Když Vyvadil o Masarykovi nic neví, nemá o něm mluvit

Eric Drooker

Jen co se otřepal z toho, že se v posledních dvou týdnech stal snad nejvysmívanější figurkou v Česku, jal se Jiří Vyvadil vsadit po Američanech na ověřené karty – církev a šlechtu. Jeho sonda do historie však skončila podobným fiaskem jako protest proti americkému konvoji.

Svůj článek s názvem Chce Sobotka startovat ke klerofašistickému státu a podpoře amerického imperialismu? uvedl Vyvadil sebevědomým tvrzením, že je například zcela nemyslitelné, že by si T. G. Masaryk s něčím tak nepřijatelným, jako jsou rakouští šlechtici z rodu Schwarzenbergů, podal ruku. Respektive jinak: Ti by se k němu po celých 20 let nikdy nedostali na vzdálenost 5 km.

K Vyvadilově smůle právě Karel Schwarzenberg v jednom z rozhovorů poznamenal, že prezident Masaryk začátkem dvacátých let zavítal na Orlík, kde se pozdravil s jeho babičkou Eleonorou, jejíž zesnulý manžel Karel V. Schwarzenberg, dědeček Karla Schwarzenbega, projevoval českému národu a jazyku vždy náležitou úctu. Vypili spolu čaj a povídali si o anglické literatuře.

Po poněkud nepovedeném úvodu pokračuje Vyvadil v demagogii, tentokrát proticírkevní. Vadí mu podpora Bohuslava Sobotky pro zavedení Velkého pátku jako státního svátku a také to, že se ČSSD nedokázala vypořádat s otázkou církevních restitucí, což jí prý nikdy, nikdy neodpustí. I se svými, řekněme nevelkými, znalostmi reálií jal se Vyvadil dávat za příklad dokonale sekulárního státu první republiku a coby vůdce odboje proti zrádné církvi si vybral prezidenta Masaryka. Ten je prý příkladem, jak se s katolickou církví, která je jařmením českého národa, vypořádat.

Za Masaryka nebylo tak zle

Nuže, osobně bych stejné vypořádání se s církví, jako za Masarykovy éry, coby katolík uvítala, ale nevím, zda by to uvítal i Jiří Vyvadil. Církve (včetně majoritní katolické) byly totiž tehdy v poměrně komfortní situaci. Nejen, že disponovaly svým majetkem, ale dostávaly také pravidelně příspěvky od státu. Například roku 1922 přidělil parlament pro potřeby církví celkem 54 947 551 korun, z čehož majoritní římskokatolická církev získala nejvíc, a sice celých 41 752 012 korun, největším protestantským církvím připadlo ze státního rozpočtu celkem 9 276 661 korun, řeckokatolická církev získala 2 388 878 korun, náboženské obce židovské 730 000 korun a na další církve s minimálním počtem členů – například baptisté – zbylo 800 000 korun.

Do těchto příspěvků nebyly započítány další státní výdaje na provoz teologických fakult, platy vojenských kaplanů, platy katechetů na všech stupních škol (výuka náboženství byla po celé období první republiky přítomna na všech státních školách), důchody pro emeritní duchovní a další donace, které udělovaly státní orgány církvím při řešení konkrétních naléhavých situací (například malý kněžský seminář v Banské Bystrici obdržel na požádání v průběhu let 1920-1927 podporu ve výši 478 000 korun, aby mohla zdárně probíhat výuka 31 bohoslovců, na něž dohlíželo 5 pedagogů).

Církev chtěla odluku sama

V té době se již sama katolická církev odluce církve od státu nijak nebránila, ba ji i podporovala v případech, kdy se vliv státu na církev jevil spíše zhoubným než pozitivním. Je to velmi logické, jelikož nejedná-li se o katolickou monarchii nebo stát s katolickým státním náboženstvím, případně v čele státu nestojí dlouhodobě osoba, která je církvi osobně nakloněna a podporuje její výlučné postavení, zdá se skutečně odluka jako rozumné řešení. Jak informoval první poválečný vyslanec ČSR ve Vatikánu, Dr. Kamil Krofta, Vatikán upřednostňuje odluku …všude tam, kde státní moc není scela (!) proniknuta duchem katolickým, neboť nabyl přesvědčení, že v takových případech odluka jest církvi na prospěch. Proto ani v Čsl. republice Vatikán nebude se příkře stavěti proti rozluce, bude-li prováděna umírněně a bez násilí a nebude-li spojena s úplným zhubnutím a porobením církve.

Ani se separací církve od politiky to nebylo nijak ideální (minimálně pro zběsilé sekularisty). Většina poslanců byla katolíky. Po celou dobu trvání první republiky byla po všechna volební období v parlamentu katolická církev zastoupena vlastními duchovními v aktivní službě, kteří byli řádně zvolenými poslanci. Parlamentní strany Československá strana lidová a Hlinkova slovenská ľudová strana měly katolické kněží přímo v čele – Jana Šrámka a Andreje Hlinku. Hned dva kněží – Jozef Tiso a Jan Šrámek – zastávali za první republiky ministerské posty. Tiso vládl v letech 1927 -1929 ministerstvu zdravotnictví, Šrámek pak byl ministrem různých resortů ve všech vládách až do roku 1938. Postupně vystřídal ministerstva železnic, zdravotnictví, sociální péče a unifikací.

Na konec této učebnicové ukázky ztráty sebereflexe nechybí nezbytná poznámka k americkému imperialismu a poněkud překvapivé zvolání: Nejsem stoupenec demonstrací, ale proti Sobotkově vládě (nikoliv například proti Andreji Babišovi, který se chová normálně) jsem ochoten kdykoliv bojovat a kdykoliv jej svrhnout.

Vzhledem ke schopnostem, které Jiří Vyvadil v posledních týdnech – ať už na poli organizace, smyslu pro realitu nebo nyní práce s fakty – prokázal, se Bohuslav Sobotka opravdu nemá čeho bát. Jen nás může nepříjemně zamrazit při představě, kdo se také u nás může stát soudcem Nejvyššího správního soudu.

 

 

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu freeczechmedia@gmail.com