Když Karel Schwarzenberg vysvětloval, proč si chce nechat na pohřbu zahrát koledu Narodil se Kristus Pán, tak napsal, že narození Ježíše je největší událostí, která ovlivnila jeho život. Pro někoho to zní jako nadsázka, pro Schwarzenberga to ale byla jak víra předků, tak jeho osobní živá víra. A také odevzdanost křesťanské kultuře s jejími fascinujícími příběhy. Na počátku příběhu o narození Ježíška stojí zvěstování neboli setkání panny s andělem.

Vánoční svátky patří k okamžikům, kdy si můžeme připomínat velké výkony naší starobylé kultury, obdivovat krásu klasických děl a zasnít se také nad tím, že si k nejednomu velkému dílu naplánujeme výlet. Dnes se podívejme na ikonické zobrazení události Zvěstování Panně Marii. Svátek této události se sice slaví v březnu, tedy logicky devět měsíců před svátkem Narození Páně, ale její zobrazení patří k vánočnímu příběhu jako jeho samotný začátek. Odsud se pak všechno odvíjí.

Na obrazech vidíme mladou ženu, často spíše dívku, která hledí na anděla. Podle Lukášova evangelia Marii navštívil anděl Gabriel a oznámil jí, že se jí narodí dítě, ačkoli „nepoznala muže“. Zázrak narození člověka je zde korunován nadpřirozeným Božím zásahem a dítě se má narodit „ze svatého Ducha“. My křesťané si tím vysvětlujeme vtělení Boha do člověka, což je zcela fantastický úkaz.

Můžeme se usmívat nad náboženskou kreativitou, ale tento duchovní způsob početí má prostě styl. Moderní genetika navíc ukazuje, že podstata početí dítěte je sama o sobě mnohem méně hmotnou záležitostí, než si asi lidé dříve mysleli, protože i naše vlastní vtělení začalo předáním informace, a ta neobyčejně komplexní genetická informace je něco tak zázračného, že je vlastně každý člověk „narozený z ducha“.

Na mnoha obrazech zvěstování je naznačeno, že právě v tom okamžiku, kdy se Marii zjevuje anděl, létá nad ní holubice, která Božího Ducha symbolizuje, anebo do jejího těla proudí paprsky z nebe. To nám připomene podobný moment zázračného početí, kdy v řecké mytologii nejvyšší bůh Zeus snesl nad krásnou Danae zlatý déšť, který ji oplodnil, a tím se zrodil Perseus. Představa zázračného početí patří nepochybně k pokladnici náboženského a mytologického myšlení lidstva, stejně jako představa vyvolené ženy, která je tak zbožňovaná a zbožštěná, že se stává osobou hodnou náboženské úcty. Mircea Eliade mluví o vnitřní jednotě náboženského myšlení lidstva, což není ani trochu materialistické odmítnutí konkrétní víry, ale spíše naopak potvrzení její nesmírné hloubky.

Otevřít galerii (26)

Panna Maria byla prostá dívka, která žila na maloměstě kdesi v odstrčené Galileji. A právě tam si ji pro její dobrotu našel Bůh a podnikl s ní velkou věc. Stala se matkou Božího syna. A tento příběh lásky mezi Bohem a člověkem začal setkáním s andělem.

Dnes obvykle, ke své vlastní škodě, nevěříme na anděly. Svět je pro nás zdánlivě přehledný i bez nich. Lidé minulých staletí, kdy ještě v noci byla opravdová tma, ale žili prakticky neustále obklopeni nadpřirozenými bytostmi. Anděly přitom nevzývali jen prostí lidé. Na univerzitách se učila agelologie a jeden ze zakladatelů vědeckého myšlení Tomáš Akvinský sepsal ve 13. století o zkoumání andělů vážné pojednání. Anděl je Boží posel, duchovní bytost dlící mezi nebem a zemí, která vykonává ze své vlastní svobodné vůle Boží vůli. Ta svobodná vůle se pozná podle toho, že z jednoho anděla, který odepřel Bohu svoji službu, se stal Ďábel.

