Když zpívat nestačí. Anticharta, nejmasovější manifest umělců v českých a slovenských dějinách

Milan Chladil, Yvetta Simonová, Karel Gott, Ivo Pavlík  a František Ringo Čech podepisují tzv. Antichartu (1977) (ČTK)

Milan Chladil, Yvetta Simonová, Karel Gott, Ivo Pavlík a František Ringo Čech podepisují tzv. Antichartu (1977) | FOTO: ČTK

Komunistická kampaň proti Chartě 77, zvykově označovaná jako Anticharta, patří k zásadním událostem v československé historii. Jejím vrcholem byla shromáždění oficiálních umělců a bavičů, kteří 28. ledna 1977 v Národním divadle a poté 4. února v Divadle hudby deklarovali podporu politice KSČ. Kampaň však měla mnohem širší rozměr a teprve její celkový rozsah a doba trvání ukazují, na čem se to čeští a slovenští herci, zpěváci a představitelé mnoha dalších profesí před pětačtyřiceti lety podíleli.

Prohlášení Charty 77 (v první vlně ho podepsalo 243 signatářů, z nichž jeden později podpis odvolal) bylo na Západě zveřejněno 7. ledna 1977 a mělo jednoduché východisko: ČSSR přistoupila k mezinárodním helsinským paktům o „lidských a politických právech“ a „hospodářských, sociálních a kulturních právech“ a tyto dohody se od března 1976 staly součástí jejího právního řádu.

(Týdeník FORUM)

Autoři a signatáři Charty 77 konstatovali, že dohody nejsou naplňovány, neboť v ČSSR nebyla svoboda projevu, nebyla respektována práva na svobodu od strachu, na vzdělání, na svobodu vyznání, právo přijímat informace a tak podobně. Dokument popisoval situaci v zemi a žádal nápravu, přičemž deklaroval, že Charta 77 se nestane základnou k opoziční politické činnosti, pouze chce vést jako občanská skupina dialog se státní mocí.

Kanadský překladatel, spisovatel a hudebník Paul Wilson (1941), který tehdy už pár let v Československu žil a mimo jiné zpíval s The Plastic People of the Universe, vzpomíná: „Jako ‚zápaďák‘ jsem Chartu četl a zdála se mi taková mírná – normální slušný dokument. Ovšem režim na to zareagoval, jako by to bylo vyhlášení války.“

Monstrproces se zrádci a odpadlíky

Historik Petr Blažek říká, že „počátek kampaně proti Chartě je možno hledat na zasedání předsednictva Ústředního výboru KSČ, které se konalo 7. ledna 1977. Byla to jedna z pravidelných schůzí, na níž podle velmi torzovitého zápisu vystoupil generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Gustáv Husák, který se vyjádřil k ‚nepřátelskému pamfletu Charta 77‘“.

Předsednictvo ÚV KSČ pak rozhodlo, že proti Chartě 77 je nutno zakročit, zaúkolovalo jednotlivá oddělení ÚV a určilo, že „silové resorty“ (v tomto případě ministerstvo vnitra a ministerstvo spravedlnosti plus prokuratura) navrhnou opatření proti signatářům a iniciativě jako celku. Aparát se dal do pohybu a v následujících dnech předvedla Státní bezpečnost desítky lidí k výslechům, provedla u nich domovní prohlídky a několik chartistů zatkla, například 14. ledna Václava Havla a Jiřího Lederera.

Tehdy se mimo jiné zřejmě začal připravovat vykonstruovaný monstrproces s chartisty, podle Petra Blažka to vyplývá i z dokumentace StB: „Výslechy tehdy neměly jen ten význam, aby StB shromáždila informace, zastrašila signatáře a znemožnila jim, aby se scházeli. Hlavním důvodem byla příprava soudního procesu, shromáždění podkladů.“

Souběžně se rozběhla propagandistická mašinérie, zahrnující také novináře všech deníků a masmédií vůbec. A rovněž se začaly konat schůze stranických organizací nižších úrovní, které zas rozdávaly úkoly v místech své působnosti, například v podnicích. To všechno patří pod hlavičku Anticharta.

