Kiplingovo „Břímě bělochů“ v překladu Otokara Fischera: povzbuzení v časech korona-krize?

archiv / koláž

Otokar Fischer, překladatel Kiplingova díla, dobře věděl, že svět potřebuje občanské ctnosti, jinak se propadne do barbarství | FOTO: archiv / koláž

Letos uplynulo 85 let od vydání českého překladu básní anglického spisovatele a novináře Rudyarda Kiplinga (1865–1936), nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1907. Tento rodák z indické Bombaje je nyní povrchně a ukřičeně zatracován jako bard západního kolonialismu a britského imperialismu. Literární kvalita Kiplingova díla a osobní čestnost jsou však nesporné. Jeho texty byly populární i v meziválečném Československu a mnozí vlastenci v nich hledali inspiraci ke vzdoru vůči tyranii, ať už v podobě sovětsko-ruského bolševismu nebo německého nacionálního socialismu. Překladatelem Kiplingových básní byl teatrolog a germanista Otokar Fischer (1883–1938), významný intelektuál prvorepublikových časů.

Narodil se 20. května 1883 v Kolíně v české židovské rodině, navštěvoval kolínské reálné gymnázium a později gymnázium na (pražských) Královských Vinohradech, kde také roku 1901 maturoval. Zapsal se ke studiu germanistiky a romanistiky na Filozofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, stal se žákem Arnošta Krause a Václava E. Mourka, docházel však i na přednášky literárního historika Augusta Sauera z pražské německé univerzity. V akademickém roce 1904/1905 studoval v Berlíně, kde získal doktorát filozofie. Roku 1905 byl promován též v Praze, v letech 1906–1919 pracoval ve Veřejné a univerzitní knihovně a z jejího pověření podnikl v roce 1907 služební cestu do Německa a Dánska. Na fakultě vedl cvičení z německé konverzace, v roce 1909 se habilitoval pro obor dějiny německé literatury a od roku 1912 již přednášel pravidelně.

V roce 1917 mu byl přiznán titul mimořádného profesora německé literatury, na pozici byl však formálně uveden až roku 1919, tj. po vzniku republiky. Teprve roku 1927 byl jmenován řádným profesorem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. V letech 1925–1937 byl ředitelem Semináře pro filologii germánskou, nejprve společně s Arnoštem Krausem, později s Josefem Jankem. Vyučoval též na pražské konzervatoři dramatickou literaturu (1920–1924), psal divadelní kritiky do časopisu Přehled i deníků Národní listy, Právo lidu, Lidové noviny a Prager Presse. V akademickém roce 1933/1934 zastával úřad děkana fakulty.

Od roku 1920 byl členem Královské české společnosti nauk a v roce 1924 se stal i členem České akademie věd a umění. Kromě svých vědeckých a pedagogických aktivit byl též básníkem, dramatikem a překladatelem. Připomeňme jeho básnickou sbírku „Království světa“ (1911), monografie „Kleist a jeho dílo“ (1912), „Friedrich Nietzsche. Literární studie“ (1913) i překlad Nietzschova spisu „Tak pravil Zarathustra“ (1914), básně „Ozářená okna“ (1916) či libreto k opeře „Karlštejn“ (1916) od Vítězslava Nováka.

Banner Nová Orientace

Za první republiky napsal mimo jiné básnickou sbírku „Kruhy“ (1921), divadelní hru „Orloj světa“ (1921) nebo rozsáhlý esejistický spis „Duše a slovo“ (1929). Zásadní význam měl pro české překladatelství, v jehož rámci podnítil studium formální a výrazové stránky literárního díla. Překládal Williama Shakespeara, Rudyarda Kiplinga, Molièra, Françoise Villona, Heinricha Heina, Friedricha Schillera. Dodnes platný je jeho brilantní komentovaný překlad Goethova „Fausta“ (1928). Redigoval také „Goethův sborník“ (1932) ke 100. výročí básníkovy smrti.