Archanděl Gabriel, který se vydal Marii zvěstovat narození Ježíše, patří k celé skupině slavných andělů. Jeho jméno v překladu znamená „Boží síla“ a podle Bible už měl za sebou složitou kariéru. Byl kupříkladu u zničení Sodomy. A přitom má vždy tak absolutně něžnou tvář. Není to žena a není to ani muž, je zřetelně nadpohlavní, nikoli nepohlavní. A jeho symbolem je lilie, která symbolizuje čistotu, mír, důstojnost, panenství, nesmrtelnost, plodnost, úrodu, cudnost, nevinnost a víru. Maria, která je každým coulem žena, přitom ztělesňuje přesně to samé.

Nejslavnější obraz zvěstování od Leonarda da Vinciho z roku 1472 vyjadřuje přesně tuto důstojnost obou postav příběhu. Za tímto obrazem se vydáme do Florencie, do slavné galerie Uffizi. Maria si právě četla knihu, když tu vidí anděla, jak se jí mírně klaní a charakteristickým gestem vyjadřuje její požehnaný stav. Posvátnost chvíle rámuje rozlehlá krajina s typicky toskánskými stromy a vznešená architektura. Maria svůj úděl přijímá jako zodpovědná šlechtična, ačkoli gesto ruky vyjadřuje i pokoru.

V ostrém protikladu k aristokraticky vznešenému zvěstování od Leonarda stojí obraz od benátského malíře Tintoretta z roku 1582, za kterým se vydáme do benátské Scuoly Grande San Rocco. Maria zde není šlechtična v krásném domě, ale prostá dívka dlící v jakési rozpadlé ruině domu. Anděl Gabriel do tohoto domu doslova vpadl rázným pohybem a Marii zaskočil a ona je v šoku. Její tvář odráží naprostý údiv. Obraz přitom rovnou otevřeně ukazuje to, co je u Leonarda skryto. Roj andílků a přítomnost holubice ukazují, že se s Marií odehrává něco obrovského. Je to velké a dramatické dílo. Jen se zdá, že je Maria vůči vpádu nadpřirozených sil poněkud bezmocná.

Třetí příklad zvěstování je nejpozoruhodnější tím, že vůbec neznázorňuje celou scénu, ale právě jen tvář Panny Marie. Je to úžasný psychologický portrét a jeho autorem je sicilský malíř Antonello da Messina. Za tímto obrazem se tudíž vypravíme do Palerma a můžeme si být jisti, že to bude fascinující výlet. Maria je zde pojata jako nesmírně krásná a oduševnělá žena, která právě četla knihu, když jí jakoby mimoděk od textu odvedla její zrak jakási vidina. Celé její drama neprobíhá okázale a ostentativně jako u Leonarda nebo Tintoretta, ale spíše v jejím nitru. Je to neobyčejně hluboké dílo, které ukazuje dívku, která si právě cosi podstatného uvědomila. A to je asi to nejniternější setkání ženy s andělem.

I v naší zemi najdeme významné obrazy zvěstování, jen jsou poněkud mladší. V kostele Panny Marie Sněžné na pražské Malé Straně máme obraz z roku 1725 od Václava Vavřince Rainera. Je to ukázka vrcholně barokního pojetí, které je pohledem člověka do nebe a do nebeských věcí. I zde je Maria vyrušena andělem z četby, ale takřka ihned a bez zaváhání přijímá celý svůj úděl.

Obrazy minulých staletí s křesťanskou tematikou nejsou ani trochu monotónní, ačkoli vyjadřují stejné motivy. Mají neobyčejnou variabilitu a vidíme na nich v tisíci obměnách něco, co je pro náš život důležité. Setkání jednotlivého člověka se zázračnou povahou celé naší existence. Už proto se toto téma a věčný sen o výletech za krásou hodí právě k Vánocům.