Dne 7. ledna 1977 také poprvé reagovalo Rudé právo článkem „Čí je to zájem“, v němž sice Charta není výslovně zmíněna, nicméně se v něm píše o „samozvaných ‚obhájcích lidských práv‘“ a „odpadlících“, které „zášť proti komunistické straně dovedla do tábora nejzavilejších nepřátel komunismu“.

O pět dní později (12. ledna) vyšel v Rudém právu neautorizovaný text Ztroskotanci a samozvanci, psaný dikcí 50. let a udávající tón veřejné části kampaně. Píše se v něm o pamfletu, „který skupinka lidí z řad zkrachovalé československé reakční buržoazie a také z řad zkrachovalých organizátorů kontrarevoluce 1968 na objednávku antikomunistických a sionistických centrál předala jistým západním agenturám. Jde o protistátní, protisocialistický, protilidový a demagogický hanopis, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu. Rok 1968 se opakovat nebude. Dnes plně platí gottwaldovské: Republiku si rozvracet nedáme!“.

Zátopek odsuzuje politické dobrodruhy

Článek odstartoval mediální smršť, která pak, což se málo zdůrazňuje, pokračovala každý den. Její rozsah je dosud nejlépe zpracován v publikaci Anticharta, kterou uspořádali Terezie Pokorná a Viktor Karlík (Revolver Revue, Praha, 2001). Chartu 77 a její signatáře ve všech novinách a časopisech odsuzovali dělníci, sportovci, vědci, novináři, spisovatelé, představitelé uměleckých svazů, škol, církví i zájmových sdružení – zkrátka zástupci všech společenských vrstev a povolání. K tomu je třeba připočíst neméně intenzivní práci rozhlasu a televize.

Týdeník FORUM (FORUM 24)

Pro zajímavost: Mladá fronta tlumočila 13. ledna mezi jinými ohlasy i znepokojení Hrdiny socialistické práce a předáka razičů n. p. Výstavba dolů Antonína Skryji: „Pracuji už dvacet let pod zemí. Ráno jsem četl Rudé právo pozorněji než jindy. A hned jsem si řekl: ‚Podívejme se, staří, neblaze známí muži několika tváří opět vstupují na scénu.‘“

Ve stejném listě oznámil následující den kupříkladu nositel Řádu práce a brankář Dukly Praha Ivo Viktor: „Tito lidé, jejichž jména jsou mi povědomá z roku osmašedesátého, si nezasluhují nic jiného než opovržení.“

V Lidové demokracii vyjadřovali 15. ledna 1977 své rozhořčení představitelé Československé strany lidové. Dne 17. ledna oznamuje v Československém sportu běžec Emil Zátopek, že je „rozrušen“, a odsuzuje „politické dobrodruhy, kteří se svou Chartou 77 pokusili vrazit nůž do naší společné práce“.

Dne 19. ledna pravil v Tvorbě akademický sochař Rudolf Svoboda: „Jde o intelektuální jed. A kdo ho nabízí, je bezpochyby travič.“

Ve stejný den odsoudili v časopise Kino „tzv. chartu 77“ tvůrčí pracovníci FS Barrandov (mezi jinými Miloš Macourek, Václav Vorlíček, Juraj Herz nebo Karel Steigerwald) s tím, že jde o „kampaň antikomunistických centrál“ a že chartisté nejen nemluví o kladech našeho zřízení, ale ještě k tomu mlčí k apartheidu a taky jim „nevadí milióny nezaměstnaných v západních zemích ani masová diskriminace pokrokových občanů v NSR“.