Již v sezoně 1911/1912 byl dramaturgem činohry Národního divadla, roku 1935 se stal tamtéž šéfem činohry jakožto nástupce K. H. Hilara. Díky Fischerovi byly na této hlavní české scéně uváděny hry Karla Čapka, Franka Tetauera nebo Karla Konráda, přičemž úzce spolupracoval zejména s režiséry Karlem Dostalem a Jiřím Frejkou. Je autorem obsáhlého historického pojednání „Činohra Národního divadla do roku 1900“ (1933), které je dosud důležitou příručkou české teatrologie. Často podnikal studijní cesty po Evropě, zejména do Německa, Belgie a Francie, navštívil také Itálii a Jugoslávii.

Ačkoliv byl katolicky pokřtěný a během první republiky inklinoval ke křesťanství a politicky k demokratické levici, se vzestupem nacionálního socialismu v Německu se začal hlásit ke svému židovství. Podporoval též německé emigranty usazené v Československu. Otokar Fischer zemřel 12. března 1938 v Praze, a sice na infarkt, když se dozvěděl o německé anexi Rakouska. Jeho mladší bratr Josef Fischer (1891–1945), přední český filozof a sociolog, byl jedním z iniciátorů manifestu „Věrni zůstaneme“, zapojil se do protinacistického odboje a koncem války byl popraven v Berlíně. Prezident republiky Václav Havel mu roku 1995 udělil in memoriam Řád T. G. Masaryka.

Kiplingova báseň „Břímě bílého muže“, jejíž název přeložil Otokar Fischer jako „Břímě bělochů“, se nám může zdát podivně patetická, jenže to je jen první dojem západního člověka tzv. postkoloniálních časů. Jde o dílo apelativní, v němž jsou zdůrazněny mužské ctnosti (!), jako například odpovědnost, smysl pro službu, oběť a především svobodu. Tak je zkusme touto optikou číst i v těchto šílených časech korona-krize, která výrazně zachvacuje právě západní svět, a to nejen v ohledu pandemickém.

Není to náhoda, že Otokar Fischer nazval svůj výbor z Kiplingových básní „Písně mužů“, vždyť i jeho generace čelila agresivnímu útoku na svobodu a demokracii, přičemž hledala zdroje odvahy a cti. A jistě to nebyla a není marná četba ani pro sebevědomé ženy a dívky… Fischer totiž dobře věděl, že svět potřebuje muže a ženy s občanskými ctnostmi, jinak se propadne do barbarství…

Břímě bělochů

(R. Kipling, přeložil O. Fischer)

To bělochů je břímě:
své syny vyšlete,
ať v cizích krajích slouží
těm, jimž prý pány jste;
ať obranný jsou pancíř
divochům divných ras,
z nichž každý plaše zírá,
půl děcko a půl ďas.

To bělochů je břímě:
svou pýchu nedat znát;
mít nervy ze železa;
a třeba tisíckrát
vždy opakovat znovu,
že spásu dá jen klid;
zisk hledat pro jiného;
a za jiné se dřít.

To bělochů je břímě:
boj věčně podnikat,
vyhlásit zápas moru
a nasycovat hlad;
a válka-li se končí,
v níž o věc míru jde,
pohanů blud a tupost
vše v niveč uvede!

To bělochů je břímě:
ne králů doprovod,
však všední metařina
a nevolníků pot.
Zde přístav – nevkročíš tam,
však dej zaň život svůj!
Zde silnice: ne sobě
ji krví dobuduj!

To bělochů je břímě,
to dávná jejich mzda:
od těch, jimž neseš dobro,
jen zášť, jen úhona;
a pokřik těch, jež zvolna
uvádíš k světlu dne:
„Chcem zpátky v nevolnictví
a k egyptské své tmě!“

To bělochů je břímě;
k mdlobě se nesmíš znát,
ni frásí o svobodě
svou mdlobu zastírat.
Ať tak, ať onak jednáš,
ten dusný, chmurný lid
tím vším chce jen tvým bohům
a tobě přitížit.

To bělochů je břímě:
je navždy po dětství,
je veta po předčasném
a levném vítězství:
teď nevděčné jdi dílo
– vždyť muž jsi! – podniknout,
k moudrosti zrej a předstup
před sobě rovných soud!

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner