Svědectví účastníka povstání Jurije Ferenčuka. Krev Kengiru. Karton, olejové barvy, 1993 FOTO: Historická pravda
FOTO: Historická pravda
Semen Rak a jeho milovaná se vzali za ruce a společně se vrhli pod tank. Litevec Alfonsas Urbanas se ocitl v opačné situaci: až do konce života si pamatoval, jak ho před jedoucím tankem odstrčila ukrajinská dívka ve vyšívané košili. Zachránila ho za cenu svého života.
Vzdušný souboj létajících draků
Nad Kengirem se v mocných poryvech stepního větru vznášel papírový drak. Jeho úkolem bylo doletět s pravdou o povstání daleko za hranice tábora gulagu. Speciální zařízení mělo shodit letáky nad Žezkazganem. Tajné služby tam šířily neuvěřitelné zkazky o tom, jak se „nadržení samci“ z mužského tábora chtěli probít do ženské zóny.
Skutečný příběh byl úplně jiný. A v červnu 1954 se stráž hlídající kengirské oddělení Stepního tábora gulagu snažila udělat vše, aby se pravda nedostala ven. Povstalci nejdřív vypouštěli balonky, ke kterým přivazovali letáky se svými požadavky. Strážci po nich úspěšně stříleli ze samopalů. Papírového draka ale výstřely neohrozily: kulky jím prošly, aniž by přerušily jeho let. Draci roznášeli letáky daleko do stepi, dozorci splašeně vybíhali do polí a sbírali je v záplavě červených vlčích máků. Nakonec táborová stráž vymyslela nový způsob boje: stíhacího draka.
Byl to ten nejsurrealističtější obraz, jaký kdy mohl v lidské představivosti vzniknout: zpoza vysokých vepřovicových zdí Stepního tábora se k nebi táhly tenké špagátky, na jejichž koncích se na malých útržcích papíru vznášela drobným písmem napsaná slova pravdy. A z jiného místa mladý poručík v brigadýrce s modrým štítkem řídil draka-stíhače.
Vzdušný souboj nemohl trvat dlouho. Dříve či později se „drak-stíhač“ zamotal do šňůry „draka-bombardéru“ a oba střemhlav padali z červnového nebe k zemi. Vzdušný souboj létajících draků. Surrealismus.
První krok na cestě k pádu sovětského impéria udělali lidé v táboře Kengir
Po Stalinově smrti v roce 1953 začala vypukat v sovětských lágrech povstání. Nejprve Norilsk, pak Vorkuta a nakonec Kengir. Každého z nich se účastnilo dvanáct až dvacet tisíc vězňů. Mezi největší vzpoury v dějinách gulagu patří Norilské povstání (od 26. května do 4. srpna 1953), Vorkutské povstání (od 19. července do 1. srpna 1953) a Kengirské povstání (od 16. května do 26. června 1954).
Pomocí létajících papírových draků posílali vzbouřenci za dráty tábora zprávy, ve kterých obyvatele měst a vesnic informovali o svých požadavcích a boji proti nespravedlnosti. Vězni vystrnaďovali správu tábora, domlouvali se na vlastním vedení a vyjednávali s představiteli režimu v Moskvě. Požadovali nejen úlevy, ale politické a ekonomické svobody pro všechny.
Odplata byla krvavá: ozbrojený útok pacifikoval rebely ve 3. zóně Gorlagu (Horský tábor, Norilsk), povstalce stříleli v 10. táborovém oddělení Rečlagu (Říční tábor, Vorkuta), armáda s tanky zaútočila na vzbouřence ve Stěplagu (Stepní tábor, Kengir).
Povstání trvalo 42 dní a zúčastnilo se ho zhruba deset tisíc vězňů. Dne 26. června 1954 za svítání povolala sovětská moc proti povstalcům armádu s tanky. Povstání bylo poraženo, zahynulo asi 700 lidí.
Rozsah rebelie, která zachvátila gulag, přinutil totalitní systém nejen dělat ústupky, ale přistoupit k celkové reorganizaci. V letech 1955–1956 začaly být přezkoumávány případy odsouzených, přicházela rozhodnutí o snížení trestů a propuštění. Oficiálně byl systém gulagu zrušen v roce 1960. Do rozpadu Sovětského svazu zbývalo více než třicet let. První krok na cestě k pádu sovětského impéria ale udělali lidé v táboře u městečka Kengir.
Tohle že se někdy stalo?!
Pokud bych někdy zatoužil napsat scénář filmu o Kengirském povstání, byl bych předem odsouzen k nezdaru. Žádný producent na světě by na realizaci takového scénáře nekývl, líčenému příběhu by prostě nikdo neuvěřil. Tohle že se někdy stalo?! Ani ten nejlepší hollywoodský scenárista s nejbujnější fantazií by nebyl schopen dopsat k námětu detaily, které se skutečně staly.
Povstalci vzdorovali ještě několik dní, než dozorci začali rozebírat stěny tábora, aby do něj mohla vjet armáda s tanky. Situace se radikálně změnila: provalené zdi povstalci opravovali. Muklové dobrovolně stavěli zdi svého vězení, aby za nimi našli bezpečí. Aby jim znovu nepřišili zločin nepřátelství k sovětskému zřízení, psali vězni po stěnách hesla jako „Ať žije sovětská ústava!“ – „Ať žije Prezidium Ústředního výboru!“ anebo „Ať žije sovětská vláda!“ Ani Orwell by to nevymyslel.
Další slogany byly konkrétnější: „Žádáme o setkání s členem Ústředního výboru a přezkoumání našich případů!“ – „Pryč se zabijáky-berijovci!“ – „Ženy důstojníků Stěplagu! Nestydíte se být ženami vrahů?“
Láska zvítězila nad říší zla
Na začátku povstání v táboře Kengir byla vražda. Stalo se to krátce po Velikonocích. Když skupina ukrajinských mladíků míjela zástup mladých žen vedených do pracovní části tábora, pozdravila je slovy: „Kristus vstal z mrtvých!“ – „Vpravdě vstal z mrtvých!“ odpověděly podle tradice dívky. Ve vteřině se rozštěkaly samopaly. Když střelba utichla, zůstaly na zemi ležet desítky těl: třináct lidí zemřelo na místě, pět později v nemocnici, třiatřicet vězňů vyvázlo s těžkými zraněními. Ze závěrů vyšetřování vyplynulo, že k použití zbraní nebyl žádný důvod.
V tom příběhu najdeme všechno, co obsahuje správné drama: zamilovaní, kteří vztah udržovali jen díky letmým pohledům a dopisům posílaným skrz ostnatý drát, páry oddané na dálku kněžími všech možných konfesí, kteří za zdmi tábora pobývali, ti všichni konečně mohli obejmout své milované. Zdi, které oddělovaly mužskou a ženskou část tábora, zdi, které rozdělovaly lidské osudy, padly. Láska zvítězila nad říší zla.
Píšu tyto řádky v noci na 26. června, rovných šedesát let poté, co Kengirské povstání skončilo pod pásy tanků. Dne 26. června 1954 ve čtyři hodiny ráno vstoupilo do tábora 1600 vojáků s 98 psy a spolu se třemi požárními auty do něj vjelo pět tanků T-34.
Stovky ukrajinských žen ve svátečních vyšívaných košilích se vzaly za ruce a zatarasily tankům cestu. Tanky nezastavily. Semen Rak a jeho milovaná se vzali za ruce a společně se vrhli pod tank. Litevec Alfonsas Urbanas se ocitl v opačné situaci: až do konce života si pamatoval, jak ho před jedoucím tankem odstrčila ukrajinská dívka ve vyšívance. Zachránila ho za cenu svého života.
Kengirské povstání – „moc bezmocných“ v akci
Podle očitých svědků byl tábor za rozbřesku zalit krví. Těla rozježděná tanky házeli na korby náklaďáků. Odhady mluví o tom, že 26. června 1954 zahynulo v Kengiru 600 až 700 lidí.
Mohlo by se zdát, že ráno toho dne přineslo povstání definitivní porážku a všechny oběti byly marné. Mohutná povstání v gulagu – a Kengirské bylo posledním z nich – ovšem dotlačila sovětský systém ke změnám. Chruščovovské tání v roce 1956 nepřišlo s náhlým osvícením politika, ale režim, který už nebyl schopen kontrolovat ani „Souostroví Gulag“, prostě neměl na vybranou. Totalitarismus nebylo možné „liberalizovat“. Jakmile byly řetězy povoleny, systém začal požírat sám sebe.
Kengirské povstání je jedinečným příkladem toho, jak silná může být „moc bezmocných“: to, co beznadějně směřuje k prohře, se vždy může změnit ve výhru. Kengirský příběh zároveň vyvrací mýtus, že nezávislost Ukrajině spadla sama do klína, nebyla vykoupena úsilím a krví.
Kengir – povstání Lásky – byl jeden z těch historických kroků, které vedly k ukrajinské nezávislosti. Láska zvítězila nad Sovětským svazem. Láska ke svobodě.
Text vyšel v rámci projektu Ukrajina: jiné dějiny, který společně publikují Historická pravda z Ukrajiny a deník FORUM 24. Každý měsíc vychází článek o dosud neznámých událostech z ukrajinských dějin nebo společné ukrajinsko-české historie. Projekt vznikl z iniciativy ukrajinského historika Volodymyra Birčaka v průběhu prvního inauguračního zasedání Česko-ukrajinského fóra občanských iniciativ, jež se konalo v Praze pod záštitou ministrů zahraničí ČR a Ukrajiny. Analogický projekt – Czech In – otevírá na stránkách portálu Historické pravdy neznámá fakta z českých dějin pro ukrajinské čtenáře.
Autor je historik a novinář, redaktor portálu Istoryčna pravda (Historická pravda)