Dne 24. ledna informuje Lidová demokracie, že „Vlna rozhořčení nad ‚chartou 77‘ neustává“ a přináší například vyjádření národní umělkyně Hermíny Týrlové: „Myslím, že nejlepší odpovědí na ‚chartu 77‘ jsou konkrétní výsledky kulturní fronty. Já sama nyní pokračuji na nové filmové verzi populárního Ferdy Mravence. Práce pro chlapce a děvčata, pro všechny lidi je podstatně jiná než ‚výroba‘ štvavých hanopisů.“

K tomu je třeba připočíst rezoluce ze závodů a podniků, kde se kvůli Chartě 77 konaly zvláštní zaměstnanecké, odborové a stranické schůze a noviny pak informovaly o jednotných stanoviscích celých kolektivů. Těžko samozřejmě věřit, že lidé při podobných příležitostech chartisty opravdu jednohlasně odsuzovali, spíš se jich na názor nikdo neptal.

Odsudky jednotlivců i kolektivů provázely difamační články, v nichž byli konkrétní disidenti představováni jako zrádci zaplacení ze Západu, recidivisté, narkomani, flákači, zvrhlíci a tak dále.

V žádném oficiálním československém periodiku text Charty 77 nevyšel. Neznamená to jistě, že by si jej lidé nemohli obstarat: stačilo poslouchat zahraniční rozhlas. Je ale zřejmé, že se Charta 77 nedostala k milionům občanů, kteří žili v menších městech a na vesnicích, pracovali v zemědělství, ve fabrikách či na úřadech, přitom především jim byla propagandistická část kampaně určena, právě je měla režimní elita ohlupovat.

Manifestace ve „zlaté kapličce“

Teprve po více než dvou týdnech zastrašující kampaně a intenzivní aktivity StB se jako první zlatý hřeb konalo 28. ledna shromáždění umělců v Národním divadle, jemuž dominovaly známé tváře oblíbených herců včetně Karla Högera, Ladislava Peška, Jana Wericha, Miloše Kopeckého, Jiřího Sováka a mnoha dalších.

Johana Hovorková, Milan Tesař, Veronika Kučíková, Dan Hrubý a Jaroslav Bican z nové redakce Týdeníku FORUM (Roman Black Černý a Michal Hošek)

Dramatičtí umělci, spisovatelé, výtvarníci, architekti a spolu s nimi představitelé strany a vlády včetně republikových ministrů kultury Milana Klusáka a Miroslava Válka a vedoucího oddělení kultury ÚV KSČ Miroslava Müllera se do zlaté kapličky dostavili na pozvání československých výborů uměleckých svazů. Všichni nepochybně věděli, kam přišli, a z jakého důvodu. Nad jevištěm visel nad československou a sovětskou vlajkou obrovský nápis Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru.

Zasloužilá umělkyně herečka Jiřina Švorcová pak přednesla shodně nazvané Provolání československých výborů uměleckých svazů, v němž byly vyzdviženy úspěchy, jichž dosáhl lid osvobozený sovětskou armádou a vedený KSČ, a také oceněny kulturní výdobytky a rozvoj, které tak jako všechno ostatní umožnila Velká říjnová socialistická revoluce.

„Náš socialistický svět, jemuž stojí v čele Sovětský svaz, má dosti sil, aby ubránil výsledky své práce,“ deklamovala Jiřina Švorcová text dosud neznámého autora (proslýchá se, že jím mohl být spisovatel a funkcionář Jan Kozák), až dospěla k podstatě věci:

„Proto však také pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu, nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě – a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců – odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu a v jejich službě hlasateli rozvratu a nesvárů mezi národy. Jsme přesvědčeni, že příští léta budou naplněna novými tvůrčími činy spjatými se zájmy našich pracujících, s humanistickými cíli naší socialistické společnosti a s politikou její vedoucí síly – Komunistické strany Československa.“

Následovala diskuse, v níž vystoupilo mnoho oficiálních umělců, a program vyvrcholil tím, že zúčastnění podepsali souhlas s Provoláním. Někteří posléze tvrdili, že byli uvedeni v omyl, neměli tušení, kam přišli, mysleli, že podepisují jen prezenční listinu. Těmto vysvětlením lze těžko věřit – i proto, že na listině, kterou signovali po skončení programu, byl velkými písmeny vytištěn název Provolání a slova „připojuji se…“.

Chvíle, kdy zpívat nestačí

Setkání v Národním divadle přenášela televize a obsáhle o něm referovala ostatní média. Rudé právo začalo v pondělí 31. ledna tisknout dlouhé seznamy jmen antichartistů, kteří Provolání buď podepsali přímo v divadle, nebo se k němu přihlásili později.

Propagandistická kampaň intenzivně pokračovala. Cíl se zdá zcela zřejmý: mezi signatáři Charty bylo mnoho známých umělců, a tak se KSČ rozhodla, že bude „pamfletu“ čelit „konkurenční“ peticí, v níž předvede domácímu lidu a světu, že většina řádných československých tvůrců je spokojena s přiznanými právy a svobodami a nadšeně podporují stranu i její politiku. Ten cíl se podařilo naplnit tak důkladně a přehnaně, že to dnes působí jako jakýsi kolektivní hysterický záchvat.

Paralelně se činila i Státní bezpečnost a další úřady, pokračovalo zatýkání a například 31. ledna přinesly deníky zprávu, že mluvčí Charty 77 Jiří Hájek a Jan Patočka byli předvoláni na generální prokuraturu, kde dostali výstrahu, že „tzv. prohlášení charty 77 a činnost na ně navazující jsou v rozporu s platnými zákony“.

Ve čtvrtek 4. února 1977 se v Divadle hudby konalo další organizované shromáždění, tentokrát představitelů populární kultury – bavičů, zpěváků, hudebníků. Aranžmá bylo stejné jako v Národním divadle (včetně výzdoby), i v tomto případě se za účasti potentátů, zástupců hudebních vydavatelství, agentury Pragokoncert, televize, rozhlasu a jiných podporovala komunistická strana a v diskusi vystoupila řada lidí, včetně zasloužilého umělce Karla Gotta, který prohlásil: „Patřím mezi ty, a není jich v tomto sále málo, kteří raději zpívají, než mluví. Jsou však chvíle a situace, kdy pouze zpívat nestačí.“

Během shromáždění vystoupila Eva Pilarová s rozhodujícím sdělením: „My, umělci z oblasti zábavného umění, se plně a v celém rozsahu připojujeme k Provolání čs. výborů uměleckých svazů.“ Po skončení programu následovalo podepisování listin. I o tomto shromáždění referovaly „hromadné sdělovací prostředky“, kampaň jím ovšem ještě pořád nekončila. Dál byly zveřejňovány podpisy a krátká vyjádření těch, kdo se připojili k Provolání… a odsuzovali chartisty.

Josef Skála (ČTK)

Petr Blažek upozorňuje na důležitý fakt, totiž že manifestační setkání umělců se konala i v krajských a okresních divadlech a že podpisy se dál sbíraly a byly shromažďovány prostřednictvím uměleckých svazů, v nichž vznikly organizační štáby: „Nemám k dispozici podrobnou dokumentaci, dochovaly se však torzovité záznamy, podle nichž sehrál v této části kampaně hlavní roli Miroslav Müller, tehdy šéf oddělení kultury UV KSČ.“

Právě oddělení kultury vyvíjelo tlak na umělecké svazy, divadla a další instituce, jejich vedení sloužila jako „převodové páky“ vyšší moci – strana vydala direktivy, zaúkolovala funkcionáře, ti pak přenesli tlak dolů.

Zvláště úloha uměleckých svazů je výmluvná a stála by za podrobnější výzkum: členové „antichartistických“ štábů podle Petra Blažka nejen sbírali podpisy, ale též odesílali seznamy na ÚV KSČ, na ministerstvo kultury a do ČTK – a samozřejmě schůzovali a „analyzovali“, kdo ještě nepodepsal. Z dokumentárního filmu Anticharta, mechanismus loajality režiséra Pavla Křemena současně vyplývá, že mnozí umělci deklarovali svou přináležitost k režimu iniciativně a korespondenčně, někteří pro jistotu zaslali své „připojuji se…“ na několik úřadů najednou.

Nikam jsem nešla…

Lidí, kteří se tehdy nepodvolili, bylo málo, ale našli se. Například scenáristka a filmová dokumentaristka Kristýna Vlachová (1943) popsala svou tehdejší situaci týdeníku Reflex (19. ledna 2017):

„V lednu mi telefonovala sekretářka z Krátkého filmu, abych přišla podepsat Provolání československých výborů uměleckých svazů. Jinak prý film Hra o jablko, k němuž jsem s Věrou Chytilovou napsala scénář, nepůjde do distribuce. Nikam jsem nešla. Pak mi volal dramaturg Borovička. Přesvědčoval mě, že musím podepsat. Řekla jsem mu, že v žádném případě nic podepisovat nebudu. Potom za mnou přišla Věra Chytilová. To bylo nepříjemné, měla jsem Věru ráda. Nepodepsat Antichartu podle mě nevyžadovalo žádné extra hrdinství. Zarážela mě ta mohutná předposranost…“

Kristýna Vlachová se v příštích letech nesměla živit psaním scénářů – působila jako redaktorka v nakladatelstvích Orbis a Panorama, odkud ji v roce 1984 vyhodili, protože tajně zadávala práci lidem z disentu; k filmu se vrátila v roce 1990. K antichartistům se nepřipojili ani členové brněnského Divadla na provázku, které v roce 1977 vedl dramaturg Petr Oslzlý.

Anticharta končila v březnu 1977. V prvních dvou týdnech Státní bezpečnost mimo jiné opakovaně vyslýchala sedmdesátiletého profesora filozofie a mluvčího Charty 77 Jana Patočku: od ledna žil pod obrovským tlakem, po zhruba osmihodinovém výslechu byl hospitalizován a 13. března zemřel na mozkovou mrtvici.

Pro komunistický režim představovala Anticharta poloviční úspěch. Dopadla dobře jako test loajality: oficiálně působící umělci se zavázali k podpoře KSČ a hodili pronásledovanou opozici přes palubu s takovou ochotou, že si pak státní aparát mohl být jist, že z prostředí oficiální kultury žádná nespokojenost hned tak nevzejde.

Předsedkyně KSČM Kateřina Konečná (ČTK)

Současně byla kampaň tak předimenzovaná, že vedla k nezamýšleným důsledkům: zpopularizovala Chartu 77 v Československu, ale především ve svobodném světě. To byl zřejmě jeden z důvodů, proč se připravovaný monstrproces s chartisty nakonec nekonal.

Podle Petra Blažka vyplývá z nečetných dochovaných dokumentů, že Ústřední výbor KSČ nechtěl riskovat přílišné mezinárodní komplikace, roli zřejmě sehrála právě skutečnost, že Prohlášení Charty 77 se opíralo o helsinské dohody a že iniciativě pomáhali nejen západní novináři, intelektuálové či lidskoprávní aktivisté, ale také diplomaté, tedy de facto vlády některých zemí.

Chartisté byli nicméně nadále pronásledováni, státní aparát si monstrproces „vynahradil“ tím, že mnohé přední představitele disentu poslal do vězení za zástupné „trestné činy“.

Provolání Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru se stalo významným milníkem moderní české historie. Jak píše výtvarník a redaktor Revolver Revue Viktor Karlík v textu Zásadní umělecký manifest (Bubínek Revolveru, 19. ledna 2012:

„Lze konstatovat, že tu vznikl ohromný konsensus tvůrců, možná nejmasovější umělecký a kulturní manifest v českých a slovenských dějinách. Je s podivem, že akce neusilovala o místo v Guinessově knize rekordů, že se o tak mohutné shodě mezi umělci nepíše v základních pramenech zhodnocujících jejich působení, že zmínky o podpisu tak mohutného a slavného uměleckého manifestu chybějí ve většině biografických hesel příslušných aktérů.“

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]