všechny jeho kopie. Nyní je film zapomenutý.

Z dnešního pohledu se film jeví jako šílený. Působí jako dvouhodinový pseudodokumentární propagandistický kousek ospravedlňující Velký teror bývalého sovětského vůdce Josifa Stalina. Postava velvyslance Daviese trvá na tom, že jediní lidé, které Stalin potlačoval, byli němečtí a japonští špioni. Film opakovaně zdůrazňuje, že z mnoha zemí byl Sovětský svaz jediný, který v prvních letech války neměl aktivní profašistickou lobby. Proč? Protože Moskva v letech 193738 všechny své fašisty postřílela.

Postava Daviese jde dokonce tak daleko, že říká, že se zúčastnil všech hlavních líčení s obviněnými a viděl, jak tito lidé přiznávají svou vinu dobrovolně a bez jakéhokoli nátlaku. ‚Neměl jsem žádný důvod pochybovat o pravdivosti jejich výpovědí,‘ řekl.

Tato slova Davies ve svých pamětech skutečně napsal, když popisoval ukázkový proces s Nikolajem Bucharinem, který veřejně přiznal svou vinu. Těžko říct, zda Davies – který mimochodem obdržel Leninův řád – věřil tomu, co napsal, nebo jen cynicky podlehl momentální situaci. Jiný americký diplomat a odborník na Rusko, George F. Kennan, později Daviese označil za ‚prázdného a politicky ješitného člověka, který o Rusku nic neví a vážně se o něj nezajímá‘. Sám Kennan byl k sovětskému totalitarismu ostře kritický a neomalený.“

Revue FORUM (archiv)

Od tohoto úvodu přechází autor k tomu, jaké jsou nebo nejsou paralely mezi tím, co se dnes děje v Rusku nebo Bělorusku, s koncem 30. let v době vlny stalinského teroru. Píše, že neustálé mluvení o „novém roce 1937“ a návratu represí v době, kdy se nic nedělo, připravilo lidi o citlivost, aby poznali, že už to skutečně přišlo. Lidé, kterým on říká „loajalisté“, zase pořád tvrdili, že „dnešní Rusko není jako Sovětský svaz“ a že lidé mohou dělat a říkat, co chtějí. Snad až na pár případů.

Teď už je to ale jinak. Metafory se proměnily ve skutečnost, zatím především v Bělorusku.

„Za rok, který uplynul od prezidentských voleb, tam vládnoucí režim plně upevnil svůj totalitní systém plný improvizovaných koncentračních táborů, kde jsou lidé mučeni a zřejmě i zabíjeni. Bělorusové jsou nejen vyhazováni z práce, ale také zatýkáni a biti za jakýkoli náznak protestu. Přestupkem může být cokoli od pronesení nestřeženého slova nebo nošení špatné barvy oblečení až po položení květin na podporu protivládních aktivistů nebo dokonce zapálení svíčky na znamení solidarity.“

Kolem pandemie a amerických prezidentských voleb se na Bělorusko poněkud zapomnělo, ale akce režimu s letadlem, na jehož palubě byl novinář Roman Protasevič, zase na všechno vrhla světlo.

„Buď ze strachu o svou přítelkyni, nebo pod hrozbou popravy, jak to umožňují běloruské zákony, nebo v reakci na fyzické a psychické mučení – nebo kvůli tomu všemu – se Protasevič po několika dnech na kameru přiznal.

Jan Křesadlo. (cs.wikipedia.org)

Jde o poněkud znepokojivé video, na němž svalnatý a vyděšený mladík s neobratně naneseným make-upem, který má zakrýt stopy po modřinách, říká, že svou vinu plně uznává, Lukašenka respektuje a v politice se už nechce angažovat. Je těžké se na to dívat. Bělorusko to samozřejmě vysílá ve státní televizi.“

A máme tady situaci, kterou autor v úvodu ukázal na příkladu dávného filmu. Máme věřit někomu, že něco provedl, protože se „přiznal“? Máme se takzvaně „držet faktů“, když je s jistotou neznáme?

„Jediné, co můžeme dělat, je studovat mladíkovu mimiku a gesta a hledat na jeho tváři a prstech stopy po bití. To znamená, že novináři nemají k dispozici nic než dohady, domněnky a podezření. Mohou však zpravodajství založit na domněnkách?

Současně se dost zdá, že použití titulku ‚Protasevič přiznal vinu‘ bylo nepřesné. Mým záměrem není vyčítat novinářům, kteří takto informovali. Zajímavé však je, že i mnozí běžní občané na sociálních sítích učinili neobvyklý krok a takové zprávy odmítli s tím, že Protasevič nic nepřiznal a že zřejmě mluvil pod nátlakem, aby ochránil svou přítelkyni, která je držena jako rukojmí.“

Jak by měli novináři Protasevičovo prohlášení popsat? Možná by měli dát slovo „přiznal“ do uvozovek. Nebo by možná měli napsat, že byl k přiznání donucen mučením.

„V každém případě, ať už jsou zprávy jakékoli, zůstává pocit, že se Protasevič ve skutečnosti k ničemu nepřiznal. Možná je to kolektivní paměť nebo jakási sdílená intuice, která nám nedovoluje opakovat chyby z roku 1943.“

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]